30 Cdo 139/2019-127
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a
soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně
Wander in a.s., identifikační číslo 46347429, se sídlem ve Znojmě, Dobšická
3662/25, zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci,
Horní Lán 1328/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 49/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2018, č. j. 29 Co 402/2017-105, t a k t
o:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2018, č. j. 29 Co 402/2017-105,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 8. 2017, č. j. 14 C
49/2016-80, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu
řízení.
1. Žalobkyně se v řízení domáhala náhrady škody, jež jí měla být
způsobena v důsledku nezákonného rozhodnutí vydaného v řízení vedeném u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 42 Cm 369/99, v podobě žalobě vyhovujícího
rozsudku uvedeného soudu, jímž bylo žalobkyni (tehdy v procesním postavení
žalované) uloženo zaplatit společnosti CORSAIR ( Luxemburg ) N°11 S.A. částku 1
907 332,18 Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Uvedený rozsudek byl potvrzen
rozsudkem Vrchního soudu Olomouci jako soudu odvolacího ze dne 11. 12. 2008 č.
j. 4 Cmo 149/2008 – 363 (dále též jen „nezákonná rozhodnutí“). Rozsudek
Vrchního soudu v Olomouci byl pro nezákonnost zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu
dne 30. 11. 2010, č. j. 32 Cdo 2069/2009-407, a předmětné řízení později
skončilo úplným zamítnutím žaloby. Škoda, jejíž náhrady se žalobkyně v nynějším
sporu domáhá, představuje ztrátu dobytnosti pohledávky žalobkyně proti
společnosti CORSAIR (Luxemburg) N°11 S.A. [dále jen „CORSAIR“] na vrácení
plnění v žalované výši, které žalobkyně této společnosti poskytla dne 5.2.2009
na základě nezákonných rozhodnutí soudů. Podle žalobních tvrzení zmíněná
společnost na výzvu žalobkyně k vrácení plnění nereagovala a žalobkyně
zjistila, že její šance získat zpět bezdůvodné obohacení nejsou pro nemajetnost
CORSAIRu reálné, když ta nevlastní v České republice žádný dohledatelný
majetek. O tom svědčí i bezvýslednost exekuce vedené proti ní soudním
exekutorem Mgr. Vojtěchem Jarošem, Exekutorský úřad Znojmo.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým
rozsudkem ze dne 2. 8. 2017, č. j. 14 C 49/2016-80, zamítl žalobu, aby žalovaná
byla povinna zaplatit žalobkyni částku 2 494 972,11 Kč s příslušenstvím (výrok
I rozsudku) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů
řízení částku 900 Kč (výrok II rozsudku).
3. Soud prvního stupně měl skutkový stav vylíčený v žalobě za nesporný a
nebylo rovněž sporu o tom, že nárok žalobkyně, který žalovaná odmítla
uspokojit, byl předběžně uplatněn.
4. Z hlediska právního hodnocení soud prvního stupně shledal výše
zmíněná rozhodnutí soudů, na jejichž základě nynější žalobkyně plnila žalovanou
částku ve prospěch CORSAIRu, za nezákonná a na věc aplikoval jednotlivá
ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998
Sb.“). Uzavřel, že za situace, kdy došlo ke škodě na straně žalobkyně tím, že
plnila na základě pravomocného rozsudku, který byl později zrušen, je „formálně
odpovědnostní titul státu naplněn“. Žalobu však současně neshledal po právu, a
to z důvodů nenaplnění zákonných podmínek uvedených v § 8 odst. 3 zákona č.
82/1998 Sb. Vycházel přitom z judikatury Nejvyššího soudu týkající se
problematiky státu, coby tzv. posledního dlužníka (potud odkázal na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4229/2010, rozsudek ze dne
25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, usnesení ze dne 4. 11. 2011, sp. zn. 25
Cdo 1404/2004, usnesení ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 3029/2005, usnesení
ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2222/2004, usnesení ze dne 30. 11. 2010, sp.
zn. 25 Cdo 3782/2008 a rozsudek ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2091/2008).
Skutečnost, že společnost CORSAIR nemá majetek na území České republiky
žalobkyni, nebrání domáhat se svého nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve
státě, v němž má dlužník své sídlo, když k tomuto ji poskytuje dostatečný
právní rámec legislativa Evropské unie. Zákon č. 82/1998 Sb. v ustanovení § 8
odst. 3 vede poškozeného k tomu, aby ještě před případným uplatněním nároku
proti státu využil všech („jiných“) procesních prostředků k ochraně svého
práva, s jejichž uplatněním by bylo spojeno zahájení soudního, správního nebo
jiného právního řízení. Takovým prostředkem nepochybně mohlo být i uplatnění
nároku na vydání bezdůvodného obohacení proti společnosti CORSAIR.
5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně
v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I
rozsudku odvolacího soudu) a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů odvolacího
řízení vzniklých žalované v částce 300 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud doplnil dokazování, aby zjistil, že v řízení vedeném u
Krajského soudu v Brně ve věci žalobce CORSAIR (Luxemburg) N°11 S.A. proti
žalovanému Wander in a.s. pod sp. zn. 42 Cm 11/2011 bylo rozsudkem Vrchního
soudu v Olomouci dne 15. 1. 2015, č. j. 4 Cmo 233/2014 – 693, rozhodnuto tak,
že se rozsudek krajského soudu ve výroku I mění tak, že se žaloba na zaplacení
částky 1 907 332,18 Kč s příslušenstvím zamítá. Ve výrocích II a III, pokud
jimi bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu ke vzájemnému návrhu,
jímž se tamější žalovaná (nyní žalobkyně) domáhala vydání bezdůvodného
obohacení plněním podle nezákonných rozhodnutí, byl rozsudek Krajského soudu v
Brně zrušen a věc v tomto rozsahu postoupena k dalšímu řízení Okresnímu soudu
ve Znojmě, kde nadále probíhá řízení o vzájemném návrhu nynější žalobkyně proti
společnosti CORSAIR na zaplacení částky 2 494 972,11 Kč s příslušenstvím. V
dalším odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, která
považoval za správná a úplná.
7. V rovině právního posouzení odvolací soud v zásadě přisvědčil závěrům
soudu prvního stupně a i on měl za naplněný tzv. odpovědnostní titul. Ztotožnil
se i s tím, že dosud nebyla prokázána existence škody na straně žalobkyně,
kterýžto závěr odpovídá i ustálené judikatuře. Z usnesení Nejvyššího soudu e
dne 3. 6. 2014 sp. zn. 30 Cdo 4418/2013 a rozsudku ze dne 12. 9. 2012, sp. zn.
31 Cdo 1791/2011 (a rovněž i z dalších rozhodnutí) podle přesvědčení
odvolacího osudu plyne, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním
postupem či nezákonným rozhodnutím může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze
tehdy, jestliže by poškozený nedosáhl uspokojení své pohledávky vůči tomu, kdo
by k němu byl jinak povinen. Svědčí-li poškozenému jako věřiteli právo vůči
jeho dlužníku, které může (úspěšně) uplatnit, resp. uspokojit, nevzniká mu
dosud vůči státu nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci. Pouze v
případě, že pohledávku oprávněného nelze jako přímý nárok uspokojit, vzniká
oprávněnému majetková škoda, spočívající ve ztrátě majetku. Neexistuje-li škoda
v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok
uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby takzvaně „pro
tentokrát“, aniž by bylo třeba se zabývat splněním dalších předpokladů
odpovědnosti za škodu. Je-li jedním z předpokladů úspěšného uplatnění nároku na
náhradu škody vůči osobě, jejíž protiprávní jednání zapříčinilo vznik
bezdůvodného obohacení třetí osoby na úkor žalobce, nemožnost uspokojit
žalobcův nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči této třetí osobě, pak
žalobce (osoba, jíž vznikla majetková újma) volbu nemá; musí uplatnit své právo
na vydání bezdůvodného obohacení vůči tomu, kdo se na jeho úkor obohatil, a
pouze tehdy, je-li zřejmé, že toto právo nebude možno uspokojit, přichází v
úvahu úspěšné uplatnění práva na náhradu škody (zde odvolací soud odkázal na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009 sp. zn. 23 Cdo 1338/2009).
Odvolací soud dále doplnil, že k prokázání nemožnosti dosáhnout plnění
dlužníkem není vždy nezbytné, aby poškozený nejprve vymáhal svou pohledávku
vůči dlužníkovi v soudním řízení a aby tak byl znám jeho negativní výsledek,
tj. není nepřekročitelnou podmínkou, aby zde byl zamítavý rozsudek soudu, u
něhož byl nárok uplatněn. Za situace, kdy je z okolností případu zřejmé, že
žaloba by nemohla uspět, může soud rozhodující ve sporu o náhradu škody sám
jako otázku předběžnou řešit úspěšnost žaloby a uspokojení nároku, aniž by
poškozený byl nucen samostatný soudní spor podstoupit (uvedené plyne z rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011 sp. zn. 25 Cdo 2091/2008).
8. Jestliže žalobkyně zcela nerezignovala na možnost uspokojit svůj
nárok proti společnosti CORSAIR a pokud od roku 2013 dosud aktivně vede řízení
o tomto nároku, nyní u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 101/2015, aniž
by své procesní kroky přizpůsobila údajům zjištěným ze sdělení Exekutorského
úřadu Znojmo ze dne 15. 6. 2015, pak nelze bez dalšího předběžně uzavřít, že se
jedná o žalobu, ve které by žalobkyně nemohla uspět a svůj nárok následně vůči
přímému dlužníku uspokojit. Závěr žalobkyně o existenci tvrzené škody je proto
podle odvolacího soudu předčasný. Dále odůvodnil výrok o nákladech odvolacího
řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu
dovoláním. Namítala, že napadené rozhodnutí je nesprávné v právním posouzení
věci a současně, co do přípustnosti dovolání, zdůraznila, že uvedené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zčásti pak posuzoval
otázky dosud judikatorně neřešené.
10. S odvoláním na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn.
30 Cdo 1840/2017, žalobkyně dovozovala, že v případě zřejmé nemajetnosti
CORSAIR není povinna vést spor o bezdůvodné obohacení, když takové řízení se
jeví jako neúčelným (formalistickým). Okolnost, že žalobkyně, která řízení o
vydání bezdůvodného obohacení iniciovala a ještě předtím, než se dozvěděla o
pro ni příznivém výsledku řízení před Krajským soudem v Brně a předtím, než
soudní exekutor zjistil, že CORSAIR nemá na území České republiky postižitelný
majetek, by ji neměla být přičítána k tíži.
11. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle žalobkyně v rozporu i s jím
citovanými závěry plynoucími z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 2, sp. zn.
25 Cdo 2091/2008, kdy Nejvyšší soud připomenul, že „k prokázání vzniku škody
(tj. k prokázání nemožnosti dosáhnout plnění dlužníkem) není vždy nezbytné, aby
poškozený nejprve vymáhal svou pohledávku vůči dlužníkovi v soudním řízení a
aby tak byl znám jeho negativní výsledek, tj. není nepřekročitelnou podmínkou,
aby zde byl zamítavý rozsudek soudu, u něhož byl nárok uplatněn. Za situace,
kdy je z okolností případu zřejmé, že žaloba by nemohla uspět, může soud
rozhodující ve sporu o náhradu škody sám jako otázku předběžnou řešit úspěšnost
(potenciální) žaloby a uspokojení nároku, aniž by poškozený byl nucen
samostatný soudní spor podstoupit. Z rozhodnutí dále plyne, že v některých
situacích není nutno podstoupit samostatný soudní spor o vydání bezdůvodného
obohacení a soud si otázku jeho vzniku může posoudit sám jako předběžnou otázku
a může se dále zabývat i tvrzeními žalobce o nevymahatelnosti škody (vůči
přímému dlužníku – obohacenému). V posuzovaném případě žalobkyně tvrdí, že ji
soudy nepoučily o případných nedostatcích tvrzení ve vztahu k nedobytnosti
pohledávky a tím i vzniku škody a pouze s odkazem na skutečnost, že žalobkyně
takový spor o vydání bezdůvodného obohacení vede, rozhodl pro žalobkyni
nepříznivě ve věci. Uvedeným postupem, kdy odvolací soud nepřikročil k
přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř do skončení řízení o vydání
bezdůvodného obohacení mělo být citelně zasaženo do práv žalobkyně a bylo jí
prakticky znemožněno se nároku na náhradu škody po státu domáhat. Žalobkyně je
zvoleným postupem vystavena reálnému riziku promlčení svého nároku na náhradu
škody, a to i s ohledem na běh objektivní promlčení doby stanovené v § 32 odst.
2 OdpŠk. Postup odvolacího soudu podle jejího přesvědčení naplňuje znaky
uvedené v rozhodnutí Ústavního soudu dne 11. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 1667/12 a
popsané jako „přehnaně formalistický postup za použití v podstatě
sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti“.
12. Pro případ, že by neobstála výše naznačená dovolací argumentace,
domáhá se žalobkyně též odpovědi na „doplňující“ otázky, a to zda 1/ platí bez
výjimky, že rozhodnutí o přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
je na volné úvaze soudu nebo je ve specifických případech soud k tomuto kroku
povinen, 2/ je soud povinen v případech, kdy s ohledem na plynutí času reálně
hrozí trváním na formálním předložení rozsudku o povinnosti vydat bezdůvodné
obohacení promlčení nároku, si toto posouzení učinit sám v rámci tzv. předběžné
otázky a 3/ je možno považovat „rozhodnutí soudu v řízení, v němž vzešla
žalovaná škoda, podle něhož nárok dovolatele na zaplacení nebyl dán (zamítnutí
žaloby) za rozhodnutí postavené naroveň rozhodnutí o povinnosti bezdůvodně
obohaceného toto vydat?“ Závěrem žalobkyně navrhovala, aby Nejvyšší soud
napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
13. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
15. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně
zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a má předepsané obsahové
náležitosti.
IV. Přípustnost dovolání
16. Podle § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
17. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Dovolání v dané věci není přípustné pro řešení (navíc jen podpůrně)
předestřených „doplňujících“ otázek ad 1/ a ad 3/ formulovaných shora, neboť na
řešení problematiky potřeby obligatorního přerušení odvolacího řízení podle §
211 a § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ani na otázce účinků pravomocného
rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žaloba o plnění ze smlouvy o narovnání a v
posouzení jejich vztahu k nároku na vydání bezdůvodného obohacení plněním podle
nezákonných rozhodnutí, napadené rozhodnutí odvolacího soudu nestojí. Uvedené
námitky žalobkyně se tak míjejí s vlastním právním posouzením věci odvolacím
soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, 2 Cdon 808/97,
uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud
jde o doplňující otázku ad 2/, jde jen o jinými slovy formulovanou výhradu na
adresu problematiky potřeby vedení soudního sporu o vydání bezdůvodného
obohacení, pro níž v další části shledává Nejvyšší soud dovolání přípustným.
19. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky, zda může být žaloba na
náhradu škody v projednávané věci předčasná jen proto, že dosud nebylo skončeno
soudní řízení o vydání bezdůvodného obohacení proti primárnímu dlužníku, který
má být nemajetný. Při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
20. Dovolání je důvodné.
21. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož
jim vznikla škoda.
22. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud
pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným
orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
23. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo
3309/2011, dovolací soud uvedl, že bezdůvodným obohacením se může stát též
plnění přijaté na základě vykonatelného rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno.
Domáhá-li se vrácení plnění ten, kdo plnil povinnost uloženou mu soudem
(popřípadě jiným orgánem), závisí důvodnost jeho požadavku na tom, zda podle
hmotného práva – tedy i bez rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno – plnil
povinnost, kterou skutečně měl, či nikoliv. Tuto otázku řeší soud (zpravidla)
jako předběžnou. Zrušením rozhodnutí, podle nějž bylo plněno, dochází k
bezdůvodnému obohacení jen v případě, že právní důvod tohoto plnění nespočíval
v hmotném právu, tedy že podle hmotného práva zde povinnost neexistovala. Jen
tehdy, jestliže na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu,
které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, žalovaný plnil na
neexistující dluh, vzniká žalobci bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy
bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno. K témuž
závěru se v poměrech zákona č. 82/1998 Sb. Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku
ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014, a to v rámci posouzení
odpovědnosti státu za škodou vzniklou vydáním nezákonného rozhodnutí. V
projednávané věci však bylo v řízení, jež následovalo po zrušení nezákonných
rozhodnutí, zamítnutím žaloby najisto postaveno, že právní důvod pro plnění
dluhu ze strany nynější žalobkyně společnosti CORSAIR neexistoval. Právní důvod
pro úhradu nákladů řízení pak odpadl již samotným odklizením nezákonných
rozhodnutí.
24. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně dovozuje, jak
ostatně uvedl již odvolací soud, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným
úředním postupem či nezákonným rozhodnutím může být vůči státu úspěšně uplatněn
pouze tehdy, jestliže by poškozený nedosáhl uspokojení své pohledávky vůči
tomu, kdo by k němu byl jinak povinen (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího
soudu SSR ze dne 16. 4. 1985, sp. zn. 4 Cz 110/84; z aktuální judikatury pak
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004,
ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4230/2010, nebo ze dne 14. 9. 2011, sp. zn.
28 Cdo 2154/2011). Jinými slovy, svědčí-li poškozenému jako věřiteli právo vůči
jeho dlužníku, které může (úspěšně) uplatnit, resp. uspokojit, nevzniká mu
dosud vůči státu nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci. Pouze v
případě, že pohledávku oprávněného nelze jako přímý nárok uspokojit, vzniká
oprávněnému škoda spočívající ve ztrátě majetku.
25. Nejvyšší soud rovněž vysvětlil, že „je-li jedním z předpokladů
úspěšného uplatnění nároku na náhradu škody vůči osobě, jejíž protiprávní
jednání zapříčinilo vznik bezdůvodného obohacení třetí osoby na úkor žalobce,
nemožnost uspokojit žalobcův nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči této
třetí osobě, pak žalobce (osoba, jíž vznikla majetková újma) volbu nemá; musí
uplatnit své právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči tomu, kdo se na jeho
úkor obohatil, a pouze tehdy, je-li zřejmé, že toto právo nebude možno
uspokojit, přichází v úvahu úspěšné uplatnění práva na náhradu škody“ (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1338/2009).
26. Posledně uvedené rozhodnutí odvolací soud sice správně citoval, ale
jeho závěry přiléhavě nepromítl do poměrů právě projednávané věci, zvláště když
současně v důvodech svého rozhodnutí příhodně upozornil také na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Co 2091/2008, podle něhož pokud
je z okolností případu předem zřejmé, že je přímý dlužník (obohacený) nemajetný
a že vedení dalších řízení vůči němu by bylo neúčelné, neboť by se žalobce ani
částečného uspokojení své pohledávky fakticky nedomohl, pak v takovém případě
judikatura na uplatnění pohledávky vůči primárnímu dlužníku netrvá, neboť by
šlo o pouhý formalismus vedoucí mimo jiné právě i ke vzniku zbytečných nákladů
řízení.
27. Vztaženo do poměrů projednávané věci proto platí, že tvrdila-li v
řízení žalobkyně, že primární dlužník CORSAIR je nemajetný, což mělo vyplynout,
mimo jiné, z neúspěšného exekučního vymáhání nároku na náhradu nákladů řízení
na území České republiky (žalobkyně konkrétně v žalobě uváděla, že: „…šance
získat zpět uhrazenou částku 2 494 972,11 Kč nejsou reálné…“), pak pokud by
uvedený předpoklad v řízení spolehlivě prokázala, nebylo by možno podanou
žalobu na náhradu škody vůči České republice považovat za předčasnou a
zamítnout ji tzv. pro tentokrát. Není-li v případě prokázané nevymahatelnosti
bezdůvodného obohacení potřeba bezpodmínečně trvat na vlastním podání žaloby o
jeho vydání (a na navazujícím pokusu o nucené vymožení téže pohledávky), pak
ani podání žaloby tzv. „z opatrnosti“ nemůže být přičítáno poškozenému k tíži,
a to ať už žalobu podal (např. z důvodů optimalizace svých daňových povinností)
s vědomím, že v budoucnu přiznanou pohledávku reálně na přímém dlužníku
nevymůže nebo v případě, kdy okolnosti svědčící o nevymahatelnosti pohledávky
vyjdou najevo až v průběhu řízení o takové žalobě. Dospěl-li odvolací soud k
jinému závěru, je jeho právní posouzení nesprávné.
28. Uvedené závěry však nic nemění na povinnosti žalobkyně tvrdit a
prokazovat, že přímý dlužník byl v rozhodné době nemajetný a pohledávku z
titulu bezdůvodného obohacení by proto nebylo možno reálně vymoci (a to, jak
správně zdůraznil odvolací soud, nejen na území České republiky). Za tím účelem
je však soud povinen žalobkyni poučit podle ust. § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. o
tom, že ji o uvedené okolnosti tíží povinnost tvrzení i povinnost důkazní.
Smyslem citovaných ustanovení přitom je, aby účastníku nebyla odepřena ochrana
jeho práva jen proto, že neunesl břemeno tvrzení, resp. důkazní břemeno, aniž
byl poučen, že ho takové břemeno tíží.
29. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. dále přezkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami
uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s.
ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, tyto vady dovolatelka netvrdila a z obsahu spisu se
nepodávají.
VI. Závěr
30. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně navazujících
nákladových výroků. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu
vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle
ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. ve stejném rozsahu i jeho rozsudek a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
31. V rámci nového projednání věci bude na soudu prvního stupně, aby
postupem podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení
a označení důkazů o skutečnosti, že pohledávka z bezdůvodného obohacení je vůči
přímému dlužníku nevymahatelná a v závislosti na její reakci se případně
zabýval splněním dalších podmínek pro nástup odpovědnosti státu za škodu z
titulu nezákonného rozhodnutí.
32. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu