30 Cdo 429/2021-235
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci
žalobce P. Š., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Richardem
Frommerem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická 6, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o
397 598 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn.
25 C 143/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
22. 1. 2020, č. j. 72 Co 373/2019-180, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2020, č. j. 72 Co 373/2019-180,
se ve výroku III a závislém výroku IV zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v
Praze k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
17. 1. 2018, č. j. 25 C 143/2017-116, uložil žalované povinnost zaplatit
žalobci částku 102 000 Kč (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce
domáhal zaplacení částky 38 915 Kč (výrok II), uložil žalované povinnost
zaplatit žalobci částku 108 335 Kč (výrok III), zamítl žalobu v části, jíž se
žalobce domáhal zaplacení částky 9 585 Kč (výrok IV), uložil žalované povinnost
zaplatit žalobci částku 130 500 Kč (výrok V), zamítl žalobu v části, jíž se
2. Usnesením ze dne 31. 10. 2018, č. j. 72 Co 232/2018-138, rozhodl
Městský soud v Praze jako soud odvolací tak, že zrušil rozsudek soudu prvního
stupně ve vyhovujících výrocích o věci samé (výroky I, III a V) a výrok o
nákladech řízení, neboť soud prvního stupně nerozhodl o celém předmětu řízení
(co se týče požadovaných úroků z prodlení) a překročil vymezený předmět řízení.
3. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 5. 2016, č. j. 25 C
143/2017-153, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 102 000 Kč s
příslušenstvím (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 98
750 Kč s příslušenstvím (výrok II), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci
částku 130 500 Kč s příslušenstvím (výrok III), zamítl žalobu v části, jíž se
žalobce domáhal zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 397
585 Kč za den 15. 5. 2017 a dále z částky 66 335 Kč od 15. 5. 2017 do zaplacení
(výrok IV), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V).
4. Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací
zastavil řízení o odvolání žalobce (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ve III. vyhovujícím výroku ve věci samé (výrok II), ve vyhovujících
výrocích ve věci samé I a II rozsudek soudu změnil tak, že žalobu co do částky
102 000 Kč s příslušenstvím a 98 750 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok III) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV).
5. Žalobce se po žalované v řízení domáhá přiměřeného zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem
spočívajícím v nepřiměřené délce soudních řízení vedených u Krajského soudu v
Ostravě pod sp. zn. 23 C 112/2008 (dále jen „první posuzované řízení“), přičemž
požaduje přiznat přiměřené zadostiučinění ve výši 140 915 Kč, dále pod sp. zn.
7 Cm 16/2008 (dále jen „druhé posuzované řízení“), přičemž požaduje přiznat
přiměřené zadostiučinění ve výši 148 335 Kč, a u Krajského soudu v Ústí nad
Labem pod sp. zn. 61 Cm 67/2010 (dále jen „třetí posuzované řízení“, společně
dále jen „posuzovaná řízení“), přičemž požaduje přiznat přiměřené
zadostiučinění ve výši 108 335 Kč.
6. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. První
posuzované řízení bylo zahájeno žalobou podanou dne 30. 5. 2008 K. V. proti
osmi žalovaným, z toho jeden žalovaný byl nynější žalobce. Tamní žalobce se
domáhal upuštění od neoprávněných zásahů do práva na ochranu osobnosti,
odstranění následků těchto zásahů a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve
formě omluvy a peněžní částky s tím, že tamní žalobce byl zaměstnancem
společnosti ČEZ Měření s.r.o., konkrétně pak vedoucím oddělení podpory NTZ a od
1. 4. 2008 byl pověřen zastupováním na funkci vedoucího odboru pro odhalování
netechnických ztrát. Občanské sdružení PPP dne 8. 4. 2008 podalo trestní
oznámení, neboť dle tvrzení obsažených v tomto trestním oznámení došlo ke
spáchání trestných činů ze strany pracovníků společnosti ČEZ Měření při výkonu
jejich činnosti, tj. zjišťování neoprávněných odběrů. Tamní žalobce byl
poškozen šířením nepravdivých informací prostřednictvím hromadných sdělovacích
prostředků, přičemž se domáhal upuštění od šíření a sdělování nepravdivých
tvrzení. Po nynějším žalobci (v posuzovaném řízení žalovaném) se domáhal
uložení povinnosti do 14 dnů ode dne právní moci rozsudku uveřejnit na svůj
náklad v periodickém tisku Respekt formou placené inzerce a na televizních
stanicích TV Nova a ČT1 formou placené reklamy omluvu a zaplatit částku původně
120 000 Kč. Následně soud prvního stupně popsal průběh prvního posuzovaného
řízení. Mimo jiné uvedl, že dne 15. 5. 2009 soud prvního stupně přerušil řízení
do doby ukončení trestního řízení vedeného pod č. j. UOOZ-154/TČ-2008-37 s tím,
že na základě trestního oznámení bylo zahájeno trestní stíhání žalobce a jiných
zaměstnanců společnosti ČEZ Měření pro podezření ze spáchání trestného činu
vydírání. Za stavu, kdy tamní žalovaní tvrdili o tamním žalobci, že se dopustil
vůči nim vydírání a dalších trestných činů, dospěl soud k závěru, že v trestním
řízení pod shora uvedenou spisovou značkou je řešena otázka, která může mít
význam pro rozhodnutí soudu v tamní věci. Dne 19. 7. 2012 soud rozhodl o
pokračování v řízení. Dne 8. 3. 2013 byl vyhlášen rozsudek, dle nějž žalovaný
č. 3, tedy nynější žalobce, je povinen od okamžiku právní moci tohoto rozsudku
upustit od šíření a sdělování nepravdivých tvrzení a je povinen zaplatit
tamnímu žalobci částku 220 000 Kč. Dne 16. 10. 2013 byl tento rozsudek zrušen
usnesením odvolacího soudu, dle nějž byl tamní žalobce adresným způsobem
dehonestován, proto mu nelze upřít právo na soudní ochranu. Vzhledem k tomu, že
adresnost útoku vůči žalobci nelze seznat pouze z těch výroků, ve kterých
žalovaní žalobce přímo jmenují, nýbrž i z dalších výroků, ze kterých lze
jednoznačně určit, že se týkají žalobce samého a nikoliv jeho zaměstnavatele,
nebylo možné tyto žalované ataky pominout a nepodrobit je zkoumání, zda z nich
nevyplývá odpovědnost žalovaných za protiprávní zásah do osobnostních práv
žalobce. Povinností krajského soudu bylo bedlivě vážit, zda se dehonestující
výroky týkají obecné činnosti zaměstnavatele nebo přímo pracovní činnosti
žalobce.
Takto ovšem krajský soud nepostupoval a řízení tím zatížil další
vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Následně na žádost
tamního žalobce, jenž zvažoval mimosoudní řešení sporu, zrušil nařízené
jednání. Tamní žalobce dále opakovaně žádal o přerušení řízení. Žalovaný,
nynější žalobce, se opakovaně dotazoval, kdy lze očekávat nařízení jednání. Jednání bylo nařízeno na 18. 1. 2018. Dále probíhala další jednání. K okamžiku
rozhodování soudu prvního stupně v nynějším řízení první posuzované řízení
stále probíhalo.
7. Druhé posuzované řízení bylo zahájeno žalobou podanou dne 7. 6. 2010
nynějším žalobcem proti žalované ČEZ Distribuce a. s. s tím, že podniká jako
samostatně výdělečná osoba, a s tím, že dle pracovníků ČEZ Měření s. r. o.
došlo k neoprávněnému odběru a k odmontování elektroměrů, přičemž žalovaná
nepostupovala správně, vzniklo jí bezdůvodné obohacení, neboť žalobce hradil
řádně zálohy elektrické energie, které nebyly odečteny, a vznikla mu škoda ve
výši 11 955 584 Kč. Následně soud prvního stupně popsal průběh druhého
posuzovaného řízení. Dne 10. 5. 2018 vzal žalobce žalobu zpět s ohledem na
délku řízení a na další spory se nemíní dále soudit s tím, že útoky nadále na
žalobce trvají, toto dokládá nemožnost mimosoudního vyřízení daného sporu. Soud
řízení zastavil dne 26. 6. 2018 s právní mocí dne 14. 7. 2018, žalovaná podala
odvolání proti rozhodnutí o nákladech řízení dne 11. 7. 2018. Dne 11. 3. 2019
odvolací soud zrušil v bodu II. usnesení soudu prvního stupně, neboť soud se
nezabýval majetkovými poměry žalobce a žalované, ani tím, že žalobce byl
osvobozen od soudních poplatků a byl mu ustanoven zástupce z řad advokátů.
8. Třetí posuzované řízení bylo zahájeno žalobou podanou dne 30. 5. 2008
společnostmi ČEZ a. s., ČEZ Měření s.r.o. a ČEZ distribuce a.s. proti osmi
žalovaným, včetně nynějšího žalobce, jíž se žalobkyně domáhaly zdržení se
neoprávněných zásahů do dobré pověsti právnické osoby, odstranění závadného
stavu a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve formě omluvy a peněžní částky,
neboť žalovaní neoprávněně zasahují do dobré pověsti žalobkyň zpřístupňováním
trestního oznámení široké veřejnosti, šířením zkreslených, nepravdivých,
překroucených a difamujících informací týkajících se kauzy neoprávněných odběrů
prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků. Následně soud prvního stupně
popsal průběh třetího posuzovaného řízení. Mimo jiné uvedl, že soud na základě
návrhů žalobkyň s odkazem na trestní řízení pod č. ÚOOZ-154/TČ-2008-37, v němž
je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu v projednávané
věci, třetí posuzované řízení dne 8. 10. 2009, s právní mocí ode dne 31. 10.
2009, přerušil. Dne 17. 9. 2012, s právní mocí ode dne 26. 11. 2012, soud
rozhodl o pokračování v řízení. Žalobkyně dále opakovaně žádaly o odročení
jednání z důvodu mimosoudních jednání. Dne 29. 11. 2017 proběhlo první jednání
ve věci. K okamžiku rozhodování soudu prvního stupně v této věci třetí
posuzované řízení stále probíhalo.
9. Po právní stránce soud prvního stupně první posuzované řízení
trvající 10 let a 11 měsíců shledal nepřiměřeně dlouhým a po zhodnocení
kritérií dle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“),
přiznal žalobci peněžité zadostiučinění ve výši 102 000 Kč s příslušenstvím.
Druhé posuzované řízení trvající 9 let rovněž shledal soud prvního stupně
nepřiměřeně dlouhým a po zhodnocení kritérií žalobci přiznal peněžité
zadostiučinění ve výši 98 750 Kč s příslušenstvím. Též třetí posuzované řízení
trvající 9 let a 8 měsíců shledal soud prvního stupně nepřiměřeně dlouhým a
žalobci přiznal po zhodnocení kritérií peněžité zadostiučinění ve výši 130 500
Kč s příslušenstvím.
10. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Po
právní stránce s odkazem na § 31a OdpŠk odvolací soud uvedl, že při stanovení
formy a výše zadostiučinění je třeba přihlédnout k závažnosti vzniklé újmy a k
okolnostem případu. Až v případě, že soud dovodí nutnost poskytnout
zadostiučinění v penězích, obsahuje ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk
demonstrativní výčet kritérií pro stanovení výše zadostiučinění nemajetkové
újmy vzniklé nepřiměřeně dlouhým řízením. Odvolací soud se prioritně zabýval
okolnostmi, za nichž k nemajetkové újmě došlo, a to pro účely zjištění
především odpovídající formy zadostiučinění. Odkázal na rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011, a z téhož data, sp. zn. 30
Cdo 2813/2011 (uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
122/2012). Z posledně uvedeného rozhodnutí obsáhle citoval, přičemž zdůraznil,
že je třeba vycházet z toho, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být
v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad
rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z
hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.
11. V poměrech nyní posuzované věci odvolací soud uvedl, že k
okolnostem, za nichž ke způsobení újmy došlo, lze přiřadit i okolnosti
předcházející zahájení řízení, z něhož vznikla žalobci újma. V tomto směru se
proto odvolací soud zabýval příčinou vedení předmětných sporů a uzavřel, že
událostí, která byla příčinou vedení všech tří řízení, ze kterých se žalobce
domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu, bylo jednání žalobce, který
neoprávněně odebíral elektrickou energii. Poté, kdy dodavatel elektrické
energie začal tuto situaci řešit přerušením dodávky elektrické energie, bylo u
Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 T 187/2010 vedeno trestní řízení proti
zaměstnancům ČEZ Měření s. r. o., které bylo usnesením Okresního soudu v
Olomouci ze dne 28. 12. 2010 zastaveno podle § 172 odst. 1 písm. b) trestního
řádu. V souvislosti s těmito událostmi pak byla zahájena a dosud neskončena
občanskoprávní řízení týkající se osobnostních práv K. V. (zaměstnance
dodavatele elektrické energie), dodavatele elektrické energie a žalobce.
Základní sled událostí tedy byl takový, že zjištěný neoprávněný odběr
elektrické energie žalobcem, tedy jeho protiprávní jednání, způsobilo reakci
dodavatele elektrické energie, který odpojil žalobci dodávku elektrické
energie. Odvolací soud se proto zabýval rozporem požadavku žalobce s obecně
sdílenou představou spravedlnosti a slušnosti a uzavřel, že při srovnání míry
porušení právem chráněných zájmů jednotlivých účastníků a jejich důležitosti,
tj. neoprávněný odběr elektrické energie ze strany žalobce, který byl
spouštěcím momentem pro zahájení předmětných řízení, a porušení práva žalobce
na projednání těchto namítaných řízení v přiměřené lhůtě, je z hlediska
společností uznávaných základních mravních principů vyloučeno, aby porušení
práva žalobce bylo kompenzováno finančním zadostiučiněním. Odvolací soud však s
ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu přihlédl ke skutečnosti, že J. V. byl za
shodné řízení (třetí posuzované řízení) finančně odškodněn částkou 113 562,50
Kč, a proto uzavřel, že žalobci náleží za toto řízení finanční odškodnění ve
výši vypočtené soudem prvního stupně, kterou odvolací soud považuje za
dostatečnou, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že toto řízení dosud nebylo
pravomocně skončeno. Pro zbývající dvě posuzovaná řízení (první a třetí
posuzované řízení) s odkazem na shora uvedené uzavřel, že žalobci finanční
zadostiučinění nenáleží, přičemž konstatování porušení práva žalobce na
projednání věci v přiměřené lhůtě již bylo žalovanou poskytnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
12. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku III napadl žalobce
dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu
nebyla dosud řešena, nadto odvolací soud řeší tuto otázku zcela překvapivě, v
rozporu s právem, spravedlností a dosavadní rozhodovací praxí. Dovolatel
formuluje otázku, zda lze jinak důvodný nárok žalobce na přiznání
zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním
postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení zcela odmítnout s poukazem na
to, že se přiznání takového nároku neslučuje s obecně sdílenou představou
spravedlnosti a slušnosti.
13. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci.
Odkazuje na rozhodnutí citované odvolacím soudem, dle jehož právní věty je
třeba zvážit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba
v obdobném postavení mohla cítit dotčena ve složkách tvořících nemajetkovou
sféru jednotlivce. Sám odvolací soud potvrdil vyhovující výrok III rozsudku
soudu prvního stupně a přiznal žalobci zadostiučinění v penězích za třetí
posuzované řízení s odkazem na skutečnost, že jiný účastník téhož řízení již
byl za jeho nepřiměřenou délku odškodněn částkou 113 562,50 Kč. Tedy odvolací
soud tento výrok potvrdil z toho důvodu, že osoba v obdobném postavení jako
žalobce byla dotčena obdobně jako žalobce, přičemž také tato osoba dle soudů
neoprávněně odebírala elektrickou energii. Třetí posuzované řízení, za něž
odvolací soud přiznal žalobci zadostiučinění v penězích, svým předmětem
odpovídá prvnímu posuzovanému řízení, liší se pouze v osobě žalobce. Tím, že
odvolací soud odmítl žalobci přiznat zadostiučinění v penězích za první
posuzované řízení, popřel zásadu, dle níž by se poškozenému v obdobném
postavení mělo dostat obdobného přístupu soudů, a tedy i zadostiučinění.
14. Dovolatel namítá, že je naopak v rozporu s obecně sdílenou
představou slušnosti a spravedlnosti, aby byl žalobci nárok na finanční náhradu
za nepřiměřenou délku řízení zcela upřen z důvodu, který odvolací soud
analogicky porovnává se situací, kdy se vede proti poškozenému trestní řízení a
porovnává se dopad délky trestního řízení na stanovení rozsahu nemajetkové
újmy. I v takovýchto případech je však nemajetková újma odškodňována v
penězích.
15. Dovolatel dále namítá překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu.
Dospěl-li odvolací soud ke zcela odlišnému posouzení jinak skutkově totožných
nároků, měl nařídit jednání a seznámit žalobce se svými argumenty obsahujícími
jiný právní názor než v předchozím kasačním rozhodnutí.
16. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
17. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
19. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně
zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho
přípustností.
20. Podle § 237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
21. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen
tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č.
404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého
jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní
otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým
způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud
obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo
3023/2014).
22. Ve vztahu k otázce uváděné v závěru dovolání, zda odvolací soud měl
povinnost nařídit jednání, pokud dospěl k odlišnému právnímu posouzení věci ve
srovnání s kasačním důvodem předcházejícího rozhodnutí odvolacího soudu a ve
srovnání s právním posouzením věci soudem prvního stupně, se dovolatel nikterak
nezabývá splněním předpokladů přípustnosti vymezené otázky. V této části tak
dovolání obsahuje vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
23. Dovolací soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázky,
zda v případě civilních řízení, jež souvisejí s dřívějším protiprávním jednáním
jedné ze stran sporu, avšak jejichž předmětem není posouzení tohoto
protiprávního jednání, lze v případě nepřiměřené délky těchto řízení z důvodu
daného protiprávního jednání s odkazem na obecně sdílenou představu
spravedlnosti a slušnosti považovat za přiměřenou formu zadostiučinění
konstatování porušení práva, neboť tato otázka byla odvolacím soudem částečně
vyřešena v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu a částečně (v
některých aspektech) jde o otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi
dovolacího soudu vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání
24. Dovolání je důvodné.
25. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady
neshledal.
26. Dle § 31a OdpŠk: „(1) Bez ohledu na to, zda byla nezákonným
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se
podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou
újmu. (2) Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou
újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se
nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se
přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě
došlo. (3) V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním
postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a
třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke
konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti
řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu,
zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d)
postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro
poškozeného.“
27. Z právě citovaného § 31a odst. 2 OdpŠk vyplývá, že obecně v případě
vzniku nemajetkové újmy je peněžní satisfakce poslední, tj. nejvyšší možnou,
formou zadostiučinění, již lze poškozenému přiznat pouze tehdy, nelze-li
vzniklou újmu odčinit jiným způsobem.
28. Nejvyšší soud však již ve stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn.
Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „Stanovisko“), ve vztahu k újmě způsobené nepřiměřenou
délkou řízení uvedl: „Evropský soud jen zcela výjimečně nepřiznává
zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k
případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela
výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro
poškozeného nepatrný).“
29. Odvolací soud v nyní posuzované věci závěr o přiměřeném
zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva postavil na následujících
závěrech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo
3731/2011: „[Z]ákon č. 82/1998 Sb. stanoví vlastní a úplné podmínky, za nichž
stát odpovídá za vzniklou nemajetkovou újmu, tak jako i pravidla o poskytnutí
zadostiučinění a jeho formy. Nárok na náhradu nemajetkové újmy, jenž je podle
zákona č. 82/1998 Sb. dán, tak nelze s odkazem na dobré mravy ve smyslu § 3
obč. zák. zamítnout. Na druhé straně nelze pominout, že hodnoty obdobné těm,
které odvolací soud dovodil aplikací § 3 obč. zák., jsou v § 31a OdpŠk rovněž
obsaženy. Předně je třeba vzít do úvahy, zda nezákonným rozhodnutím či
nesprávným úředním postupem žalobci skutečně újma nemajetkového charakteru
vznikla. V tomto ohledu je třeba si uvědomit, že vznik nemajetkové újmy
zpravidla nelze dokazovat, neboť jde o stav mysli osoby poškozené. Jde tedy
‚pouze‘ o zjištění, zda tu jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní
osoba mohla cítit poškozenou. Jinými slovy řečeno, je třeba zvážit, zda
vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném
postavení mohla cítit být dotčena ve složkách tvořících ve svém souhrnu
nemajetkovou sféru jednotlivce. Zřetelněji vyplývá tato potřeba při využití
jiné terminologie, kterou zmiňuje i důvodová zpráva k zákonu č. 160/2006 Sb. –
totiž, že nemajetková újma se jinak nazývá újmou morální. Jedná se tedy o
utrpění na těch nehmotných hodnotách, které se dotýkají morální integrity
poškozené osoby (patří sem zejména její důstojnost, čest, dobrá pověst, ale i
jiné hodnoty, které se zpravidla promítají i v niterném životě člověka –
svoboda pohybu, rodinný život, nejistota apod.). Dospěje-li tedy soud v
konkrétním případě k závěru, že žádná z těchto složek nemohla být významným
způsobem v důsledku nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu
negativně dotčena, je namístě závěr o tom, že nedošlo ke způsobení nemajetkové
(morální) újmy. V dalším postupu pak uvedené hodnoty hrají vždy roli při
zvažování formy, případně výše zadostiučinění. To vyplývá zejména z § 31a odst. 2 věty druhé OdpŠk kladoucí důraz na závažnost vzniklé újmy a okolnosti, z
nichž ke způsobení újmy došlo. Těmi budou zejména okolnosti vydání usnesení o
zahájení trestního stíhání, projevující se například ve zjištění, že trestní
stíhání bylo proti poškozenému zahájeno zjevně bezdůvodně nebo dokonce s cílem
jej poškodit (v takovém případě bude poškozený zahájení trestního stíhání
vnímat obzvlášť úkorně). Budou jimi ale také okolnosti zahájení trestního
stíhání předcházející, popřípadě trestní stíhání poškozeného provázející,
vedoucí k závěru o podílu poškozeného na tom, že proti němu bylo trestní
stíhání zahájeno, popřípadě, že proti němu bylo ve vedení trestního stíhání
pokračováno, aniž by bylo lze uzavřít, že si trestní stíhání zavinil sám. V
této souvislosti je třeba rovněž zohlednit důvody, pro které k zastavení
trestního stíhání, nebo zproštění obžaloby došlo.
Přitom je třeba vycházet z
toho, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně
sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování
porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti
poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. Takové okolnosti mají být v rámci
kontradiktornosti řízení žalobcem tvrzeny a prokazovány.“
30. Odvolací soud však pominul, že uvedené závěry Nejvyššího soudu se
nevztahovaly k újmě způsobené nepřiměřenou délkou řízení, nýbrž tamním žalobcem
tvrzená újma měla vzniknout v důsledku nezákonného odsouzení. Rovněž odvolacím
soudem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo
2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, se týkal újmy způsobené nezákonným
trestním stíháním, nikoliv újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení.
31. K citovanému závěru Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 30 Cdo
3731/2011 doplnil: „Ostatně podobné interpretační závěry učinil Nejvyšší soud
ve vztahu k žalobním požadavkům na zadostiučinění za nemajetkovou újmu
způsobenou nepřiměřenou délkou trestních řízení, v nichž však vycházel z
aplikace kritéria § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk (viz např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4442/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 9. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3867/2011).“
32. V rozsudku ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, Nejvyšší
soud konstatoval: „[J]e nutno si uvědomit, že přiměřené zadostiučinění se
poskytuje tehdy, jestliže porušením práva na přiměřenou délku řízení vznikla
žalobci nemajetková újma (§ 31a odst. 1 OdpŠk). Nemajetkovou újmou se přitom
obecně rozumí negativní zásah do jiné než majetkové sféry konkrétní osoby,
zejména do její osobnostní integrity. Evropský soud pak ve vztahu k nepřiměřené
délce řízení považuje za nemajetkovou újmu úzkost, obtíž a nejistotu a jinou
nemajetkovou újmu (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 6. 4. 2000,
ve věci Comingersoll S. A. proti Portugalsku, stížnost č. 35382/97, odst. 29).
Po zhodnocení okolností daného případu je pak nutno uzavřít, že nemajetková
újma způsobená žalobci je nepatrná, a proto konstatování porušení práva je v
případě žalobce zcela dostačující. Žalobce je totiž osobou, která má s
postavením obviněného či obžalovaného v trestním řízení nezpochybnitelně velkou
zkušenost, v době ode dne 6. 11. 2002 navíc žalobce vykonával trest odnětí
svobody za svůj jiný trestný čin (čili po podstatnou část posuzovaného
trestního řízení byl v souladu se zákonem omezen ve své osobní svobodě) a v
neposlední řadě je nutno přihlédnout i k tomu, že žalobce byl v posuzovaném
řízení nakonec pravomocně shledán vinným ze spáchání výše uvedených trestných
činů. Nadměrná délka tohoto konkrétního řízení nemohla v žalobci vyvolat
takovou úzkost, nejistotu či jinou obtíž, aby výsledná nemajetková újma musela
být kompenzována poskytnutím přiměřeného zadostiučinění v penězích (srov.
obdobně rozsudek senátu čtvrté sekce ESLP ze dne 22. 2. 2001, ve věci Szeloch
proti Polsku, stížnost č. 33079/96).“
33. V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 4442/2010 Nejvyšší soud přihlédl k tomu,
že trestní řízení v tomto případě trvalo zcela zjevně nepřiměřeně dlouho (více
než čtrnáct a půl roku). Jednalo se tak o dobu řízení dvojnásobně delší než v
případě Szeloch proti Polsku či v případě komentovaném v předchozím odstavci.
Žalobce nijak k prodloužení délky řízení nepřispěl a v postupu jednajících
státních orgánů bylo možno shledat určitá pochybení. Žalobce nebyl odsouzen za
násilný trestný čin (na rozdíl od případu Szeloch proti Polsku a případu
komentovaného v předchozím odstavci), ale za majetkovou trestnou činnost. Trest
jemu uložený byl méně závažný než ve věci Szeloch (zde byl obžalovaný za zabití
odsouzen ke čtrnácti letům vězení), ale závažnější než v případě řešeném
Nejvyšším soudem ve věci sp. zn. 30 Cdo 1209/2009. Na druhou stranu Nejvyšší
soud zohlednil skutečnost, že řízení bylo po procesní a skutkové stránce velmi
složité a do jisté míry bylo složité i po stránce právní. Případ byl
projednáván na třech stupních soudní soustavy. Po zhodnocení těchto skutkových
okolností daného případu a s přihlédnutím k výše vyloženým právním závěrům
dospěl dovolací soud k závěru, že „žalobci byla nepřiměřenou délkou trestního
řízení způsobena újma nemajetkového charakteru a že tato újma není natolik
nepatrná, aby za adekvátní zadostiučinění bylo možno považovat konstatování
porušení práva. Konstatoval nicméně, že nemajetková újma vzniklá žalobci není
ani nikterak velká, a přiměřené zadostiučinění v penězích by proto mělo být
spíše nižší.“
34. V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3867/2011 Nejvyšší soud dále doplnil: „[V]
obdobných případech nelze odhlížet od skutečnosti, že ti, kdo spáchají trestný
čin, si započetí a vedení trestního řízení přivozují toliko sami svým jednáním.
Nelze odhlížet ani od toho, že spácháním trestného činu dochází k újmě na
veřejně chráněných hodnotách, a bylo by tedy absurdní předpokládat vznik
nedozírných újem na straně těch, kteří takové narušení zavinili, a to jen z
toho důvodu, že vedení trestního řízení jim způsobuje obtíže či že je jim
nepříjemné. Na druhou stranu samo trestní řízení není možné vnímat jako trest
za spáchaný trestný čin, pakliže k jeho nadměrné délce není výslovně
přihlédnuto při ukládání trestu (podle § 39 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb.,
trestního zákoníku; srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. C. H.
Beck, Praha, 2009, str. 447 a 448). Proto i obžalovaní, kteří jsou nakonec
shledáni vinnými ze spáchání určitého trestného činu, mají právo na to, aby
jejich případ byl projednán a rozhodnut v přiměřené době (specificky § 2 odst.
4, věta druhá, zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu), neboť nepřichází v
úvahu, aby státní moc trestala – byť mimochodem – pachatele trestné činnosti
jednak tím, že mu uloží trest podle příslušných trestněprávních předpisů, a
jednak tím, že jeho případ bude projednáván po nepřiměřeně dlouhou dobu.“ K
tomu je třeba doplnit, že není-li možné samo trestní řízení vnímat jako trest
za spáchaný trestný čin, tím spíše nelze nepřiměřenou délku civilního řízení
vnímat jako trest za protiprávní jednání účastníka řízení.
35. Právě uvedené závěry Nejvyšší soud dále rozvinul v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 12.
2018, sp. zn. II. ÚS 4085/18, přičemž uzavřel: „Při stanovení formy a výše
náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení se při
hodnocení významu předmětu řízení pro účastníka přihlíží k tomu, že poškozený
(pachatel) byl uznán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu.“
36. Je však třeba zdůraznit, že výše uvedené závěry představují výjimku
ze základního pravidla, jež Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 15.
12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009: „Samotný výsledek řízení, ve kterém mělo
dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není
pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o
významu předmětu řízení pro poškozeného) a tedy i pro stanovení případného
odškodnění, zásadně rozhodný.“
37. Jde-li o výjimku z pravidla, pak je třeba výjimku vykládat spíše
restriktivně, nežli extenzivně. Extenzivní výklad by totiž mohl vést k závěru,
dle nějž každý, jenž se dopustil porušení práva (např. i dlužník, jenž včas
neuhradil svůj dluh) by se měl smířit nejen s tím, že může být proti němu
vedeno soudní řízení, ale též s tím, že toto řízení může být nepřiměřeně
dlouhé, přičemž vzniklá újma bude odčiněna nejvýše poskytnutím konstatování
porušení práva. Takovýto paušální závěr však učinit nelze, neboť by vedl k
praktickému vyloučení výše uvedeného základního pravidla.
38. V rozhodnutích Nejvyššího soudu i Evropského soudu pro lidská práva
bylo konstatováno, že je důležité zvážit, zda v důsledku nepřiměřeně dlouhého
řízení došlo u osoby domáhající se kompenzace ke stavu úzkosti, nejistoty či k
jiné obtíži, k jejíž reparaci celé odškodňovací řízení směřuje (jinými slovy
viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, či
rozsudek senátu čtvrté sekce ESLP ze dne 22. 2. 2001, ve věci Szeloch proti
Polsku, stížnost č. 33079/96). Je proto třeba vycházet z předpokladu, že
nepřiměřeně dlouhé řízení působí účastníkům nemajetkovou újmu, která se
zpravidla odškodní v penězích, avšak vždy je nutno zvažovat, zda v konkrétním
případě nenastaly okolnosti, které tento předpoklad vyvracejí. Takovou
okolností však bez dalšího není okolnost, že se účastník průtažného civilního
řízení dopustil protiprávního jednání.
39. V nyní projednávané věci posuzovanými řízeními ani nebyla řízení,
jejichž předmětem by bylo protiprávní jednání žalobce (neoprávněný odběr
elektrické energie), nýbrž toliko řízení s tímto protiprávním jednáním
související. Není-li však protiprávní jednání samo o sobě okolností, jež by
vylučovala právo na zadostiučinění v penězích, v případě řízení, jehož
podstatou je posouzení, zda došlo k protiprávnímu jednání (které se tohoto
protiprávního jednání přímo týká), tím spíše nemůže tato okolnost vyloučit
právo na zadostiučinění v penězích u řízení toliko souvisejících. Nadto první a
třetí posuzované řízení k okamžiku rozhodování odvolacího soudu nebyla
meritorně skončena a druhé posuzované řízení bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí
žaloby. Odvolací soud tudíž k okamžiku svého rozhodování ani nevěděl, zda ve
vztahu k tomu, co bylo předmětem posuzovaných řízení, žalobce byl, či nebyl, v
právu.
40. Jak již bylo uvedeno výše rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3731/2011 a 30
Cdo 2813/2011 se netýkala újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, tudíž ani
dovolatelem odkazovaná právní věta, dle níž „je třeba zvážit, zda vzhledem ke
konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla
cítit dotčena ve složkách tvořících nemajetkovou sféru jednotlivce,“ se
nevztahuje k újmě způsobené nepřiměřenou délkou řízení, neboť u této újmy, na
rozdíl od jiných tvrzených újem, je zřejmé, do jaké oblasti morální integrity
poškozeného bylo zasaženo (nejistota ohledně výsledku řízení), přičemž je
stanoven postup, jakým má být vzniklá újma odčiněna (Stanovisko a na něj
navazující judikatura). Pokud pak byl judikaturou Nejvyššího soudu (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3116/2016)
připuštěn jistý objektivní náhled na vznik takové újmy, „která by vznikla každé
jiné osobě v obdobném postavení“, vztahoval se k osobám, které „vzhledem ke své
rozumové a volní vyspělosti si průběh řízení neuvědomují“.
41. Nad rámec důvodů vedoucích dovolací soud ke zrušení části rozhodnutí
odvolacího soudu dosud uvedených lze dovolateli však přisvědčit v tom, že
rozhodnutí odvolacího soudu je do určité míry nekonzistentní, pokud odvolací
soud dovolateli přiznal zadostiučinění za nepřiměřenou délku třetího
posuzovaného řízení jen z toho důvodu, že se již dostalo odčinění jinému
účastníku téhož řízení, přičemž za první, obsahově obdobné, řízení dovolateli
zadostiučinění v penězích na základě výše uvedené argumentace nepřiznal.
42. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu za nesprávný, a proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. ve výroku
uvedeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V
dalším řízení odvolací soud posoudí právo dovolatele na přiměřené
zadostiučinění v souladu s kritérii § 31a odst. 3 OdpŠk a v souladu s výše
citovanou judikaturou Nejvyššího soudu.
43. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
44. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 1. 2022
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu