30 Cdo 737/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně L.
K., zastoupené Mgr. Jiřím Horáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jelení
195/9, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí,
se sídlem v Praze 1, Na Poříčním právu 376/1, o náhradu škody a nemajetkové
újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 263/2011, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012,
č. j. 23 Co 318/2012 – 44, takto:
I. Dovolání se odmítá v části, v níž směřuje proti té části výroku I. rozsudku
odvolacího soudu, jíž byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně co do
nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 50.000,- Kč.
II. Ve zbylém rozsahu se rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012,
č. j. 23 Co 318/2012 – 44, a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 5. 2012, č.
j. 26 C 263/2011 – 28, zrušují a věc se v témže rozsahu vrací zpět Obvodnímu
soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Výše uvedených nároků se žalobkyně domáhala z titulu odškodnění za nesprávný
úřední postup Pražské správy sociálního zabezpečení a Okresní správy sociálního
zabezpečení ve Frýdku – Místku, od kterých měla obdržet nepravdivé informace
ohledně podmínek vzniku nároku na výplatu dávek peněžité pomoci v mateřství. Žalobkyně uvedla, že od 1. 7. 2009 byla zaměstnaná u společnosti Ferrero Česká,
s. r. o. a v této době zjistila, že je těhotná. Protože těhotenství bylo
komplikované, nastoupila dočasnou pracovní neschopnost a v souvislosti s tím s
ní byl ukončen pracovní poměr ve zkušební době ke dni 2. 9. 2009. Žalobkyně
měla zájem na tom, aby jí byl zachován nárok na peněžitou pomoc v mateřství,
proto se obrátila na Pražskou správu sociálního zabezpečení s tím, že by svou
situaci mohla řešit dvěma způsoby – nechat se zaměstnat ve společnosti svého
manžela nebo se stát účastnicí dobrovolného nemocenského pojištění jako osoba
samostatně výdělečně činná (dále též jen „OSVČ“). Ze strany příslušných orgánů
jí bylo sděleno, že jí nárok na peněžitou pomoc v mateřství vznikne v obou
případech. Rozhodla se tedy pro dobrovolnou účast na nemocenském pojištění jako
OSVČ, kterážto účast trvala od 1. 9. 2009. Informaci, kterou takto obdržela, si
žalobkyně ještě jednou u státní správy sociálního zabezpečení ověřovala,
přičemž tentokrát jí bylo sděleno, že jí nevznikne nárok na peněžitou pomoc v
mateřství z titulu dobrovolné účasti na nemocenském pojištění jako OSVČ, ale že
nárok na tyto dávky bude mít z titulu ochranné doby z předchozího zaměstnání u
Ferrero Česká, s. r. o. Následně žalobkyně požádala o peněžitou pomoc v
mateřství, ale tato žádost byla zamítnuta s tím, že jí v době podání žádosti
neběžela ochranná lhůta. Rovněž jí nevznikl nárok na tuto dávku ani z titulu
dobrovolné účasti na nemocenském pojištění jako OSVČ. Soud prvního stupně uzavřel, že orgány státní správy sociálního zabezpečení
nejsou při své činnosti povinny poskytovat neformální informace a navádět
účastníky k tomu, jak se mají chovat, aby pro ně byla situace co nejjednodušší
a co nejvýhodnější. Nicméně pokud informace přece jen poskytne, musí jít o
informace pravdivé. Bylo shledáno, že informace, které žalovaná žalobkyni
poskytla e-mailem ze dne 8. 2. 2010, nebyly pravdivé, ale jednalo se pouze o
názor a nebyla to odpověď na přímou otázku, zda žalobkyně má právo na peněžitou
pomoc v mateřství či nikoliv. Na žalobkyni bylo, aby si tyto informace ověřila,
jestliže sama pochybovala o jejich pravdivosti. Byť nepravdivá zpráva „nemohla
způsobit žalobkyni újmu, neboť bylo na ní, jak s touto zprávou naloží, tedy zda
podá žádost o peněžitou pomoc v mateřství nebo nepodá, a v případě, že by byla
doložena žádost, pak úřad by rozhodl, zda nárok má či nemá.“ Žalobkyni mohla
vzniknout újma pouze zamítavým rozhodnutím, které ovšem nebylo zrušeno, a
nikoliv samotnou zprávou o tom, zda nárok má či nemá. Co se týče náhrady škody,
soud prvního stupně zopakoval, že žalobkyni byla dána nepravdivá informace dne
8. 2. 2010, přičemž termín porodu byl 25. 3. 2010.
To by znamenalo, že měsíc a
půl před porodem by jí její manžel mohl zaměstnat ve své společnosti. Toto
tvrzení žalobkyně je však pouze hypotetické a navíc nasvědčuje tomu, že kdyby
se nechala žalobkyně zaměstnat za účelem získání nároku na peněžitou pomoc v
mateřství ve společnosti svého manžela, jednalo by se o obcházení zákona. Odvolací soud se ztotožnil jak se soudem prvního stupně, tak se žalovanou, že v
daném případě ze strany státní správy sociálního zabezpečení nedošlo k
nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“. Proto
nelze dovodit odpovědnost žalované za vznik škody či způsobení nemajetkové
újmy. Sama žalobkyně pochybovala o informacích, které jí byly podány, a proto
se obrátila i na jiné složky státní správy sociálního zabezpečení. Podle
odvolacího soudu nelze takto podané informace považovat za nesprávný úřední
postup, na podkladě kterých úřady rozhodují o žádostech občanů. Žalobkyně
tvrdila, že kdyby nedostala informace od úředníků státní správy sociálního
zabezpečení, pak by mohla pracovat u svého manžela, a ke škodě by v důsledku
poskytnutí nesprávných informací nedošlo. Z toho lze dovodit, že žalobkyně měla
právo volby a jestliže si zvolila postup, který vedl posléze k tomu, že jí
nebyly přiznány dávky v mateřství, nelze odkazovat na nesprávnou informaci,
která sama o sobě měla tento stav zavinit. Bylo na žalobkyni, jakou alternativu
si zvolí v situaci, v níž se ocitla. Tento rozsudek napadla žalobkyně v plném rozsahu dovoláním. Jeho přípustnost
dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a důvodnost
spatřuje v tom, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. Hlavní spornou
otázkou je, zda lze kvalifikovat konzultační činnost orgánů České správy
sociálního zabezpečení, tj. poskytnutí doporučení ohledně podmínek, za nichž by
žalobkyni vznikl nárok na peněžitou pomoc v mateřství, jako úřední postup. Tato
otázka je otázkou zásadního právního významu. Poskytnutí informace ze strany
orgánů státní správy sociálního zabezpečení i před zahájením správního řízení,
je zcela nepochybně výkonem veřejné moci, a vztahuje se tak na něj zákon č. 82/1998 Sb. Žalobkyně se na orgány státní správy sociálního zabezpečení
obrátila jako na nositele veřejné moci v oblasti sociálního zabezpečení a
žádala o pomoc při uplatnění svých práv ze zákona č. 187/2006 Sb., o
nemocenském pojištění. Tyto orgány tak nepochybně byly ve vrchnostenském
postavení vůči žalobkyni a z tohoto důvodu jí musely poskytnout odbornou pomoc
před zahájením příslušného řízení. Povinnost poskytovat soukromým osobám i
neformální pomoc před zahájením příslušného řízení je jasně zakotvena v zákoně
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Vyplývá též z
obecných zásad správního řízení, především ze zásady dobré správy.
Z toho je
patrné, že při podávání informací ze strany orgánů správy sociálního
zabezpečení se jednalo o úřední postup. Tento právní závěr se nepochybně podává
i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5521/2007. Závěr odvolacího soudu ohledně možnosti volby ze strany žalobkyně mezi
zaměstnáním nebo podnikáním jako OSVČ je zcela absurdní. Žalobkyně sice tuto
možnost měla a volbu provedla v září 2009 – tedy po té, kdy v těhotenství
přišla o práci, avšak na základě informací od orgánů správy sociálního
zabezpečení, že nárok na peněžitou pomoc v mateřství jí vznikne, ať už bude
zaměstnaná nebo bude podnikat jako OSVČ. Následně byla žalobkyně Pražskou
správou sociálního zabezpečení (která byla příslušná k rozhodnutí o tomto
nároku) utvrzena v tom, že jí nárok na peněžitou pomoc v mateřství vznikne z
titulu předchozího zaměstnání, a byla dokonce vyzvána, aby žádost o poskytnutí
dávky z tohoto důvodu podala. Ze strany žalobkyně se nejednalo ani o
spekulativní jednání, šlo jí jen o to, aby při nepřetržité účasti na
nemocenském pojištění nepřišla o nárok na dávky peněžité pomoci v mateřství. Je
tedy zřejmé, že nesprávné informace poskytnuté Českou správou sociálního
zabezpečení byly přímou příčinnou toho, že žalobkyni nebyl nárok na dávky
peněžité pomoci v mateřství přiznán. Odkazy odvolacího soudu na následné
rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o nepřiznání peněžité pomoci v
mateřství jsou zcela irelevantní, neboť žalobkyně nespatřuje příčinu vzniku
škody v tomto rozhodnutí, ale v nesprávných informacích, které jí byly před
zahájením řízení poskytnuty. S ohledem na shora uvedené žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil jak
rozsudek soudu odvolacího, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil
Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm
postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, jakož i se zřetelem k nálezům Ústavního
soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupným na internetových stránkách Ústavního soudu,
http://nalus.usoud.cz). Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud
dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce
ve věci samé zásadně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
dovolání není přípustné ve věcech, v
nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství
pohledávky se přitom nepřihlíží. Co se týče uplatněného nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši
50.000,- Kč, dovolání není přípustné, neboť v tomto případě nebylo v dovoláním
dotčeném výroku rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto o peněžitém plnění
převyšujícím 50.000,- Kč (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací soud proto
dovolání v této části podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl (viz např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 08. 2011, sp. zn. 30
Cdo 727/2010; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na
internetových stránkách www.nsoud.cz). Dovolání je však přípustné v té části, v níž je napaden rozsudek odvolacího
soudu ve vztahu k nároku na náhradu škody vyčísleného žalobkyní na 69.573,- Kč,
neboť v rozsudku odvolacího soudu je řešena otázka zásadního právního významu
spočívající v tom, že odvolací soud posoudil (ne)existenci nesprávného úředního
postupu na straně žalované v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu. V této části je dovolání i důvodné. Obdobným případem se Nejvyšší soud zabýval například v rozsudku ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, v němž se žalobkyně mimo jiné domáhala náhrady
škody za nesprávný úřední postup České správy sociálního zabezpečení
spočívající v tom, že tento orgán ji nesprávně poučil (informoval) o tom, že ke
vzniku nároku na výplatu dávek částečného invalidního důchodu bude muset
doplatit dobrovolné pojištění ve výši 28.000,- Kč. V tomto rozsudku ve vztahu k uvedenému nároku dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
„okresní správy sociálního zabezpečení mají ve smyslu § 6 odst. 4 písm. l)
zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve
znění účinném v době podání žádosti žalobkyně, povinnost poskytovat občanům a
organizacím odbornou pomoc ve věcech sociálního zabezpečení. Tato poučovací
povinnost naplňuje nejen princip dobré správy, ale zároveň je součástí
základního práva na právní pomoc chráněnou v čl. 37 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod, podle kterého má každý právo na právní pomoc v řízení před
soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Okresní správy sociálního zabezpečení proto musí občanům a organizacím
(zaměstnavatelům) poskytovat pomoc a poučení, aby pro neznalost právních
předpisů neutrpěli v řízení újmu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 16. 8. 2007, sp. zn. 4 Ads 108/2006, dostupný na internetových stránkách
www.nssoud.cz). Je-li povinností správních orgánů poskytovat občanům odbornou
pomoc ve věcech sociálního zabezpečení, je třeba nesprávné poučení správního
orgánu považovat za porušení pravidel předepsaných právními normami pro
počínání státního orgánu při jeho činnosti, tedy za nesprávný úřední postup ve
smyslu ustanovení § 13 OpdŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2001, sp. zn.
25 Cdo 2272/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura, číslo
8, ročníku 2001, pod číslem 101). Nesprávné poučení účastníka o způsobu, jak má
postupovat v řízení, představuje nesprávný úřední postup orgánu státu, byť se
tím ovlivněné počínání účastníka projevilo v obsahu vydaného rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5521/2007).“
Pro potřeby souzeného případu je třeba uvést, že žalobkyně se na Českou správu
sociálního zabezpečení obrátila se žádostí o informaci, za jakých podmínek jí
vznikne nárok na výplatu dávek peněžité pomoci v mateřství; zdali – v případě,
že s ní byl ukončen pracovní poměr v době těhotenství – je třeba, aby byla
zaměstnána nebo je též možné nárok získat jako OSVČ, která dobrovolně hradí
pojistné na nemocenské pojištění. Dostalo se jí informace, že nárok jí vznikne
tak či onak. Následně při ověřování si těchto informací se žalobkyni dostalo
již konkrétnější informace od České správy sociálního zabezpečení, že totiž
nárok na výplatu dávek peněžité pomoci v mateřství jí vznikne z titulu trvání
ochranné doby v souvislosti s předchozím zaměstnáním. Po podání žádosti o
přiznání dávek však z rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení zjistila,
že jí nárok na tyto dávky vůbec nevznikl, neboť nesplňovala nezbytné podmínky
(tedy mj. ani z titulu ochranné doby). Je třeba zdůraznit zejména to, že oproti výše uvedeným případům byly informace
žalobkyni poskytnuty ještě před tím, než se stala účastnicí příslušného
správního řízení. Nicméně zejména z již citovaného § 6 odst. 4 písm. l) zákona č. 582/1991 Sb., o
organizaci a provádění sociálního zabezpečení, vyplývá, že Česká správa
sociálního zabezpečení (resp. okresní správy sociálního zabezpečení) je povinna
poskytovat soukromým osobám odborné informace a pomoc ve věcech sociálního
zabezpečení, kam spadá i problematika peněžité pomoci v mateřství, a to bez
omezení spočívajícího v zahájení a trvání řízení. Je nadto zcela přirozené, že lidé řešící různé životní situace, v nichž se stát
zavázal jim za splnění určitých podmínek poskytnout hmotnou (finanční) pomoc,
se obracejí na příslušné státní orgány, aby jim zodpověděly, které podmínky to
jsou – jinými slovy, co musí učinit, aby jim nárok na takovou pomoc vznikl. Logická je z tohoto důvodu i zákonem stanovená povinnost orgánů státní správy
sociálního zabezpečení poskytovat soukromým osobám informace a odborné rady,
což je podtrženo komplikovaností právní úpravy v oblasti sociálního
zabezpečení. Příslušné státní orgány musí učinit vše pro to, aby dotčené osobě poskytly
kvalifikovanou radu, přičemž musí dbát na to, aby pro takový postup měly
dostatečné (relevantní) informace. Jestliže orgán státní správy sociálního
zabezpečení i přes veškeré nutné a pravdivé podklady dotčenou osobu mylně
informuje o podmínkách vzniku nároku na výplatu určité dávky sociálního
zabezpečení, musí nutně nést odpovědnost za škodu, případně nemajetkovou újmu,
která tím může vzniknout.
Neočekává se od státního orgánu, že bude dotčenou
osobu poučovat, jak konkrétně má zákonem předpokládané podmínky vzniku nároku
naplnit, ale je třeba vyžadovat, aby ji informoval o tom, zda jí za určitých
(konkrétních) podmínek nárok vznikne či nikoliv. Odpovědnosti by se stát
zprostil např. tehdy, jestliže by bylo prokázáno, že informaci příslušný orgán
poskytl na základě nepravdivých, neúplných či zavádějících informací, nebo
jestliže by se okolnosti na straně informované osoby v mezidobí podstatně
změnily (k tomu srov. i § 139 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu,
ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě se jedná o nesprávný úřední
postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk. Z těchto důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v části, v
níž bylo dovolání shledáno přípustným, za nesprávný, a proto jej podle § 243b
odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. v téže části zrušil. Protože se
důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu týkal též rozsudku soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud podle § 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. ve stejné
části také rozsudek soudu prvního stupně a podlé téhož ustanovení vrátil věc ve
zrušené části soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Bude na soudu prvního stupně, aby se dále zabýval příčinnou souvislostí mezi
výše vymezeným nesprávným úředním postupem a vznikem škody na straně žalující,
neboť v tomto ohledu se jedná o skutkové zjištění, které dovolacímu soudu v
daném případě nepřísluší hodnotit či nahrazovat (§ 242 odst. 1 a § 241a odst. 3
o. s. ř.). Soudy jsou ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.