30 Cdo 708/2021-189
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně BENEFIT
Development a. s., IČO 27968898, se sídlem v Praze 5, U Hrušky 55/13,
zastoupené JUDr. MUDr. Danielem Mališem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v
Praze 5, Kováků 554/24, proti žalované České republice – Ministerstvu pro
místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o náhradu
škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 119/2018, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, č.
j. 72 Co 213/2020-168, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, č. j. 72 Co 213/2020-168, a
dále rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 2. 2020, č. j. 65 C
119/2018-126, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu
řízení.
1. V projednávané věci se žalobkyně domáhá náhrady škody, která jí měla
vzniknout v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem stavebního úřadu
realizovaným při poskytnutí územně plánovací informace. Tvrzená škoda spočívá
ve zbytečně vynaložených nákladech na přípravu projektu pietního parku pro
zvířata chovaná v zájmových chovech, který se měl nacházet v Praze-Zličíně,
protože zamýšlený projekt nebylo možno realizovat.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) svým
rozsudkem ze dne 18. 2. 2020, č. j. 65 C 119/2018-126, zamítl žalobu o
zaplacení částky 1 910 021,77 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobkyni uložil
povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 2 400 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně na základě jím provedeného dokazování dospěl ke
skutkovému závěru, podle něhož je žalobkyně vlastníkem pozemků parc. č. XY,
parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY nacházejících se v katastrálním území
XY, obec XY (dále jen „předmětné pozemky“). V územním plánu sídelního útvaru
hlavního města Prahy jsou tyto pozemky zařazeny jako ZP – parky, historické
zahrady a hřbitovy s tím, že plochy jsou dále členěny podle výkresu 31 –
podrobné členění ploch zeleně, kde je plocha ZP dále rozdělena na plochu
určenou pro parky (PP) a plochu určenou pro hřbitovy (PH). Celé předmětné území
je součástí celoměstského systému zeleně jako územní rezerva a je určeno pro
park, který je stanoven jako veřejně prospěšná stavba lesoparku. Žalobkyně dne
20. 6. 2012 požádala Úřad městské části Praha 17, odbor výstavby, o poskytnutí
územně plánovací informace v souvislosti se záměrem vybudovat na předmětných
pozemcích pietní park pro zvířata chovaná v zájmových chovech. Stavební úřad
městské části Praha 17 následně dne 27. 6. 2012 požadovanou územně plánovací
informaci pod č. j. ÚMČP 17011084/2012/VYS/Ur vydal, a to dle § 21 odst. 1
písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební
zákon). Z jejího obsahu mimo jiné plyne, že předložený záměr žalobkyně je z
hlediska funkčního využití území pro plochy určené pro pohřbívání, urnové háje,
kolumbária, rozptylové louky a plochy určené pro pohřbívání zvířat v domácích
chovech v souladu s územně plánovací dokumentací včetně doplňkového funkčního
využití pro pěší komunikace a nezbytná plošná zařízení a liniové vedení TV,
respektive že návrh na umístění účelových komunikací, zahradní restaurace,
krematoria, obchodních zařízení s celkovou plochou nepřevyšující 200 m2
prodejní plochy, nerušící služby, drobné zahradní architektury, staveb a
zařízení pro provoz a údržbu a ostatních staveb souvisejících s vymezeným
funkčním využitím je v území výjimečně přípustný. Dne 26. 6. 2013 podala
žalobkyně žádost o vydání rozhodnutí o umístění stavby. Řízení o této žádosti
je v současné době přerušeno a dosud v něm nebylo meritorně rozhodnuto. Na
základě žádosti žalobkyně však stavební úřad vydal dne 25. 11. 2013 sdělení, č. j. ÚMČP17 018344/2013/VYS/Ur, v němž mimo jiné uvedl, že s ohledem na
celoměstský systém zeleně, který tvoří překryvnou vrstvu funkčním plochám a
který má vlastní regulativy zpřísňující regulativy funkčních ploch, nelze
jednoznačně potvrdit soulad předloženého návrhu s územně plánovací dokumentací
bez projednání s dotčenými orgány. Na základě výzvy hlavního města Prahy,
Magistrátu hlavního města Prahy, odbor stavební a územního plánu, ze dne 16. 10. 2014, č. j. MHMP 147944/2014, sp. zn. S-MHMP 347225/2014/sup/Fr, ke zrušení
nesprávného sdělení však zmíněný stavební úřad svým usnesením ze dne 17. 12. 2014, č. j. ÚMPČ17 021119/2014/VYS/Sy, uvedené vyjádření ze dne 25. 11. 2013
zrušil s tím, že záměr realizovat v daném území pietní park pro zvířata chovaná
v zájmových chovech, tj.
ve své podstatně hřbitov pro zvířata s obřadní síní se
spalovacím zařízením a s dalšími objekty souvisejícími se hřbitovem pro
zvířata, není zcela jednoznačně a prokazatelně v souladu s platným územním
plánem sídelního útvaru hlavního města Prahy, neboť je třeba respektovat
podrobné členění ploch dle výkresu 31, kde plocha zeleně je dále členěna na
plochu určenou pro parky a pro hřbitovy. Nadto celé předmětné území je součástí
celoměstského systému zeleně jako územní rezerva a územním plánem sídelního
útvaru hlavního města Prahy určeno pro park, který je zde stanoven jako veřejně
prospěšná stavba lesoparku. Toto usnesení stavebního úřadu ze dne 17. 12. 2014
bylo poté potvrzeno v odvolacím řízení rozhodnutím Magistrátu hlavního města
Prahy ze dne 30. 3. 2015, č. j. MHMP 353484/2015. Ministerstvo pro místní
rozvoj sdělením ze dne 12. 6. 2015, č. j. MMR-19827/2015-83/1410, vydaným ve
smyslu § 94 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, následně uvedené
rozhodnutí odmítlo přezkoumat. Žalobkyně napadla rozhodnutí Magistrátu hlavního
města Prahy ze dne 30. 3. 2015 správní žalobou podanou k Městskému soudu v
Praze dne 2. 6. 2015, a vedenou pod sp. zn. 8 A 100/2015, které nebylo ke dni
rozhodování odvolacího soudu skončeno.
4. V rovině právního posouzení soud prvního stupně aplikoval zákon č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Konstatoval, že územně plánovací
informace dle § 21 stavebního zákona je předběžnou informací ve smyslu § 139
správního řádu, která plní především informační účel a nenahrazuje rozhodnutí o
právech či povinnostech žadatele ani rozhodnutí v územním řízení. Za současného
poukazu na § 2 a § 3 správního řádu a závěry plynoucí z jím uváděné judikatury
pak soud prvního stupně vyšel z předpokladu, že má-li správní orgán povinnost
poskytnout informaci, má zároveň povinnost poskytnout informaci správnou.
Správní orgány proto při poskytování určité informace musí učinit vše pro to,
aby žadateli poskytly kvalifikovanou a správnou informaci, přičemž musí dbát na
to, aby pro takový postup měly dostatečné (relevantní) podklady. Na základě
uvedeného pak soud prvního stupně uzavřel, že pokud správní orgán v územně
plánovací informaci neuvedl, že předmětné pozemky jsou dále členěny na plochu
určenou pro parky a pro hřbitovy a také, že celé předmětné území je součástí
celoměstského systému zeleně jako územní rezerva, došlo k nesprávnému úřednímu
postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk. Dále prvostupňový soud uvedl, že zatímco
vydání kladného územního rozhodnutí je jednou ze základních podmínek pro
realizaci projektu žalobkyně na předmětných pozemcích, vydání územně plánovací
informace nikoliv, respektive pro úspěšné provedení projektu žalobce není
existence územně plánovací informace nezbytná. Dovodil tedy, že pokud ke dni
rozhodnutí prvostupňového soudu nebylo v územním řízení ve věci umístnění
stavby dle projektu žalobkyně vydáno rozhodnutí podle § 92 stavebního zákona a
toto řízení je přerušeno, pak není zřejmé, jakým způsobem správní orgán v
územním řízení rozhodne, a tedy zda bude či nebude naplněna základní podmínka
realizace projektu a zda náklady vynaložené na přípravu tohoto projektu byly
žalobkyní skutečně vynaloženy zbytečně. Současně soud prvního stupně zdůraznil,
že i přes dosavadní průběh řízení může správní orgán v územním řízení
rozhodnout tak, že žádosti žalobkyně o vydání územního rozhodnutí nakonec
vyhoví, přičemž soudu v tomto řízení nepřísluší budoucí rozhodnutí správního
orgánu jakkoliv předjímat a ani je řešit jako předběžnou otázku. Zároveň soud
prvního stupně upozornil, že pro aktivaci odpovědnosti státu za tvrzenou škodu
musí být prokázáno, že primární příčinou této škody je nesprávný úřední postup
spočívající ve vydání územně plánovací informace a nikoliv jiné skutečnosti. I
když územně plánovací informace naplňuje definiční znaky nesprávného úředního
postupu, škoda spočívající ve zbytečně vynaložených nákladech na přípravu a
zajištění financování projektu žalobkyni v souvislosti s tímto nesprávným
úředním postupem dosud nevznikla.
6. Odvolací soud dokazování nedoplňoval a vyšel ze skutkových zjištění
soudu prvního stupně.
7. Po právní stránce měl odvolací soud za správné hodnocení soudu
prvního stupně jak ve vztahu k posouzení existence odpovědnostního titulu
(nesprávného úředního postupu), tak ve vztahu ke vzniku škody. Odvolací soud ve
shodě se soudem prvního stupně považoval žalobu za předčasnou, když výsledek
územního řízení není možné předvídat. Doplnil, že civilní soud není oprávněn z
určitých skutečností vyvozovat důsledky stanovené správním právem a vydávat o
těchto otázkách autoritativní rozhodnutí. Nadto i v případě, že by soud takovou
určitou otázku posoudil, není tím správní orgán nikterak vázán a není tak
vyloučeno, že o této otázce v budoucnu rozhodne jinak. Pouze existence
konečného rozhodnutí stavebního úřadu poskytne kýženou jistotu týkající se
výsledku stavebního řízení a na jeho základě bude možné posoudit vznik škody a
její příčinnou souvislost s nesprávným úředním postupem.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně ve výroku I dovoláním. V
dovolání uvedla, že rozsudek odvolacího soudu je postaven na právní otázce,
zda lze v odškodňovacím řízení řešit jako předběžnou otázku soulad stavebního
záměru s územně plánovací dokumentací, splnění podmínek pro vydání územního
rozhodnutí či toto rozhodnutí samotné. Názor odvolacího soudu, že škoda vzniká
až pravomocným skončením územního řízení (zamítnutím žádosti) vede k absurdním
výsledkům, pro které je nutné jej odmítnout. Tento názor totiž vyžaduje, aby
žalobkyně v územním řízení pokračovala, tedy nadále opatřovala veškeré podklady
pro vydání územního rozhodnutí, i když ví, že územní rozhodnutí o umístění
pietního parku nebude vydáno. V této souvislosti zdůraznila, že územní řízení
ani nemuselo být zahájeno, bylo zcela na úvaze žalobkyně, zda je zahájí před
nebo až po opatření všech podkladů pro rozhodnutí. Právní úprava účinná do
konce roku 2012 dokonce počítala s tím, že tyto podklady budou opatřovány až v
průběhu územního řízení. Po zrušení vyjádření pro EIA by žalobkyně územní
řízení zahajovala s vědomím, že územní rozhodnutí nebude vydáno. Žalobkyně by
musela opatřit všechny podklady pro rozhodnutí, i když by předem věděla, že
zbytečně. Pokud by všechny podklady neopatřila, správní orgán by řízení
zastavil, aniž by o žádosti rozhodoval. Dále by žalobkyně musela splnit všechny
ostatní předpoklady pro umístění pietního parku, aby žádost byla zamítnuta
právě a jen pro rozpor zamýšlené stavební úpravy s územním plánem hlavního
města Prahy. Kdyby nebyl splněn některý z dalších předpokladů, správní orgán by
žádost mohl zamítnout jen z tohoto důvodu, aniž by soulad s územním plánem
hlavního města Prahy posuzoval. Žalobkyně závěrem odkázala na § 135 o. s. ř. a
vyjádřila přesvědčení, že soudy mohou soulad stavebního záměru s územně
plánovací dokumentací jakožto předpokladu jeho umístění a realizace jako
předběžnou otázku posuzovat. V této souvislosti poukázala na judikaturu
Nejvyššího soudu, podle které lze jako předběžnou otázku řešit splnění podmínek
pro prohlášení konkursu na majetek úpadce či důvodnost excindační žaloby.
Žalobkyně proto navrhovala, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího
soudu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
10. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky povinného zastoupení dle § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo
náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.
11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Dovolání žalobkyně je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení
otázky, zda může být žaloba na náhradu škody v projednávané věci předčasná jen
proto, že dosud nebylo pravomocně skončeno územní řízení o umístění pietního
parku, a zda může soud výsledek tohoto územního řízení a případně na něj
navazujícího neskončeného řízení před správním soudem řešit v řízení o náhradu
škody jako otázku předběžnou, neboť tato otázka nebyla dosud Nejvyšším soudem
ve všech souvislostech vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání
14. Dovolání je důvodné.
15. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož
jim vznikla škoda.
16. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud
pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným
orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
17. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
18. Podle § 135 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o
tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt
postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o
osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (odstavec 1).
Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit
sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z
něho vychází (odstavec 2).
19. Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žaloba na
náhradu škody způsobené tvrzeným nesprávným úředním postupem žalované je
předčasná, neboť v době rozhodování soudu ještě nevznikla žalobkyni škoda,
spočívající v marně vynaložených nákladech na přípravu pietního parku pro
zvířata, neboť žalobkyně se svého nároku na umístění pietního parku stále
domáhá v územním řízení, respektive v navazujícím řízení před správním soudem.
Není tedy dosud postaveno najisto, zda žalobkyni nakonec nebude její záměr v
územním řízení povolen. Pro založení odpovědnosti státu za škodu musí být
postaveno najisto, že ke vzniku škody došlo. Škoda spočívající v tom, že
žalobkyně marně vynaložila náklady na přípravu pietního parku v důsledku
nesprávného úředního postupu žalované (poskytnutím chybné územně plánovací
informace dle § 21 stavebního zákona), nevzniká v okamžiku, kdy k namítanému
nesprávnému úřednímu postupu došlo, nýbrž až v okamžiku, kdy bude zřejmé, že se
žalobkyně povolení výstavby pietního parku nedomůže a že je jednou pro vždy
vyloučeno, aby náklady vynaložené na přípravu pietního parku jakkoli využila.
Poškozený je povinen vznik škody na své straně prokázat a v řízení o nároku na
náhradu škody tak na žalobci leží důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla. Aby
byl splněn tento zákonný předpoklad, musí škoda existovat nejpozději v době,
kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje. I pro rozhodování soudu o nároku na
náhradu škody platí totiž ustanovení § 154 o. s. ř., které stanoví, že pro
rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. To znamená, že rozhodující
je skutkový stav věci, jaký je v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí, a
nikoliv stav, který s větší či menší pravděpodobností v nejbližší době nastane.
Neexistuje-li škoda v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její
náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby,
tzv. „pro tentokrát“, aniž by bylo třeba zabývat se splněním dalších
předpokladů odpovědnosti za škodu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1536/2003).
20. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo
139/2019, uzavřel, že „[P]okud je z okolností případu předem zřejmé, že je
přímý dlužník (obohacený) nemajetný a že vedení dalších řízení vůči němu by
bylo neúčelné, neboť by se žalobce ani částečného uspokojení své pohledávky
fakticky nedomohl, pak nelze na uplatnění pohledávky vůči primárnímu dlužníku
trvat, neboť by šlo o pouhý formalismus vedoucí mimo jiné právě i ke vzniku
zbytečných nákladů řízení. Není-li v případě prokázané nevymahatelnosti
bezdůvodného obohacení (či jiného druhu pohledávky poškozeného za jeho
dlužníkem) potřeba bezpodmínečně trvat na vlastním podání žaloby o jeho vydání
a na navazujícím pokusu o nucené vymožení téže pohledávky, pak ani podání
žaloby tzv. ‚z opatrnosti‘ nemůže být přičítáno poškozenému k tíži, a to ať už
žalobu podal (např. z důvodů optimalizace svých daňových povinností) s vědomím,
že v budoucnu přiznanou pohledávku reálně na přímém dlužníku nevymůže nebo v
případě, kdy okolnosti svědčící o nevymahatelnosti pohledávky vyjdou najevo až
v průběhu řízení o takové žalobě.“ Není přitom rozumného důvodu, aby se výše
uvedené judikatorní závěry neprosadily i v řízení, v němž je uplatněn nárok
vůči státu, není tu jiného dlužníka poškozeného a v řízení je třeba z důvodů
výše popsaných posoudit, zda již neodvratně v důsledku zjištěného nesprávného
úředního postupu žalobkyně jako poškozená jednou pro vždy pozbyla možnosti
využít náklady vynaložené v důsledku pochybení orgánu veřejné moci k dosažení
kýženého cíle (zde zajištění podkladů pro vydání územního rozhodnutí).
21. V projednávané věci tak bylo třeba odpovědět na (prejudiciální)
otázku, zda žalobkyně pozbyla reálnou možnost domoci se v předepsaném řízení a
za využití dostupných řádných a mimořádných opravných prostředků vydání
územního rozhodnutí směřujícího k předpokládanému vybudování pietního místa na
předmětných pozemcích, či nikoliv. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud
nezabýval tvrzením žalobkyně, že nemůže být v územním řízení vedeném před
stavebním úřadem za žádných okolností úspěšná, je jeho posouzení neúplné a
paušální závěr odvolacího soudu o předčasnosti žaloby, aniž by bylo postaveno
najisto, zda se žalobkyně, i s přihlédnutím k probíhajícímu řízení o správní
žalobě, reálně může povolení pietního parku domoci v územním řízení, není
správný.
22. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že jistě není úkolem soudu v
odškodňovacím řízení suplovat rozhodování specializovaných správních orgánů a
jako předběžnou otázku si řešit, jak by mohlo určité správní řízení skončit, a
to v případě, kdy správní řízení ještě probíhá, nebo již skončilo bez věcného
vyřízení. Tato úvaha odvolacího soudu je správná. O to však v této věci s
ohledem na konstrukci žalobních tvrzení nejde. Žalobkyně se nedomáhá toho, aby
si soud obecně posoudil možný výsledek správního řízení, ale tvrdí existenci
okolností, pro něž nemůže být za žádných okolností ve správním řízení úspěšná.
Existenci takových okolností a jejich důsledky pro výsledek správního řízení
již soud v odškodňovacím řízení posoudit může a také musí, jak je výše
vysvětleno.
23. Nejvyšší soud proto k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu v rozsahu, v jakém byl žalobkyní napaden, podle ustanovení § 243e odst. 1
o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení napadeného rozsudku odvolacího
soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle
ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i jej a věc v tomto rozsahu vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
24. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive
jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud však takové vady v řízení neshledal.
25. V dalším řízení soud prvního stupně doplní v potřebném rozsahu
dokazování a postaví najisto, zda je vskutku vyloučeno, aby se žalobkyně na
základě dostupných podkladů v územním řízení vedeném před stavebním úřadem
domohla povolení umístění pietního parku.
26. Pro úplnost Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v dovolacím řízení byl
povinen vycházet ze stavu, který tu byl v době rozhodování odvolacího soudu (§
243f odst. 1 o. s. ř.) a nemohl zohledňovat skutečnosti posléze nastalé v rámci
řízení před správními soudy.
27. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozsudku vyslovenými.
28. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího soudu
rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 9. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu