30 Cdo 911/2024-167
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně PALETY-KUPKA GROUP s. r. o., identifikační číslo osoby 01809326, se sídlem v Plzni, Hřímalého 2707/20, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 125 798 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 122/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2023, č. j. 91 Co 289/2023-147, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala zaplacení částky 125 798 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení ohledně přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období únor 2016 vedeného Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Odvolacím finančním ředitelstvím a navazujícího soudního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Af 25/2019. Kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze byla usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 3.
8. 2022, č. j. 1 Afs 96/2022-36, odmítnuta. Žalobkyně však požadovala zadostiučinění pouze do dne 26. 1. 2022, kdy bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze. Řízení tak trvalo 5 let 10 měsíců a 1 den. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 6. 2023, č. j. 26 C 122/2022-115, konstatoval, že v řízení zahájeném dne 25. 3. 2016 u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu podáním přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období únor 2016 a v navazujícím soudním řízení vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 8 Af 25/2019 o zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 29.
4. 2019, č. j. 15870/19/5300-21443-712165, bylo porušeno právo žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 125 798 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 22 819 Kč (výrok III). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 228 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v rozsahu výroku I, včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o.
s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelkou namítaný extrémní nesoulad mezi právním hodnocením odvolacího soudu a jeho skutkovými zjištěními, podle nichž se dovolatelka dopustila zjevně společensky škodlivého jednání, které mělo za cíl významně zkrátit žalovanou na příjmech vybíraných ve veřejném zájmu, a proto jej postavil naroveň řízením, v nichž je prokázán nepoctivý úmysl účastníka řízení, přípustnost dovolání podle § 237 o.
s.
ř. nezakládá, neboť podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nelze se proto ztotožnit s názorem dovolatelky, že takovým posouzením odvolacího soudu došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 1 Ústavy. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže založit ani tvrzení, že dovolatelce nebyl prokázán její nepoctivý úmysl a daňový podvod ve smyslu daňového práva není trestnou činností, tudíž nelze použít judikaturu dovolacího soudu k minimalizaci významu průtažného řízení pro žalobce, čímž se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.
1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 429/2021. V rozsudku ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 429/2021, dovolací soud zdůraznil, že okolnost, že se účastník průtažného civilního řízení dopustil protiprávního jednání, jež bylo v tomto řízení zjištěno, nevylučuje sama o sobě právo na peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení. Tento závěr odůvodnil mimo jiné odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, v němž se konstatuje, že samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného) a tedy i pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný.
Dovolací soud v rozsudku ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 429/2021, upozornil též na to, že v rámci civilního (nikoliv trestního) řízení nelze relevantně zjišťovat, zda se účastník dopustil či nedopustil trestného činu, ale jen dovozovat jeho případnou soukromoprávní odpovědnost. Nicméně (a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009) konstatoval, že i v nepřiměřeně dlouhých řízeních, která s ohledem na svoji podstatu neskončí odsouzením účastníka pro trestný čin, lze s ohledem na výjimečné okolnosti případu učinit závěr, že postačí účastníku poskytnout pouze satisfakci ve formě konstatování nepřiměřené délky, aniž by došlo k jeho finančnímu odškodnění.
Odvolací soud se tak od uvedené ustálené rozhodovací praxe neodchýlil, pokud uzavřel, že posuzované řízení bylo vyvoláno deliktním jednáním žalobkyně, a proto její nejistota ohledně výsledku řízení spočívala výhradně v tom, zda bude její nepoctivý úmysl odhalen, což činí význam předmětu řízení pro ni nepatrným a ani jiné okolnosti věci o potřebě peněžitého zadostiučinění v daném případě nesvědčí. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o.
s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2024
Mgr. Vít Bičák předseda senátu