30 Cdo 895/2023-162
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a) K. B., narozeného XY, bytem XY, a b) P. a c. K., a. s., obou zastoupených JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 100 000 Kč s příslušenstvím a o 1 303 940,83 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 61/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2022, č. j. 55 Co 346/2022-140, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2022, č. j. 55 Co 346/2022-140, v části výroku I, jímž byl potvrzen výrok II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 7. 2022, č. j. 14 C 61/2021-115, ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni b) úrok z prodlení ve výši 8,05 % z částky 1 303 940,83 Kč od 16. 12. 2016 do 11. 1. 2021, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. II. Dovolání žalované v rozsahu části výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2022, č. j. 55 Co 346/2022-140, jímž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci a) úrok z prodlení ve výši 8,05 % z částky 100 000 Kč od 16. 12. 2016 do zaplacení, se odmítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 015,32 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám JUDr. Josefa Skácela, advokáta se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55.
1. Žalobci se žalobou doručenou soudu dne 17. 3. 2021 domáhali proti žalované zaplacení částky 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 16. 12. 2016 do zaplacení žalobci a) a zaplacení částky 1 303 940,83 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 16. 12. 2016 do zaplacení žalobkyni b) jako náhrady škody, která jim vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 53 Cm 95/2005. Každý z žalobců vedl několik soudních řízení proti společnosti PRAGUE ASSOCIATES (CYPRUS) LIMITED, která později zanikla. K návrhu společnosti PRAGUE ASSOCIATES (CYPRUS) LIMITED Městský soud v Praze nařídil předběžná opatření, jimiž byly žalobcům ukládány povinnosti. Následně v průběhu řízení vydaná předběžná opatření zanikla k žalobě žalobců a Městský soud v Praze rozhodl o vyplacení částek v celkové výši 100 000 Kč žalobci a) a 1 303 940,83 Kč žalobkyni b). Výplata částek měla být provedena z jistot, které složila společnost PRAGUE ASSOCIATES (CYPRUS) LIMITED jako žalobce v řízení sp. zn. 53 Cm 95/2005, avšak podle sdělení Městského soudu v Praze nemohla být výplata částek provedena z důvodu vrácení složených jistot společnosti PRAGUE ASSOCIATES (CYPRUS) LIMITED (žalobci v řízení 53 Cm 95/2005).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 7. 2022, č. j. 14 C 61/2021-115, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) částku 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 16. 12. 2016 do zaplacení (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni b) částku 1 303 940,83 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 16. 12. 2016 do zaplacení (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na nákladech řízení částku 132 187 Kč (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 11. 2022, č. j. 55 Co 346/2022-140, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 38 361,84 Kč (výrok II).
4. Soud prvního stupně vyšel mimo jiné ze zjištění, že v řízení u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 95/2005 byla dne 11. 7. 2005 podána žaloba vůči žalobci a) o vydání akcií; žalobkyně b) v tomto řízení figurovala jako účastník řízení. V průběhu řízení bylo vůči oběma žalobcům vydáno několik předběžných opatření. Posléze v průběhu řízení byli oba žalobci úspěšní v žalobách na náhradu škody, která jim vznikla nařízením předběžných opatření, a soud k uspokojení pohledávky obou žalobců rozhodl, že jim vyplatí tam uvedené částky, když tak rozhodl v souladu se závazným právním názorem Vrchního soudu v Praze, který dovodil, že pokud snad některé z jistot byly vráceny bez pravomocného rozhodnutí žalobci, nelze z pohledu rozhodování o nároku oprávněné osoby na uspokojení z jistot k tomuto faktickému vrácení přihlížet. Protože složené jistoty byly již částečně fakticky vráceny žalobci, nebylo tak možné na základě pravomocných rozhodnutí soudu prvého stupně jistoty v celé výši vyplatit.
5. Po právní stránce soud prvního stupně dovodil, že ve věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu Městského soudu v Praze v řízení pod sp. zn. 53 Cm 95/2005, neboť došlo k vyznačení doložky právní moci na usnesení o vrácení jistot a jistoty byly tomu, kde je složil, čili společnosti PRAGUE ASSOCIATES (CYPRUS) LIMITED (žalobci v řízení sp. zn. 53 Cm 95/2005) vráceny i přesto, že usnesení nebyla v právní moci, protože usnesení byla doručena pouze žalobci a nikoli i těm, kteří byli předběžným opatřením dotčeni. Předmětné prostředky tak neměly být složiteli vráceny. V příčinné souvislosti s pochybením žalované tak nebyly žalobcům vyplaceny prostředky, které jim vyplaceny být měly podle rozhodnutí soudu.
6. Soud prvního stupně dále dovodil, že úrok z prodlení náleží žalobcům od 16. 12. 2016, a to na základě data odeslání výzvy k zaplacení Městskému soudu v Praze. Úrok z prodlení žalobcům přiznal podle ustanovení § 513, § 1668 a § 1670 občanského zákoníku.
7. Odvolací soud vycházel ze shodných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, přičemž se ztotožnil i s jeho právním názorem, že v projednávané věci byl prokázán nesprávný úřední postup Městského soudu v Praze, byla prokázána škoda na straně žalobců (vydaná usnesení Městského soudu v Praze) a stejně i příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem (protizákonné vrácení složených finančních prostředků složiteli).
8. Odvolací soud posoudil jako nedůvodnou námitku žalované vztahující se k datu, od kterého soud přiznal právo na úroky z prodlení. Dovodil, že v projednávané věci jde o nárok vyplývající z věcné škody a nikoliv z náhrady nemajetkové újmy, že žalobci uplatnili u žalované svůj nárok předžalobní výzvou, a proto jim náleží úrok z prodlení tak, jak jej přiznal soud prvního stupně.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dne 16. 2. 2023 včasně podaným dovoláním, které směřuje proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se přiznaných úroků z prodlení. Žalovaná v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, neboť odvolací soud se při posouzení otázky počátku prodlení žalované odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
10. Žalovaná namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku počátku prodlení žalované a s tím související datum, od nějž je dána povinnosti žalované k úhradě úroků z prodlení. Soud prvního stupně přiznal žalobcům právo na úrok z prodlení ode dne 16. 12. 2016. S odkazem na judikaturu dovolacího soudu (sp. zn. 25 Cdo 2060/2001) a Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 1612/09) však žalovaná dovozuje, že žalobci mají v souladu s § 15 zákona č. 82/1998 Sb. právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu škody uplatnili postupem podle § 14 zákona č. 82/1998 Sb. Vzhledem k tomu, že žalobci svůj nárok u žalované uplatnili dne 10. 7. 2020, měla šestiměsíční lhůta k plnění uplynout až dne 10. 1. 2021, resp. 11. 1. 2021 (neboť 10. 1. 2021 byla neděle). Prodlení žalované tedy mohlo nastat teprve ode dne následujícího, tzn. od 12. 1. 2021.
11. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil podle dovolání žalované, popřípadě aby napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
12. Žalobci a) a b) ve svém vyjádření namítají, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí na vyřešení otázky úroku z prodlení nezávisí, když v projednávané věci byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobcům jistiny ve výši podle žaloby; úrok z prodlení je přitom příslušenstvím pohledávky a nemá samostatný osud. Žalobci dále namítají, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001, na něž žalovaná odkazuje, bylo vydáno za účinnosti odlišné právní úpravy dovolání.
13. Žalobci dále namítají, že úrok z prodlení byl soudy přiznán od správného data, neboť škodu vymáhanou v projednávané věci způsobil stát a rovněž proto, že vymáhaný nárok se promlčuje za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, a nikoli po uplynutí doby, jejíž počátek běží od uplatnění nároku podle zák. č. 82/1998 Sb.
14. Žalobci proto navrhli, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl. III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
16. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
20. Dovolání žalované v rozsahu části výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci a) úrok z prodlení ve výši 8,05 % z částky 100 000 Kč od 16. 12. 2016 do zaplacení, přičemž žalovaná napadla výrok o povinnosti k zaplacení úroku z prodlení pouze za dobu od 16. 12. 2016 do 11. 1. 2021, není podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť dovoláním dotčenou částí výroku nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč (srov. § 238 odst. 2 o. s. ř. a úrok přiznaný dotčeným rozhodnutím) a nejde o žádnou z taxativně uvedených výjimek, kdy je výše plnění nerozhodná. Za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu je přitom třeba považovat sice výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, tedy, o němž bylo nebo podle obsahu dovolání má být rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. I podle důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb., jenž mimo jiné nově formuloval § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., si navrhovaná změna v prvé řadě pomocí rozšíření výjimek z jinak široce formulované přípustnosti dovolání klade za cíl odbřemenění dovolacího soudu. Ke změnám navrhovaným v písmenu c) odst. 1 důvodová zpráva uvádí, že „ve sporech o peněžitá plnění nepřevyšující 50 000 Kč je přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyloučena jen v případech, kdy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Navrhovaná změna má tuto možnost vyloučit.“ Z citované důvodové zprávy tak nutno dovodit, že znění § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. účinné od 30. 9. 2017 představuje další zúžení možnosti podání dovolání v tzv. „bagatelních věcech“, nikoli její rozšíření (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018). Ústavní soud se k této rozhodovací praxi Nejvyššího soudu přihlásil v usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3705/18, kde shledal ústavně konformním postup Nejvyššího soudu i v případě štěpení nároku, tj. kdy „podstatná není částka, o níž odvolací soud rozhodl, ale výše peněžitého plnění, do níž je podáno dovolání.“
21. Ve vztahu k povinnosti žalované zaplatit žalobci b) úrok z prodlení ve výši 8,05 % z částky 1 303 940,83 Kč od 16. 12. 2016 do zaplacení je dovolání žalované přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky, zda ke vzniku prodlení státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), dochází u jakékoliv újmy (tedy i materiální škody), kterou stát způsobil, až marným uplynutím šestiměsíční lhůty pro její náhradu ustavené v § 15 odst. 1 OdpŠk, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
22. Dovolání je důvodné.
23. Podle § 15 odst. 1 OdpŠk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.
24. Řešená právní otázka, od kterého okamžiku se stát ocitá v prodlení s poskytnutím náhrady škody v případě, že byla škoda způsobena výkonem veřejné moci (zde nesprávným postupem soudu) a předmětem nároku je „věcná škoda“, byla již vyřešena ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Dovolací soud ve své judikatuře dovodil, že zákon stanoví šestiměsíční lhůtu počítanou od uplatnění nároku poškozeným, v níž je ministerstvo či jiný ústřední správní úřad (ústřední orgán podle § 6 OdpŠk) povinen věc projednat a rozhodnout o tom, zda škodu nahradí. Stát se v prodlení s poskytnutím náhrady za škodu způsobenou výkonem veřejné moci ocitá teprve marným uplynutím lhůty šesti měsíců ode dne, kdy poškozený nárok řádně uplatnil u ústředního orgánu; ode dne následujícího po uplynutí této lhůty jej také stíhá povinnost zaplatit poškozenému též úrok z prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001). Protože je lhůta splatnosti výslovně stanovena zákonem, neuplatní se v těchto případech § 1958 odst. 2 o. z., který obecně pro nárok na náhradu škody váže povinnost dlužníka splnit dluh bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění ze strany věřitele. Teprve po uplynutí lhůty šesti měsíců, stanovené v § 15 OdpŠk k uspokojení nároků poškozeného ústředním orgánem státu, náleží poškozenému právo na úrok z prodlení z neuhrazené částky náhrady škody, na niž má nárok (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3359/2022). Od těchto právních závěrů nemá dovolací soud důvod se odchylovat ani v nyní posuzované věci.
25. Odvolací soud uzavřel, že v projednávané věci jde o nárok vyplývající z věcné škody a nikoliv z náhrady nemajetkové újmy, že žalobci uplatnili u žalované svůj nárok předžalobní výzvou, a proto jim náleží úrok z prodlení ve vztahu k odeslání výzvy k zaplacení Městského soudu v Praze od 16. 12. 2016. Ze shora uvedeného plyne, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu přehlíží ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu a odchyluje se od řešení, jehož bylo v judikatuře Nejvyššího soudu již dosaženo, podle níž je pro stanovení počátku prodlení státu s poskytnutím náhrady za škodu způsobenou výkonem veřejné moci stěžejní okamžik marného uplynutím lhůty šesti měsíců ode dne, kdy poškozený nárok řádně uplatnil u příslušného orgánu, a tedy nikoliv od data uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty od uplatnění nároku žalobců u příslušného orgánu. Z tohoto důvodu spočívá výrok odvolacího soudu o platební povinnosti žalované žalobkyni b) ohledně úroku z prodlení na nesprávném právním posouzení věci.
26. V dalším řízení bude na odvolacím soudu, aby na základě učiněných skutkových zjištění ohledně uplatnění nároku žalobkyně b) u příslušného orgánu, opětovně posoudil den, od nějž se žalovaná v projednávané věci ocitla v prodlení a od kdy ji stíhá povinnost zaplatit žalobkyni b) úrok z prodlení.
27. Z uvedeného plyne, že rozsudek odvolacího soudu v napadené části výroku I, jímž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni b) úrok z prodlení ve výši 8,05% z částky 1 303 940,83 Kč od 16. 12. 2016 do 11. 1. 2021, je založen na nesprávném právním posouzení věci, čímž je současně naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a protože Nejvyšší soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
28. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem
dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.) 29. O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanou dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo ve vztahu k žalobci a) odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobci a) v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, a to ve výši sazby odměny za jeden úkon právní služby podle § 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k), a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, částkou 2 192 Kč (počítáno z částky 32 817,53 Kč úroku z prodlení), částkou 300 Kč jako paušální náhradou hotových výdajů podle § 13 odst. 4 vyhlášky, a také částkou 525,32 odpovídající 21% sazbě daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.], celkem tedy 3 015,32 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 7. 2023
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu