30 Cdo 759/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci
nezletilého L. V., zastoupeného Statutárním městem B. jako opatrovníkem, syna
J. V., zastoupené advokátem, a E. V., zastoupeného advokátem, o úpravu výchovy
a výživy pro dobu po rozvodu, zákazu styku s otcem a výkon rozhodnutí o
výchově, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 23 P 16/2004, o dovolání
otce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2005, č.j. 37 Co
107/2005-884, takto:
I. Dovolání otce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. října 2004, č.j. 23 P 16/2004-821,
nezletilého L. pro dobu po rozvodu svěřil do výchovy matce, otci uložil
přispívat
na jeho výživu částkou 2.000,- Kč měsíčně, splatnou vždy do patnáctého dne v
měsíci předem k rukám matky počínaje dnem právní moci výroku rozsudku o
rozvodu, styk otce s nezletilým zakázal (výrok I.), návrh otce na nařízení
výkonu rozhodnutí o styku s nezletilým stanoveného ve výroku označenými
rozsudky odnětím nezletilého a předáním ke styku otci dne 10.12.2003 zamítl
(výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení (výrok III.).
Krajský soud v Brně k odvolání otce rozsudkem v záhlaví označeným odvolací
řízení „ohledně úpravy výkonu rodičovské zodpovědnosti k nezletilému L. pro
dobu po rozvodu manželství rodičů“ zastavil (výrok I.), rozsudek soudu prvního
stupně
ve výroku I. jeho napadené části o zákazu styku otce s nezletilým potvrdil s
tím, že se tím mění rozsudky Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně ve
výroku označené (výrok II.), rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a
III. potvrdil (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Rozsudek odvolacího soudu
obsahující poučení že proti němu není dovolání přípustné, byl doručen zástupce
otce dne 27.6.2005; právní moci nabyl dne 29.6.2005.
Otec dovoláním, podaným osobně dne 27.10.2005 na soudu prvního stupně, napadá
rozsudek odvolacího soudu ve výroku II., tj. ohledně potvrzení rozsudku soudu
prvního stupně o zákazu styku s nezletilým a tím změněnými rozsudky v tomto
výroku označenými. Přípustnost dovolání dovozuje z toho, že napadený výrok
rozsudku odvolacího soudu je totiž svojí podstatou rozhodnutím omezujícím jej
ve svém důsledku ve výkonu jeho rodičovské zodpovědnosti k nezletilému (§ 237
odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Včasnost dovolání pak vyvozuje z ustanovení § 240
odst. 3 o.s.ř. s tím, že poučení v rozsudku odvolacího soudu o tom, že dovolání
není přípustné, je nesprávné. Dovolání podává z důvodů § 241a odst. 2 písm. a)
o.s.ř. pro vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci a které v dovolání blíže uvádí. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Dovolací soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda dovolání bylo podáno v
zákonem stanovené lhůtě, resp. zda je přípustné.
Účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího
soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni (§ 240 odst. 1 věta první
o.s.ř.) Lhůta je zachována také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po
uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením
soudu o dovolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k
dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o
tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do čtyř měsíců od doručení
(§ 240 odst. 3 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je upravena v
ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.
však dovolání podle již uvedeného předchozího odstavce není přípustné ve
věcech, upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení.
V daném případě bylo soudy obou stupňů rozhodováno o zákazu styku nezletilého s
otcem podle § 27 odst. 3 zákona o rodině, podle něhož jestliže je to nutné v
zájmu dítěte, soud styk dítěte s rodičem omezí nebo jej i zakáže. Zákon o
rodině vymezuje pojem rodičovské zodpovědnosti v ustanovení § 31 odst. 1 zákona
o rodině jako souhrn práv a povinností při péči o nezletilé dítě, zejména péči
o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, zastupování
dítěte a správu jeho jmění; nezahrnuje však omezení nebo zákaz styku rodiče s
dítětem ve smyslu § 27 odst. 3 zákona o rodině. Opatření, která je soud péče o
nezletilé povinen učinit v případech, kdy rodiče spolu nežijí (§ 50 zákona o
rodině), kdy se nedohodli o podstatných věcech při výkonu rodičovské
zodpovědnosti (§ 49 zákona o rodině) nebo v případě rozvodu manželství rodičů
(§ 25, § 26 zákona o rodině), ve svých důsledcích zpravidla vždy představují
určité faktické omezení výkonu práv jednoho nebo obou rodičů ve vztahu k
nezletilému dítěti; nejde však o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti
podle § 44 odst. 2, 3 zákona o rodině. Závěr o přípustnosti dovolání podle
ustanovení
§ 237 odst. 1 o.s.ř. proto nelze učinit (§ 237 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Ke
shodným závěrům dospěl ostatně Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 3.
dubna 2001, č.j. 30 Cdo 2219/2000-487, vydaném ve věci týchž účastníků,
týkající se úpravy práv a povinností rodičů k nezletilému.
Poučení odvolacího soudu o nepřípustnosti dovolání je tedy ve vztahu k
dovoláním napadenému výroku správné a lhůta upravená v ustanovení § 240 odst. 3
věta druhá o.s.ř. se v posuzované věci neuplatní.
Jestliže otec rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním čtyři měsíce poté, kdy
mu byl doručen, učinil tak po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 240 odst. 1
věta první o.s.ř.
Za tohoto stavu tedy Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a
o.s.ř.) dovolání otce jako opožděné odmítl (243b odst. 5 věta první o.s.ř. ve
spojení
s § 218a téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o.s.ř.).
Jen pro úplnost je třeba uvést, že i v případě, že by dovolání nebylo podáno
opožděně, bylo by je nezbytné odmítnout pro nepřípustnost ve smyslu ustanovení
§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona.
Ke shodným závěrům dospěl Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 19. dubna 2006,
č.j. 30 Cdo 821/2006-574.
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5
ve spojení s § 224 odst. 1 , § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1 o.s.ř. za situace,
kdy dovolání otce bylo odmítnuto, avšak ostatním účastníkům v dovolacím řízení
žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 9. května 2006
JUDr. Karel Podolka, v.r.
předseda senátu