30 Cdo 854/2025

30 Cdo 854/2025-1227

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce I. S., zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Milešovská 1312/6, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 1 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 100/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2024, č. j. 20 Co 126, 264/2024-1210, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2024, č. j. 20 Co 126, 264/2024-1210, se ve výroku I, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 10. 2023, č. j. 25 C 100/2016-1154 (ve znění jeho opravného usnesení ze dne 29. 4. 2024, č. j. 25 C 100/2016-1183), v zamítavém výroku o věci samé, a to do částky ve výši 695 039 Kč, a ve výrocích III a IV o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

1. Žalobce se žalobou domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem soudní exekutorky Mgr. Veroniky Jakubovské vyklizením z domu na adrese XY, ve kterém žalobce bydlel se svými rodiči a sestrou, v řízení vedeném exekutorským úřadem pod sp. zn. 192 Ex 1/2015. Otec žalobce sepsal dne 30. 12. 2014 s M. P. notářský zápis, ve kterém M. P., který se v domě nikdy nezdržoval, prohlásil, že má k domu nájemní právo, které končí dalšího dne a z důvodu užívání nemovitostí dluží částku ve výši 50 000 Kč, přičemž udělil souhlas s nuceným vymožením povinností uvedených v notářském zápisu, pokud peněžitou částku do druhého dne nezaplatí či nemovitosti nevyklidí.

Na základě tohoto exekučního titulu bylo zahájeno exekuční řízení a exekutorem bylo nařízeno vyklizení bytu povinného a spolu s ním všech, kdo se tam zdržují na základě jeho práva, a tedy dne 22. 4. 2015 byl žalobce vyklizen z domu exekutorem spolu se svojí matkou a se svojí sestrou. Žalobce tvrdil, že toto nebylo nedbalostní akcí soudního exekutora, nýbrž vědomostní, že soudní exekutor se pokusil zfalšovat důkazy, a rovněž že někdo zfalšoval podpis povinného na doručence ze dne 31. 3. 2015. Žalobce dále tvrdil, že se v domě nezdržoval na základě práva povinného, nemohl být tedy vykázán exekutorem v souladu se zákonem, čímž došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v neoprávněném vyklizení žalobce z domu a v neoprávněném vyklizení jeho věcí, a byla mu tím způsobena závažná psychická újma.

Žalobce svůj požadavek uplatnil neúspěšně nejprve u žalované dne 13. 10. 2015 dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“).

2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 10. 2023, č. j. 25 C 100/2016-1154, ve znění jeho opravného usnesení ze dne 29. 4. 2024, č. j. 25 C 100/2016-1183, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 790 372,60 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 14. 4. 2016 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Dále zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 709 627,40 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 14.

4. 2016 do zaplacení (výrok II), rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 7 956 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok III), že žalobce je povinen nahradit náklady řízení vzniklé České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 ve výši 2 836,53 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV), a že žalovaná je povinna nahradit náklady řízení vzniklé České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 ve výši 1 334,84 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok V).

Soud prvního stupně uzavřel, že se soudní exekutorka Mgr. Veronika Jakubovská dopustila nesprávného úředního postupu, když vyklidila žalobce z nemovitosti, ačkoli neodvozoval své právo k nemovitosti od osoby povinného, který měl být dle exekučního titulu vyklizen, čímž žalobci způsobila nemajetkovou újmu i škodu na zdraví. Ohledně stanovení přiměřené výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu došel k závěru, že zásahy do osobní sféry žalobce je nutné hodnotit obdobně jako v případě nároku sestry žalobce (řízení vedené u stejného soudu pod sp. zn. 22 C 99/2016), a to z důvodu tvrzených a v řízení prokázaných zásahů nezákonného vyklizení do zdravotní sféry žalobce, a proto se jako přiměřená výše zadostiučinění jeví žalobcem požadovaná částka 500 000 Kč, která je velmi blízká částce, kterou odvolací soud sestře žalobce v daném řízení přiznal.

Ohledně nároku na náhradu škody na zdraví ve výši 1 000 000 Kč rozdělené žalobcem na nárok 30 000 Kč z titulu bolestného a 970 000 Kč z titulu ztížení společenského uplatnění soud prvního stupně vzal za prokázané, že jsou splněny podmínky odpovědnosti státu za škodu na zdraví dle § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „OZ“), a ohledně výše škody vycházel ze znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce MUDr. Tučka, který výši bolestného ocenil na částku 15 411,60 Kč a výši ztížení společenského uplatnění na částku 274 961 Kč.

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (výrok I), potvrdil rozsudek ve vyhovujícím výroku o ve věci samé ohledně částky 290 372,60 Kč s příslušenstvím a změnil jej ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá (výrok II). Dále rozhodl, že náklady řízení státu nese Česká republika (výrok III), a že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 157 700 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky Mgr. Barbory Kubinové (výrok IV). Odvolací soud shledal odvolání žalované v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím proti vyhovujícímu výroku ohledně náhrady nemajetkové újmy důvodným a v tomto rozsahu vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl, neboť právě dle srovnání případu žalobce s případem jeho sestry byl odvolací soud toho názoru, že žalobci byla zjevně způsobena menší újma než jeho sestře, nejen dle znaleckého posudku, ale i s přihlédnutím k tomu, že sám žalobce ve své výpovědi uvedl, že nejvíce se nezákonné vystěhování dotklo jeho sestry. Odvolací soud dále ve věci neshledal okolnosti hodné zvláštního zřetele, pro něž by měla být náhrada škody na zdraví navyšována ve smyslu § 2957 OZ vzhledem ke skutečnosti, že vyklizení žalobce a jeho matky a sestry z domu inicioval a zorganizoval otec žalobce a na straně exekutorky nelze shledat přímý úmysl žalobce poškodit, a tak napadený rozsudek ve vyhovujícím výroku co do částky 290 372,60 Kč a v jeho zamítavém výroku jako věcně správný potvrdil. Při posouzení nároku žalobce za ztížení společenského uplatnění vycházel odvolací soud ze znaleckého posudku MUDr. Tučka, který učinil závěr o existence poruchy přizpůsobení a jasně jej zdůvodnil. Odvolací soud tak znalecký posudek považoval za věrohodný i v navazujících závěrech o výši náhrady bolestného a ztížení společenského uplatnění.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasně podaným dovoláním, které směřuje proti části výroku I, kterým byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta co do částky ve výši 709 627,40 Kč se zákonným úrokem z prodlení, a to konkrétně do jeho části, v němž byl potvrzen zamítavý výrok co do částky ve výši 695 039 Kč odpovídající rozdílu požadované (970 000 Kč) a přiznané (274 961 Kč) satisfakce za ztížení společenského uplatnění.

5. Dle žalobce rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, spočívající v tom, zda okolností zvláštního zřetele hodnou, ke které se při stanovení náhrady nemajetkové újmy za ztížení společenského uplatnění přihlíží, je ve smyslu ustanovení § 2957 OZ způsobení újmy pouze v úmyslu přímém, nebo v jakékoli formě úmyslného zavinění, tedy i ve formě úmyslu nepřímého.

6. Dále je dle názoru žalobce rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný, neboť odvolací soud při úvaze o výši finanční náhrady za ztížení jeho společenského uplatnění přikládal k tíži žalobce i okolnosti, že do vyklizení předmětného bytu byl vedle soudní exekutorky zapojen i otec žalobce, aniž by tento fakt řádně odůvodnil. Souvislost mezi tím, že „vyklizení žalobce a jeho matky a sestry z domu inicioval a zorganizoval otec žalobce“ a výší náhrady nemajetkové újmy z odůvodnění rozsudku nijak nevyplývá, chybí tedy jakékoli úvahy soudu spojující výši náhrady nemajetkové újmy s konáním žalobcova otce. Tímto bylo dle žalobce porušeno judikaturou Ústavního soudu deklarované právo žalobce na soudní ochranu.

7. Žalobce spatřuje důvod pro nepřezkoumatelnost dále v tom, že ačkoliv v rámci odvolacích námitek nepoukázal pouze na úmyslné způsobení újmy, ale také na způsobení újmy s použitím lsti a pohrůžky, tedy na další skutečnosti vyjmenované v rámci demonstrativního výčtu okolností, které jsou zvláštního zřetele hodné, a celkově požadoval v rámci těchto okolností zvláštního zřetele hodných zhodnocení všech skutečností případu, které vyšly najevo, jež byly vyhodnoceny jako „zvlášť závažné a odsouzeníhodné jednání, které nelze ve společnosti tolerovat“, odvolací soud na tyto námitky nereagoval. Tím dle žalobce nesprávně posoudil otázku procesního práva týkající se požadavků na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, a to v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu (srovnej odst. 35 nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20).

8. Z výše uvedených důvodů žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

9. Vyjádření žalované k dovolání nebylo podáno.

III. Přípustnost dovolání

10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

11. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

13. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14. Žalobce namítá, že ačkoliv v rámci odvolacích námitek nepoukázal pouze na úmyslné způsobení újmy, ale také na způsobení újmy s použitím lsti a pohrůžky a celkově požadoval v rámci okolností zvláštního zřetele hodných zhodnocení všech okolností případu, které vyšly najevo, jež byly vyhodnoceny jako „zvlášť závažné a odsouzeníhodné jednání, které nelze ve společnosti tolerovat“, odvolací soud na tyto námitky nereagoval. Z odstavce 10 napadeného rozsudku však vyplývá, že odvolací soud zohlednil jak uvedené okolnosti („nelze nesouhlasit s tím, že ze strany soudní exekutorky jednalo o zvlášť závažný exces a odsouzeníhodné jednání, které nelze ve společnosti tolerovat“), tak i další okolnosti [preventivně sankční funkce odškodnění a srovnání s řízením ve věci téhož nároku sestry žalobce (její nárok přiznán ve výši 480 000 Kč), kdy nebyl důvod, aby odvolací soud při hodnocení výše přiměřeného zadostiučinění postupoval výrazně odlišným způsobem, kdy výsledky provedeného dokazování svědčily naopak o nižší míře nemajetkové újmy na straně žalobce, čemuž odpovídal i výsledek znaleckého šetření, neboť z něj vyplývalo, že vystěhování a s ním související celková změna životního stylu nebyla u žalobce natolik výrazná jako u jeho sestry i vzhledem k jeho věku a fyziologicky podmíněné separaci od původní rodiny, kdy totéž dle odvolacího soudu plynulo i z výpovědi žalobce kde uvedl, že nejvíce se nezákonné vystěhování dotklo jeho sestry a že sestra i matka jakožto ženy je snášely hůře než on sám]. Není tedy pravdou, že by se odvolací soud s námitkou žalobce nevypořádal, naopak jeho postup byl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, nebo ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 214/2020).

15. Žalobci je však třeba dát za pravdu, když namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když posoudil právní otázku, zda okolností zvláštního zřetele hodnou, k níž se podle § 2957 OZ přihlíží při ustanovení finančního odškodnění za újmu na přirozených právech člověka (zde za ztížení společenského uplatnění následkem nesprávného úředního postupu exekutora), je úmysl přímý nebo i nepřímý tak, že zjevně ze ni pokládá jen úmysl přímý (odstavec 12 in fine dovoláním napadeného rozsudku). Proto je dovolání v této části přípustné.

16. Totéž platí ohledně žalobcovy námitky nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu, jde-li o blíže nevysvětlený úsudek spojující výši náhrady nemajetkové újmy s rolí žalobcova otce (odvolací soud vyhodnotil k tíži žalobce, že k nezákonnému vyklizení žalobce došlo následkem protiprávní činnosti jeho otce).

IV. Důvodnost dovolání

17. Dovolání je důvodné.

18. Podle § 2951 OZ se škoda nahrazuje uvedením do předešlého stavu, není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích. Nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním, které musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

19. Zavinění ve formě úmyslu (úmyslné zavinění) je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit, a chtěl škodu způsobit (úmysl přímý), nebo tehdy, když jednající věděl, že škodu může způsobit, a pro případ, že ji způsobí, s tím byl srozuměn (úmysl nepřímý) (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1470/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015).

20. Odvolací soud k výše uvedené právní otázce uzavřel, že „neshledal okolnosti hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 2957 oz při vědomí toho, že…na straně exekutorky nelze shledat přímý úmysl žalobce poškodit“ (odstavec 12 in fine dovoláním napadeného rozsudku). Z toho plyne, že odvolací soud skutečně nepokládá tzv. nepřímý úmysl (na rozdíl od úmyslu přímého) za okolnost hodnou zvláštního zřetele ve smyslu § 2957 OZ. Dovolací soud však již dříve uzavřel, že úmyslné zavinění škůdce je třeba zohledňovat; opačný přístup je v rozporu s výslovnou dikcí § 2957 věty druhé OZ, která právě v úmyslu spatřuje důvody pro zvýšení náhrady, neboť vnímání neoprávněného zásahu do zdraví poškozeného bývá v takovém případě citelnější než u nedbalosti či objektivní odpovědnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2024, sp. zn. 25 Cdo 1226/2023).

21. Z výše uvedené judikatury je zjevné, že ustanovení § 2957 věta druhá OZ v zásadě pokládá za okolnost hodnou zvláštního zřetele jakékoli úmyslné protiprávní jednání způsobující újmu na přirozených právech člověka, tedy i jednání spočívající „jen“ v nepřímém úmyslu. Podstatné je, že nejde o pouhou nedbalost. Uzavřel-li tedy odvolací soud, že skutečnost, podle které se soudní exekutorka dopustila nesprávného úředního postupu ve formě nepřímého úmyslu, není okolností hodnou zvláštního zřetele, je jeho právní názor v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a tedy neobstojí.

22. Ohledně výše zmíněné námitky nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku odvolací soud skutečně uvedl, že absenci okolností hodných zvláštního zřetele podle § 2957 OZ shledává mj. i s ohledem na to, že „vyklizení žalobce, jeho matky a sestry z domu inicioval a zorganizoval otec“, aniž by vysvětlil, proč by tato skutečnost měla být právně významná v neprospěch žalobce, a aniž by takový úsudek byl zřejmý z logiky věci a z dalších faktů zjištěných odvolacím soudem (viz odstavec 12 dovoláním napadeného rozsudku). Dovolací soud se za takové situace ztotožňuje s výhradou žalobce, že rozsudek odvolacího soudu je v této části nepřezkoumatelný (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009).

23. Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu popsané v právě uvedeném rozsudku se přitom odvolací soud má v odůvodnění rozhodnutí odpovídajícím způsobem vypořádat se všemi rozhodujícími skutečnostmi a jeho myšlenkový postup musí být v odůvodnění jednoznačně vysvětlen nejen s poukazem na všechny skutečnosti zjištěné provedeným dokazováním, ale rovněž s poukazem na právní závěry, které přijal. Účelem odůvodnění rozsudku je především prokázat jeho správnost a odůvodnění musí být prostředkem kontroly správnosti postupu soudu při vydávání rozhodnutí soudu, tj. musí být přezkoumatelné. Absence některé ze zákonem předepsaných náležitostí odůvodnění rozsudku může pak přivodit stav, kdy takový rozsudek je nepřezkoumatelný, což z pohledu dovolacího řízení, v němž na podkladě dovolání jako mimořádného opravného prostředku má být věcnému přezkumu podrobeno meritorní rozhodnutí odvolacího soudu, zakládá jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a je důvodem k vydání kasačního rozhodnutí.

24. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

25. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s. ř.), že i nepřímý úmysl je zásadně okolností hodnou zvláštního zřetele ve smyslu § 2957 OZ. Odvolací soud má případně vysvětlit souvislost se skutečností, že vyklizení žalobce, jeho matky a sestry z domu inicioval a zorganizoval otec.

26. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 6. 2025

JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu