USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně Alsami s.r.o., IČO 28443462, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 806/62, zastoupené Mgr. Ing. Jaromírem Škárou, advokátem se sídlem v Brně, Milady Horákové 2047/23, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 88/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2023, č. j. 58 Co 299/2023-288, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobkyně se v řízení domáhala vůči žalované náhrady škody, kterou měla utrpět v důsledku nesprávného úředního postupu správce daně spočívajícího v průtazích v řízení o odstranění pochybností a navazující daňové kontrole, jejichž následkem byly nadměrné odpočty daně z přidané hodnoty za měsíce leden 2016, únor 2016, červenec 2017 a srpen 2017 v celkové výši 14 603 254 Kč žalobkyni vyplaceny až s mnohaměsíčním zpožděním. Vznesený žalobní požadavek zahrnoval částku 4 015 647 Kč s příslušenstvím, na kterou žalobkyně vyčíslila výdaje související se smlouvami o půjčkách a úvěru, jež byla nucena uzavřít, dále částku 11 229 827,15 Kč s příslušenstvím odpovídající ušlému zisku, částku 86 626,34 Kč s příslušenstvím, která připadala na náklady vynaložené na daňové poradenství, částku 187 004 Kč s příslušenstvím představující náklady právního zastoupení a částku 1 004 964,61 Kč s příslušenstvím, jež odpovídala dosud nevyplacené části úroku z nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty.
Současně s tím žalobkyně požadovala též zákonný úrok z prodlení z částky 862 015,84 Kč připadající na již vyplacený úrok z nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, a to za dobu od 18. 2. 2021 do 24. 9. 2021. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 5. 2023, č. j. 19 C 88/2019-265, žalobu zcela zamítl (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho celém rozsahu, napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobkyně v dovolání vymezila několik právních otázek, které reagují na závěr odvolacího soudu, v souladu s nímž nelze žalobě v posuzovaném případě vyhovět proto, že ve zpochybňovaném postupu správce daně nebyl shledán nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č.
358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), pročež zde není dán titul, který by mohl odpovědnost žalované za tvrzenou škodu založit. Tyto otázky, které žalobkyně považuje za dílem v judikatuře Nejvyššího soudu dosud nevyřešené a dílem za otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (popř. i Ústavního soudu) odchýlit, jsou následující: a) zda lze za průtahy v řízení označit pouze faktickou nečinnost správce daně, bez ohledu na to, zda prováděné úkony směřovaly k objasnění účelu řízení, b) zda se lze přezkumu jednání správce daně domáhat pouze v řízení před správním soudem, neboť soudy v civilním řízení nejsou oprávněny tento postup přezkoumávat, c) zda ve výzvě k odstranění pochybností či ve výzvě, jež je provedena v rámci daňové kontroly, nemusí být srozumitelně specifikovány konkrétní pochybnosti správce daně, d) zda je správce daně v daném typu řízení oprávněn přezkoumávat jakékoliv otázky včetně těch, které s předmětem řízení nesouvisejí, a e) zda je správce daně vázán zásadou rychlosti řízení.
Kromě nesprávnosti závěrů, ke kterým měl odvolací soud při řešení uvedených otázek dospět, žalobkyně odvolacímu rovněž vytkla nepřezkoumatelnost jeho závěru týkajícího se vlastního hodnocení postupu správce daně s tím, že je tento závěr dle jejího přesvědčení nadto v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními. Žádná z těchto otázek však přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemůže, neboť na jejich řešení odvolací soud napadené rozhodnutí výlučně nezaložil. Z napadeného rozhodnutí je patrné, že ve vztahu k požadavku vyčíslenému částkou 4 015 647 Kč s příslušenstvím, jakož i ve vztahu k ušlému zisku ve výši 11 229 827,15 Kč s příslušenstvím odvolací soud nedůvodnost žaloby odůvodnil také absencí vztahu příčinné souvislosti mezi údajným nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou (viz bod 20 odůvodnění napadeného rozsudku).
V případě nákladů vynaložených na daňové poradenství ve výši 86 626,34 Kč s příslušenstvím a na právní zastoupení ve výši 187 004 Kč s příslušenstvím pak odvolací soud žalobě nevyhověl také z důvodů vycházejících z aplikace podmínek upravených v § 31 OdpŠk (viz bod 21 odůvodnění napadeného rozsudku) a ve vztahu k nároku představovanému částkou 1 004 964,61 Kč s příslušenstvím odvolací soud dospěl též k závěru, že žalobě nelze v této části vyhovět proto, že uvedený nárok měla žalobkyně uplatnit u příslušného správce daně ve správním řízení (viz bod 22 odůvodnění napadeného rozsudku).
Správnost žádného z těchto dalších závěrů však žalobkyně v dovolání nezpochybnila, čímž je v souladu s § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. (v souladu s nímž rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání) vyloučila z případného dovolacího přezkumu. Jestliže však obstál některý z důvodů, pro nějž odvolací soud nároku žalobkyně nevyhověl (zde proto, že žalobkyně takový důvod v dovolání nezpochybnila), nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s.
ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatelky nemohlo nijak pozitivně projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19). Přípustnost dovolání pouze ve vztahu ke zbývajícímu nároku představovanému zákonným úrokem z prodlení z již vyplaceného úroku z nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, tedy z částky 862 015,84 Kč za dobu od 18.
2. 2021 do 24. 9. 2021, jehož kapitalizovaná výše při zákonné sazbě 8,25 % ročně (plynoucí z § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) odpovídá částce 42 474,94 Kč, pak vylučuje znění § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Významné je v této souvislosti též to, že uvedený nárok, který neplyne ze spotřebitelského nebo pracovněprávního vztahu, je nárokem samostatným, jehož se současně netýká žádná z právních otázek, která by mohla být v dovolacím řízení řešena i ve vztahu k některému z nároků zbývajících, jak bylo vysvětleno výše. Uvedený závěr vychází ze skutečnosti, že v řízení, jehož předmětem je několik samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem.
Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11, ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 413/2021, nebo ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26.
5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03). Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve svém rozsudku ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, pro účely sjednocení výkladu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve spojení s ustanovením § 238 odst. 2 a 3 o. s.
ř.) uzavřel, že je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se neuplatní, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení je těmto nárokům společné (vychází ze skutkového základu těmto nárokům společného).
Oproti tomu, je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se prosadí, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení není těmto nárokům společné (nevychází ze skutkového základu těmto nárokům společného).
Podané dovolání není objektivně přípustné ani v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok II rozsudku
soudu prvního stupně, jakož i proti výroku II napadeného rozsudku, tedy proti výrokům, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
K případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by bylo možné v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, pokud by podané dovolání bylo přípustné (viz § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 4. 2024
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu