31 Cdo 1726/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ivy Brožové, JUDr. Pavlíny Brzobohaté, JUDr.
Jiřího Doležílka, JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., JUDr. Miroslava Galluse, JUDr.
Petra Gemmela, JUDr. Kateřiny Hornochové, JUDr. Pavla Krbka, JUDr. Zdeňka
Krčmáře, JUDr. Vladimíra Mikuška, JUDr. Mojmíra Putny, JUDr. Jiřího Spáčila,
CSc., JUDr. Marty Škárové a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyně B. A.,
zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Lazarská
6/11, PSČ 120 00, proti žalovanému Č. A., zastoupenému Mgr. Lubošem Havlem,
advokátem, se sídlem v Praze 4 - Nuslích, Na Pankráci 30a/404, PSČ 140 00, o
určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp.
zn. 4 C 118/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 8. prosince 2011, č. j. 28 Co 272/2009-202, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 12. listopadu 2008, č. j. 4 C
118/2008-73, určil, že nemovitosti označené ve výroku jsou ve společném jmění
manželů (žalobkyně B. A. a žalovaného Č. A.) [bod I. výroku]. Dále rozhodl o
nákladech řízení (bod II. výroku). K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. prosince 2011,
č. j. 28 Co 272/2009-209, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu
zamítl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý
a třetí výrok). Šlo o v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, když v pořadí
první (potvrzující) rozsudek odvolacího soudu zrušil k dovolání žalovaného
Nejvyšší soud (rozsudkem ze dne 23. srpna 2011, č. j. 22 Cdo 4709/2009-173) a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, namítajíc, že je dán
dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a požadujíc, aby Nejvyšší
soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Tříčlenný senát č. 22, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání
projednat a rozhodnout o něm, dospěl při posouzení otázky, zda žalobkyně má
naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř., k
právnímu názoru odlišnému od toho, který byl vyjádřen v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 31. března 2010, sp. zn. 22 Cdo 506/2008, jehož závěrů se dovolává
shora označený zrušující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2011. Konkrétně měl jiný názor na otázku, zda se lze domáhat požadovaného určení v
případě, že žalobce (v této věci žalobkyně) se již může domáhat vypořádání
zaniklého společného jmění manželů. Proto tříčlenný senát č. 22 rozhodl o postoupení věci (dle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně
některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů) k rozhodnutí velkému
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „velký
senát“). Velký senát pak věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanoveními
§ 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony. Dovolání, jež je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., pak velký
senát odmítl podle § 243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné. Učinil tak proto, že v poměrech dané věci (plynoucích ze skutkového stavu věci,
jenž dovoláním nebyl zpochybněn) shledává přiléhavým (bez potřeby zobecňujících
přesahů) úsudek obsažený ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2011, podle kterého žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném
určení, jelikož se mohla domoci téhož žalobou na plnění (žalobou o vypořádání
již zaniklého společného jmění manželů).
Důvod věcně přezkoumat napadené
rozhodnutí za účelem opětovného prověření závěru formulovaného ve zrušujícím
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2011 tedy velký senát na podkladě
uplatněné dovolací argumentace neměl. Jen „pro úplnost“ lze dodat (při respektu k zásadě formulované v § 241a odst. 4
o. s. ř.), že vzhledem k době, která uplynula od zániku společného jmění
manželů, by ani případné věcné projednání dovolání s výsledkem, jenž by vedl ke
zrušení napadeného rozhodnutí, již nevytvářelo předpoklad konečného úspěchu
žalobkyně ve věci, jelikož nemovitosti buď již nejsou ve společném jmění
manželů vzhledem k ustanovení § 150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (což by vylučovalo požadované určení) nebo jsou předmětem sporu o
vypořádání společného jmění manželů (což by jen posilovalo závěr přijatý pro
danou věc ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2011). Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a u
žalovaného žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nebyly zjištěny.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. května 2013
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu