ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a JUDr. Pavla
Simona ve věci žalobce R. V., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Ing.
Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované
České republice – Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby
00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 200 000
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C
285/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.
3. 2017, č. j. 70 Co 355/2014-200, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se po žalované domáhal zaplacení výše uvedené částky jako
náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního
postupu spočívajícího v nepřiměřené délce trestního řízení trvajícího od 7. 8.
2005 do 22. 11. 2013, kdy bylo žalobci doručeno usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 16. 10. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1047/2013, kterým bylo odmítnuto dovolání
žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2013, sp. zn. 6 To
58/2012, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22.
5. 2012, sp. zn. 2 T 1/2009 odsuzující žalobce k úhrnnému trestu odnětí svobody
v trvání šesti let (dále jen „předmětné řízení“ resp. „předmětné trestní
řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. 3. 2014, č. j. 12 C
285/2013-94, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 23. 4. 2014, č.
j. 12 C 285/2013-103, a opravného usnesení téhož soudu ze dne 4. 9. 2014, č. j.
12 C 285/2013-122, rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku
115 667 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 25. 11. 2013 do zaplacení ve
výši 8,05 % ročně, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku
soudu prvního stupně), se žaloba s tím, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci
částku ve výši 84 333 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 25. 11. 2013 do
zaplacení ve výši 8,05 % ročně, zamítá (výrok II. rozsudku soudu prvního
stupně), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve
výši 51 183 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce
žalobce (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně).
3. Městský soud v Praze k odvolání žalované rozhodl rozsudkem ze dne 9.
3. 2017, č. j. 70 Co 355/2014-200, tak, že rozsudek soudu prvního stupně v
napadeném vyhovujícím výroku o věci samé (I.) ohledně částky 71 917 Kč s
příslušenstvím změnil tak, že se žaloba v této části zamítá, a ohledně částky
43 750 Kč s příslušenství rozsudek v tomto výroku potvrdil (výrok I. rozsudku
odvolacího soudu) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na nákladech
řízení před soudy všech stupňů částku 57 959 Kč, a to do 15 dnů od jeho právní
moci k rukám advokáta Mgr. Ing. Jana Boučka (výrok II. rozsudku odvolacího
soudu).
4. Odvolací soud o věci rozhodoval podruhé, neboť jeho předešlé
rozhodnutí (rozsudek ze dne 22. 1. 2015, č. j. 70 Co 355/2014-142) bylo zrušeno
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, č. j. 30 Cdo 5720/2016-185, jenž
byl vydán poté, co v pořadí první rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci (tj.
usnesení ze dne 26. 4. 2016, č. j. 30 Cdo 2650/2015-160) bylo zrušeno nálezem
Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1868/16.
5. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že předmětné řízení celkově trvalo
osm let, tři měsíce a patnáct dnů, tuto délku posoudil jako nepřiměřenou a za
adekvátní pokládal odškodnění peněžité. Vázán právním názorem Ústavního soudu a
Nejvyššího soudu odvolací soud aproboval závěr, že Vrchní soud v Praze, jakožto
soud odvolací v předmětném trestním řízení, v rámci rozhodování o výši trestu a
jeho výkonu celkovou délku předmětného řízení nezohlednil. S odkazem na
stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále též jako „stanovisko Cpjn 206/2010“), odvolací soud stanovil
základní částku pro odškodnění ve výši 109 375 Kč (15 000 Kč za první dva roky
a 15 000 Kč za každý další rok trvání řízení). Částku následně snížil o 30 % z
důvodu procesní složitosti, neboť ve věci figurovalo velké množství
poškozených, dokazování bylo složitější (vyslechnuto bylo velké množství
svědků, zpracován a následně doplňován byl znalecký posudek, znalec byl
opakovaně vyslýchán a náročnost byla způsobena též ztrátou účetních dokladů ze
strany žalobce). Odvolací soud zmínil, že satisfakce nemá být trestem pro stát,
ale odškodněním pro poškozeného. Výsledek by při zvažování přiměřenosti délky
trvání řízení neměl hrát zásadní úlohu, nicméně i podle nosné judikatury je
nutné takovou skutečnost třeba brát v potaz při zvažování, zda nepřiměřenou
délkou řízení došlo ke způsobení újmy. Je třeba vycházet z předpokladu, že
nepřiměřeně dlouhé řízení působí účastníkům nemajetkovou újmu, která se
zpravidla odškodní v penězích, avšak vždy je nutné zvažovat, zda v konkrétním
případě nenastaly okolnosti, které tento předpoklad vyvracejí. Za takovou
okolnost lze považovat i situaci, kdy se náhrady nemajetkové újmy domáhá
pravomocně odsouzený pachatel trestného činu právě za délku trestního řízení, v
němž byl shledán vinným, popřípadě mu byl i uložen trest, neboť takové řízení
obvykle nemůže v jeho osobní sféře vyvolat žádnou citelnou újmu. S přihlédnutím
k tomu, že žalobce byl odsouzen za rozsáhlou majetkovou trestnou činnost se
způsobenou škodou ve výši několika desítek milionů korun, kterou patrně těžko
bude moci nahradit, odvolací soud dospěl k závěru, že jde o nikoliv
nepodstatnou okolnost. Nejde o to, aby u každého poškozeného, který byl v
dotyčném nepřiměřeně dlouho trvajícím řízení odsouzen, došlo k vyloučení nároku
na přiměřené zadostiučinění, ale z pohledu obecně sdílené představy
spravedlnosti nelze od takové okolnosti zcela odhlédnout. Jde-li o posouzení
kritéria významu předmětu řízení pro žalobce, pak ten je v souvislosti s
trestním stíháním považován obecně za zvýšený, v projednávané věci je však
tento význam nutno vyhodnotit jako standardní, a to právě s přihlédnutím k
okolnosti, že žalobce byl nakonec uznán vinným a odsouzen, přičemž stěžejním
pro posouzení tohoto kritéria se jeví též absence tvrzení jakýchkoliv
konkrétních okolností ohledně reálného dopadu délky trestního řízení do života
žalobce.
Zjištěno ani prokázáno nebylo, že by u žalobce v průběhu trestního
řízení nastaly konkrétní negativní důsledky plynoucí z nepřiměřené délky
řízení, jež by vyústily v situaci, k jejíž reparaci má celé odškodňovací řízení
vést. Proto odvolací soud snížil základní částku o dalších 30 %. Ohledně
ostatních kritérií uvedených v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“) neshledal odvolací soud
žádné okolnosti odůvodňující zvýšení či snížení výše zadostiučinění. Odvolací
soud tedy za odpovídající pokládal částku 43 750 Kč (odpovídající 40 % z 109
375 Kč) s příslušenstvím představujícím úrok z prodlení běžícím po marném
uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty pro předběžné projednání nároku. Podle
názoru odvolacího soudu je taková forma i výše zadostiučinění odpovídající
částkám přiznávaným Evropským soudem pro lidská práva (dále též jako „ESLP“) v
obdobných věcech, přičemž poukázal na rozhodnutí jmenovaného soudu ze dne 18. 3. 2014 ve věci Szabo a ostatní proti Rumunsku, č. 8193/06. II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Žalobce (dále též jako „dovolatel“) podal dovolání proti rozhodnutí
odvolacího soudu ve výroku I., pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně ohledně částky 71 917 Kč s příslušenstvím tak, že se žaloba v této části
zamítá. Dovolatel je toho názoru, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním závěru, přičemž k přípustnosti dovolání uvedl, že odvolací soud rozhodl
v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR, především se stanoviskem Cpjn
206/2010.
7. Dovolatel konkrétně namítl, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí
vůbec nezabýval otázkou podílu orgánů činných v trestním řízení na délce
předmětného řízení, což je v rozporu nejen s výslovnou právní úpravou [§ 31a
odst. 3 písm. d) OdpŠk], ale i v kolizi se stanoviskem Cpjn 206/2010. Odvolací
soud měl rovněž bagatelizovat význam věci pro žalobce a rozhodnout v rozporu se
stanoviskem Cpjn 206/2010 a též s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 11.
2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, v nichž je vyjádřen názor, že trestní řízení má
již typově zvýšený význam pro jeho účastníka, a vyšší význam se tedy presumuje.
Myšlenka odvolacího soudu, že pro odsouzeného má trestní řízení standardní
význam, tedy popírá základní kautely dovolacího soudu o zvýšeném významu
trestního řízení a o zásadní nevýznamnosti výsledku řízení pro stanovení
odškodnění za jeho nepřiměřenou délku. Účelem zadostiučinění za vzniklou
nemajetkovou újmu poskytovaného podle § 31a OdpŠk je odškodnit skutečnost, že
poškozený byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení.
Samotný výsledek řízení je pak pro posouzení, zda došlo k porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě, a tedy i pro případné stanovení odškodnění,
nevýznamný (dovolatel v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009). Dovolatel též míní, že úvahy
odvolacího soudu jsou nelogické. Jestliže byl dovolatel trestně stíhán a v
předmětném trestním řízení při ukládání trestu nebylo přihlíženo k okolnosti
nepřiměřené délky řízení a průtahům v řízení, pak je zcela nerozhodné, že mu
trest byl uložen. Úvaha soudu, že výše trestu vyměřená rozsudkem Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5. 2012, č. j. 2 T 1/2009-4248, ve spojení s
usnesením Vrchního soudu v Praze vydaného dne 18. 3. 2013, sp. zn. 6 To
58/2012, v sobě reflektuje délku řízení, je vadná, je projevem naprostého
formalismu ze strany odvolacího soudu a nereflektuje materiální stránku věci. V
úvodu dovolání je rovněž zmíněno, že se odvolací soud měl od judikatury
Nejvyššího soudu odchýlit v otázce, zda snižování/zvyšování základní částky smí
překročit 50 %.
8. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti dovolání
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
10. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně
zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho
přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Namítá-li proto dovolatel, že snížení základní částky o více než 50
% není možné, pak opomíjí, že judikatura dovolacího soudu je ustálena na
závěru, že ve výjimečných případech k takovému snížení lze přistoupit (viz
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3175/2015),
přičemž vzhledem ke všemu výše uvedenému nemůže být pochyb o tom, že situace,
kdy je poskytováno odškodnění újmy za délku řízení, v němž byl poškozený
pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu, ve formě peněžité, je
případem výjimečným, umožňujícím přistoupit ke snížení přesahujícímu 50 %.
13. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
14. Dovolací soud shledal dovolání přípustným pro řešení otázky
spočívající ve stanovení výše peněžitého odškodnění nemajetkové újmy způsobené
nepřiměřenou délkou trestního řízení za situace, že osoba žádající o odškodnění
byla v průtažném trestním řízení uznána vinnou ze spáchání úmyslného trestného
činu, tedy otázky hodnocení významu řízení pro poškozeného a jejího vztahu k
již dosaženému výsledku trestního řízení.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
15. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk, stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
16. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1).
Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo
(odst. 2).
V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §
13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne
se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním
okolnostem případu, zejména k
a) celkové délce řízení,
b) složitosti řízení,
c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda
využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení,
d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a
e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).
17. Dovolací soud ve stanovisku Cpjn 206/2010 mimo jiné konstatoval:
Význam řízení pro poškozeného je velmi důležitým objektivním kritériem, jemuž
je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. Je možné určitým zobecňujícím
postupem kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů, a to podle předmětu
řízení, čili podle práva či oprávněného zájmu, jichž se řízení dotýká. Typicky
se jedná o trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka),
dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní
vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení
ve věcech osobního stavu, pracovněprávní spory či řízení o poskytnutí různých
plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky
zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Při této úvaze hraje
tedy roli to, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry
jsou tato práva či povinnosti zpravidla důležitou součástí života jednotlivce. Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť
plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení. Evropský soud dospěl k závěru, že celková výše přiměřeného zadostiučinění
přiznaného vnitrostátním orgánem smluvního státu nemusí dosahovat takové výše,
kterou by ve svém rozhodnutí přiznal sám Soud, jestliže celková výše
zadostiučinění nebude nepřiměřeně nízká. K podobnému závěru dospěl již i
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009. K
tomu Nejvyšší soud dodává, že takový postup je možný jen za podmínek, že
příslušná rozhodnutí, která musí být v souladu s právní tradicí a životním
standardem dotčené země, jsou rychlá, odůvodněná a velmi rychle vykonaná (viz
Apicella, odst. 78 a 95). Uvedené neznamená, že poskytnuté zadostiučinění musí
být vždy nižší, než to které by přiznal Evropský soud. Závisí vždy na posouzení
okolností konkrétního případu, přičemž se jedná jen o zohlednění skutečností,
že poškozený se prostřednictvím řízení před vnitrostátními orgány zpravidla
domůže nápravy způsobené újmy snadněji, než kdyby musel se svou žádostí
předstoupit před Evropský soud. Při určování výše přiměřeného zadostiučinění je
nutno obecně vycházet z několika faktorů (několika proměnných), které jsou
vypočteny v § 31a odst. 3 zákona a ve vztahu k nimž obecně platí to, co bylo
uvedeno v bodech IV stanoviska. Jedná se sice o výčet demonstrativní, avšak
zpravidla půjde o hlediska, jejichž zohlednění postačí pro náležité posouzení
výše přiměřeného zadostiučinění. Evropský soud ve svých rozhodnutích k podobným
okolnostem též přihlíží – zejména k faktoru významu řízení pro stěžovatele,
chování stěžovatele či složitosti věci. Nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným
úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí
zákona je třeba tvrdit a není-li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li
konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích.
Evropský soud vychází ze „silné, ale vyvratitelné domněnky“, že nepřiměřená
délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu
v zásadě nevyžaduje (viz Apicella, odst. 93, nebo Kmec, J. K výši
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení,
Právní zpravodaj, srpen 2006, str. 12 a násl.), neboť újma vzniká samotným
porušením práva. Evropský soud jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v
penězích. V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému
zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných
okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného
nepatrný). Při určování výše přiměřeného zadostiučinění je nutno obecně
vycházet z několika faktorů (několika proměnných), které jsou vypočteny v § 31a
odst. 3 zákona a ve vztahu k nimž obecně platí to, co bylo uvedeno v bodech IV
stanoviska. Jedná se sice o výčet demonstrativní, avšak zpravidla půjde o
hlediska, jejichž zohlednění postačí pro náležité posouzení výše přiměřeného
zadostiučinění. Evropský soud ve svých rozhodnutích k podobným okolnostem též
přihlíží – zejména k faktoru významu řízení pro stěžovatele, chování
stěžovatele či složitosti věci. Případy, kdy postačí konstatování porušení práva, je možno vysledovat právě v
judikatuře Evropského soudu - ve věci Szeloch proti Polsku (rozsudek senátu
čtvrté sekce ESLP ze dne 22. 5. 2001, stížnost č. 33079/96) nebo ve věci Berlin
proti Lucembursku (rozsudek senátu čtvrté sekce ze dne 15. 7. 2003, stížnost č. 44978/98, kde „Soud připouští, že stěžovatel mohl utrpět jistou morální újmu z
důvodu průtahů v průběhu rozvodového řízení. Připomíná však, že délka tohoto
řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena jeho vlastním chováním. Za těchto
podmínek je Soud názoru, že případná morální újma, kterou stěžovatel utrpěl,
bude dostatečně napravena samotným konstatováním porušení.“)
18. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo
2595/2010, uvedl, že obecně lze souhlasit s tím, že v případě trestního řízení
jde o věc typově významnou pro osobu obviněného, která negativně ovlivňuje a
zatěžuje jeho osobní život, a z tohoto důvodu je třeba trvat na tom, aby
trestní řízení proběhlo v co nejkratším čase. Přitom je však třeba mít stále na
paměti, že smyslem kompenzačního řízení je odškodnit nemajetkovou újmu, která
žalobci nepřiměřenou délkou řízení skutečně vznikla. Za určitých okolností lze
přitom uzavřít, že nemajetková újma způsobená žalobci je tak nízké intenzity,
že přiměřeným zadostiučiněním bude samotné konstatování porušení práva žalobce
na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. V každém řízení je proto třeba vždy
zvažovat, zda nenastaly okolnosti, které vznik nemajetkové újmy vyvracejí.
Takovou okolností může (ale nemusí) být i to, že se náhrady nemajetkové újmy
domáhá pravomocně odsouzený pachatel trestného činu právě za délku trestního
řízení, v němž byl shledán vinným, popřípadě mu byl i uložen trest. Trestní
řízení je pouze logickým důsledkem trestné činnosti pachatele, který svým
jednáním jeho zahájení způsobil.
19. V posledně uvedeném rozhodnutí dovolací soud rovněž poukázal na
judikaturu ESLP, který v obdobných případech přiznává částky minimální,
popřípadě považuje za dostatečné zadostiučinění samotné konstatování porušení
práva (k tomu srov. např. rozsudek čtvrtého senátu ESLP ze dne 22. 2. 2001, ve
věci Szeloch proti Polsku, stížnost č. 33079/96, rozsudek čtvrtého senátu ESLP
ze dne 15. 11. 2005, ve věci Lammi proti Finsku, stížnost č. 53835/00, rozsudek
prvního senátu ESLP ze dne 23. 1. 2004, ve věci S. H. K. proti Bulharsku,
stížnost č. 37355/97, citovaná rozhodnutí ESLP jsou v anglickém jazyce dostupná
na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva v databázi Hudoc)
a dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, dostupný na internetových stránkách
Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
20. Uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo
2595/2010, se svou nosnou částí shora citovanou stal základem sjednocující
judikatury dovolacího soudu projevené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
29. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4176/2013, uveřejněném pod číslem 17/2015 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, či v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8.
2016, sp. zn. 30 Cdo 4387/2015, uveřejněném pod číslem 126/2017 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek.
21. V rámci odškodňování nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou
trestního řízení se nabízí celá řada možných okolností, které činí obtížným
vytvořit vždy použitelný návod. Stanovisko Cpjn 206/2010, které obsahuje obecná
východiska pro stanovení formy a výše odškodnění, na řadě míst podtrhává
povinnost vycházet z konkrétních okolností případu. V nyní projednávané věci
byla dovoláním předestřena otázka, zda lze přihlížet k výsledku trestního
řízení, jestliže judikatura Nejvyššího soudu v zásadě nepokládá výsledek řízení
za podstatný pro stanovení odškodnění (viz např. rozsudek ze dne 15. 12. 2010,
sp. zn. 30 Cdo 4739/2009), a zda trestní řízení, v němž byla osoba žádající o
odškodnění odsouzena za trestný čin, je pro zmíněnou osobu méně významným,
přičemž judikatura Nejvyššího soudu pokládá trestní řízení za typicky řízení se
zvýšeným významem pro poškozeného.
22. Není pochyb o skutečnosti, že trestní řízení je řízením specifickým,
což se projevuje i ve způsobu odškodnění újmy, která může vzniknout v důsledku
jeho nepřiměřené délky. V první řadě je třeba zmínit, že obviněný resp.
obžalovaný (dále též jen „obviněný“) pravidelně přikládá takovému řízení
vysokou váhu, neboť nepříznivý výsledek řízení může značně zasáhnout do způsobu
jeho života. Potencialita újmy z výsledku řízení (vyplývající především z
hrozby trestu) v mnoha případech nepoměrně přesahuje vznikající (reálně
existující) újmu z trvajícího řízení. Obecně se (již z důvodu uvedeného)
nepředpokládá spolupráce obviněného či obžalovaného s orgány činnými v trestním
řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo
1209/2009).
23. V konkrétních podmínkách projednávané věci byl dovolatel v průtažném
řízení odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu. V rámci dodržení zásady
presumpce neviny a vázanosti soudu rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný
čin a kdo jej spáchal (§ 135 odst. 1 o. s. ř.), soud v odškodňovacím řízení
neposuzuje otázku viny poškozené osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1777/2012). Pro zodpovězení výše vymezené
otázky je třeba tedy nalézt odpověď na otázku, zda průtažné trestní řízení
působí stejně či různě intenzivně na poškozeného v případě, že je pachatelem
úmyslného trestného činu, pro nějž byl v průtažném řízení odsouzen, či
pachatelem není. Dovolací soud má za to, že v předestřených případech existují
neopomenutelné rozdíly.
24. Součástí myšlenky fungujícího právního státu je předpoklad, že
pachatel úmyslného trestného činu musí být minimálně srozuměn se skutečností,
že proti němu bude vedeno trestní řízení, bude vynesen odsuzující rozsudek a
bude mu uložen trest (jak opakovaně uvádí Ústavní soud, spravedlivé trestní
stíhání zaviněných činů nebezpečných pro společnost je jedním z klíčových prvků
právního státu a jednou z raison d’?tre státu jako takového vůbec). Poškozený
(pachatel) se vědomě stal „hybatelem děje“, a musel si tedy být vědom, že
spácháním trestného činu vnáší na dlouhou dobu do svého života nejistotu, která
se v jeho poměrech bude projevovat, a to bez ohledu na skutečnost, zda proti
němu trestní stíhání bude vůbec vedeno. Oproti tomu poškozený, jenž se
trestného činu nedopustil, v zásadě pociťuje nejistotu vyplývající z obavy z
trestu právě po dobu trestního stíhání a z důvodu vedeného trestního stíhání,
nikoliv vlastní činnosti. Rovněž je nutné vnímat rozdíl spočívající v možnosti
pachatele trestné činnosti přičinit se k rychlejšímu vyřízení trestní věci, a
to nikoliv pouze případným doznáním se ke spáchání trestného činu, ale též
např. možností v některých případech akceptovat tzv. odklon v trestním řízení.
Tím samozřejmě není popřena možnost důsledně využít práva na obhajobu.
Obviněný, který trestný čin nespáchal, má naopak v zásadě právě jedinou možnost
postupu v trestním řízení, a to svou důslednou obhajobu v rámci standardního
trestního řízení, což zpravidla vyžaduje delší čas. Případné doznání či
přistoupení k odklonu se u takto obviněného nepředpokládá, a nelze jej vnímat
jinak než škodlivě.
25. Řečeno jinak, obviněný pachatel úmyslného trestného činu na sebe
nejistotu uvrhuje sám, a je-li zahájeno trestní řízení, přestává být tato
nejistota v pouhé potencionální sféře (stává se hmatatelnější). Pachatel
úmyslného trestného činu má rovněž možnost tuto nejistotu přetavit v jistotu,
typicky se doznat, což má zpravidla rovněž odezvu ve snížení v úvahu
připadajícího trestního postihu. Co se týká významu předmětu řízení, bylo by na
věc možno nahlížet (vnější optikou) tak, že v porovnávaných příkladech jsou ve
hře stejná práva a povinnosti, stejně důležitá pro život jednotlivce, neboť v
obou situacích může řízení skončit jak rozhodnutím zcela zprošťujícím, tak i
odsuzujícím. Význam řízení ovšem nepochybně rozdílný je, neboť obviněný
pachatel úmyslného trestného činu v trestním řízení prakticky doufá v selhání
orgánů činných v trestním řízení, které pro něj bude znamenat „vyváznutí“ bez
trestu, v opačném případě se mu dostane trestu, s nímž musel být eventuelně
smířen. Obviněný, který se trestné činnosti nedopustil, v trestním řízení
podstupuje nejistotu spočívající v možnosti, že dojde k tzv. justičnímu omylu,
který jej vystaví neoprávněnému trestu a popř. i jiným negativním důsledkům
(např. neoprávněnému společenskému zavržení).
26. Uvedené nepopírá skutečnost, že nepřiměřená délka trestního řízení
působí újmu i obviněnému, který je v daném průtažném řízení shledán vinným.
Demonstrována ovšem je výrazná odlišnost ve vznikající újmě. Jestliže má
náhrada nemateriální újmy sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl
poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak
udržován (srov. část V. stanoviska Cpjn 206/2010), pak je třeba relativizovat
východisko, dle nějž by v obdobných případech nemělo být (vůbec) přihlíženo k
výsledku trestního řízení. Odůvodněn pak bývá i výjimečný závěr, že pachatelům
trestných činů je zpravidla újma trpěná nepřiměřenou délkou trestního řízení, v
němž byli odsouzeni za trestný čin, kompenzována konstatací porušení práva, což
platí zvláště pro případ pachatelů úmyslných trestných činů.
27. Ohledně významu právě uvedeného v případě uplatnění nároku na
náhradu nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou dosud neskončeného
trestního řízení lze vyjít z toho, co uvedeno v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, uveřejněného pod číslem 60/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dle jehož právní věty v takové situaci
nemůže soud rozhodující v občanském soudním řízení zpravidla spravedlivě určit
vhodnou formu nápravy podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., tj. buď
samotné konstatování porušení práva, nebo finanční kompenzaci v penězích, neboť
dosud není postaveno na jisto, zda poškozenému nebude jiná forma kompenzace
poskytnuta v samotném trestním řízení. Zmírnění ukládaného trestu má přednost
před finanční kompenzací, kterou lze uložit v řízení o náhradě škody (újmy).
Podle odůvodnění takového rozhodnutí výjimku mohou představovat případy
vyžadující zohlednění okolností subjektivní povahy, např. vysoký věk či vážná
nemoc poškozeného, které by snižovaly reálnou možnost jeho kompenzace (viz
obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo
1455/2009), anebo situace extrémně dlouze vedeného trestního řízení s
objektivně nedohledným koncem a bez možnosti uplatnění preventivních prostředků
nápravy. V takových věcech jsou tedy zjevně při posuzování významu řízení pro
poškozeného, a tudíž pro výjimečné zvažování důvodnosti nároku kritéria jiná,
nežli významná a posuzovatelná v případě ukončeného trestního řízení.
28. Shrnutě lze tedy ve smyslu dosavadní judikatury dovolacího soudu
uzavřít a výslovně vyjádřit, že při stanovení formy a výše náhrady nemajetkové
újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení se při hodnocení významu předmětu
řízení pro účastníka přihlíží k tomu, že poškozený byl uznán pachatelem vinným
ze spáchání úmyslného trestného činu.
29. Dovolatel dále namítl, že se odvolací soud nezabýval otázkou podílu
orgánů činných v trestním řízení na délce trestního řízení. Jak vyplývá z
odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí, odvolací soud přihlížel k
okolnostem: celkové délce řízení, složitosti řízení, významu předmětu řízení
pro poškozeného, a ke skutečnosti, že poškozený byl shledán vinným a byl mu
uložen trest. Jiné okolnosti odůvodňující zvýšení či snížení výše
zadostiučinění odvolací soud dle svého odůvodnění neshledal. Vzhledem ke
skutečnosti, že soud prvního stupně ve svém rozsudku označil vady v činnosti
orgánů činných v trestním řízení za důvod nepřiměřené délky předmětného řízení,
přičemž žalovaná v odvolání směřujícímu proti rozsudku soudu prvního stupně s
uvedeným zjištěním nevyjádřila nesouhlas, nejeví se být neodůvodněné opomenutí
okolnosti [spadající pod § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] neúplným, a tudíž
nesprávným právním posouzením ze strany odvolacího soudu.
30. V této souvislosti ovšem musí být řečeno, že pokud by dovolací soud
neměl za zjištěnou skutečnost, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly
způsobem, který lze očekávat, ale dopustily se vícerých pochybení napravovaných
především v průběhu odvolacího řízení, přičemž docházelo též průtahům řízení,
zpravidla by nebylo vůbec možno uvažovat o odškodnění dovolatelovy újmy v
peněžité formě. Typově právě taková konkrétní okolnost trestního řízení staví
dovolatelovu věc do stavu případu, při níž přichází v úvahu odškodnění ve formě
peněžní. Dovolací soud pokládá za stěžejní, že částka, která byla dovolateli
přiznána odvolacím soudem, odpovídá částkám, které v případech nepřiměřené
délky trestních řízení ve věcech, v nichž byl poškozený odsouzen za spáchání
úmyslného trestného činu, přiznává ESLP jako dostatečné odškodnění. S odvolacím
soudem pak zdejší soud souhlasí v názoru, že jakákoliv vyšší částka odškodnění
by vyvolávala skutečný a vážný rozpor s obecně sdílenou představou
spravedlnosti. Řízení sice probíhalo po relativně dlouhou dobu. To ovšem nemá
vliv na skutečnost, že nezbytnost postupů ze strany orgánů činných v trestním
řízení vyvolal sám dovolatel svou úmyslnou protiprávní činností, která již sama
o sobě vnesla do jeho života nejistotu v podobě hrozícího trestu.
31. Pokud je v dovolání namítán nesouhlas s názorem, že: „výše trestu
vyměřená rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5. 2012, č. j. 2
T 1/2009-4248, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze vydaného dne 18.
3. 2013, sp. zn. 6 To 58/2012, v sobě reflektuje délku řízení“, pak takovýto
závěr v napadeném rozhodnutí obsažen není, a dovolací námitka je tedy lichou.
VI. Závěr
32. Jelikož dovolací soud na základě uvedených úvah dospěl k závěru, že
rozhodnutí odvolacího soudu je správné, dovolání v souladu s § 243d písm. a) o.
s. ř. zamítl.
33. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b, §
151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatel,
jehož dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované
v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 11. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu