22 Cdo 4709/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
ve věci žalobkyně B. A., zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem
v Praze 2, Lazarská 6/11, proti žalovanému Č. A., zastoupenému Mgr. Lubošem
Havlem, advokátem se sídle v Praze 4, Na Pankráci 30a/404, o určení vlastnictví
k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 4 C 118/2008, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. července
2009, č. j. 28 Co 272/2009-127, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. července 2009, č. j. 28 Co
272/2009-127, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Benešově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12.
listopadu 2008, č. j. 4 C 118/2008-73, určil ve výroku I., že „nemovitosti:
budova čp. 31 v části obce Městečko, na pozemku st.p.č. 63, a pozemek st.p.č.
63, zapsané na LV č. 370 pro k.ú. M., obec Chotýšany a pozemek p.č. 209/1
zapsaný na LV č. 477 pro k.ú. a obec Chotýšany, všechny vedené u Katastrálního
úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Benešov, jsou ve společném
jmění manželů žalobkyně B. A., a žalovaného Č. A.“ Výrokem II. rozhodl o
náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně shledal na určovací žalobě naléhavý právní zájem ve
smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“), jelikož
případný vyhovující výrok by byl způsobilým podkladem pro změnu stavu zápisu v
katastru nemovitostí ohledně předmětných nemovitostí formou záznamu, když v
katastru nemovitostí je zapsán jako jejich výlučný vlastník žalovaný. Předmětné
nemovitosti byly nabyty za trvání manželství účastníků,ve veřejné dražbě konané
30. 5. 1992, jejich vydražitelem byl žalovaný. Vydraženy byly za cenu
5.000.000,- Kč. Dražební jistotu 209.800,- Kč započtenou na tuto cenu skládal
žalovaný před konáním dražby z finančních prostředků, které získal v rámci své
podnikatelské činnosti – obchodování s ojetými vozidly. Doplatek ceny
4.790.200,- Kč byl zaplacen na účet u peněžního ústavu 30. 6. 1992. V řízení
nebylo prokázáno tvrzení žalovaného, že částku 5.000.000,- Kč obdržel darem od
svého otce na úhradu ceny předmětných nemovitostí. Účastníci neměli uzavřenou
dohodu o zúžení jejich bezpodílového spoluvlastnictví manželů (BSM). Soud
prvního stupně tedy dospěl k závěru, že cena předmětných nemovitostí byla
nejméně v části dražební jistoty zaplacena z výnosů žalovaného z podnikání,
který tvořil předmět bezpodílového spoluvlastnictví manželů, a tedy z
prostředků toho BSM. Tím se předmětné nemovitosti staly součástí BSM
účastníků.
Manželství účastníků bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne
14. října 2008, č. j. 39 C 319/2007-46, ve spojení s rozsudkem Městského soudu
v Praze ze dne 19. března 2009, č. j. 35 Co 24/2009-78, pravomocně rozvedeno
dne 14. dubna 2009.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem
ze dne 9. července 2009, č. j. 28 Co 272/2009-127, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Zabýval se
naléhavým právním zájmem žalobkyně na požadovaném určení a konstatoval, že je
dán, neboť rozsudek může sloužit k uvedení stavu katastru nemovitostí, kde je
jako výlučný vlastník zapsán žalovaný, do souladu se skutečným právním stavem;
na tom nic nemění ani to, že mezitím bylo manželství účastníků rozvedeno.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního
stupně, že se nepodařilo žalovanému prokázat, že částku 5.000.000,- Kč na
vydražení předmětných nemovitostí obdržel darováním od svého otce a že za
trvání manželství účastníků nedošlo ke zrušení ani ke zúžení rozsahu jejich BSM
nebo společného jmění manželů (SJM). Ve vztahu k právnímu posouzení věci je
ovšem podle odvolacího soudu (na rozdíl od soudu prvního stupně) podstatné
především skutkové zjištění, že předmětné nemovitosti žalovaný vydražil 30. 5.
1992, za trvání manželství účastníků, ve veřejné dražbě konané dle ustanovení
§§ 4 a násl. zákona č. 427/1990 Sb., za kupní cenu 5.000.000,- Kč. Cena byla
uhrazena tak, že na ni byla zaúčtována dražební jistota 209.800,- Kč složená
žalovaným ještě před zahájením veřejné dražby podle § 5 odst. 1, 2, 3 zákona č.
427/1990 Sb., a doplatek kupní ceny 4.790.200,- Kč byl žalovaným složen na účet
u peněžního ústavu 30. 6. 1992. Následně bylo žalovanému Okresní komisí pro
privatizaci v Benešově vystaveno potvrzení podle § 12 odst. 3 zákona č.
427/1990 Sb., o tom, že mu byla provozní jednotka (předmětné nemovitosti)
veřejnou dražbou prodána a že dnem udělení příklepu se stal jejím vlastníkem.
Přitom podle ustanovení § 11 odst. 1, 2 věta první zákona č. 427/1990 Sb. platí
(a v rozhodné době platilo), že vlastnictví k věcem vydraženým příklepem
licitátora přechází na vydražitele, který je povinen do 30 dní ode dne dražby
zaplatit cenu dosaženou vydražením na zvláštní účet příslušného orgánu
republiky po odečtení zůstatku dražební jistoty (§ 5 odst. 2, 3 zákona č.
427/1990 Sb.). Nezaplatí-li vydražitel ve stanovené lhůtě cenu, za kterou věc
vydražil, přechod vlastnictví k vydražené věci se od počátku ruší a dražební
jistota připadne příslušnému orgánu republiky. V dané věci přitom žalovaný
předmětné nemovitosti vydražil ve veřejné dražbě konané 30. 5. 1992 a měl tak
kupní cenu doplatit podle § 11 odst. 1 zákon č. 427/1990 Sb. do 29. 6. 1992.
Žalovaný však cenu zaplatil až 30. 6. 1992. Tím došlo ex lege k důsledku
předvídanému ustanovením § 11 odst. 2 věta první zákona č. 427/1990 Sb., tedy
ke zrušení přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na žalovaného
ex tunc, a žalovaný ani žalobkyně se tak vlastníky předmětných nemovitostí na
základě veřejné dražby podle § 11 odst. 1 zákona č. 427/1990 Sb. nestali.
Odvolací soud však věc posoudil tak, že byl dán omluvitelný omyl žalovaného a
potažmo i jeho manželky – žalobkyně - ohledně vlastnického práva k předmětným
nemovitostem nabytého vydražením ve veřejné dražbě. Byla založena dobrá víra –
oprávněná držba žalovaného ve vztahu k předmětným nemovitostem a byly dány
podmínky vydržení ve smyslu ustanovení § 134 odst 1, 3, 4 občanského zákoníku
za použití ustanovení § 129 odst. 1 a § 130 odst. 1 občanského zákoníku
(žalovaný se chopil na základě veřejné dražby 30. 5. 1992 držby předmětných
nemovitostí, nemovitosti užíval, obhospodařoval a choval se k nim jako
vlastník, vlastnickému právu svědčil i zápis v katastru nemovitostí a toto
právo nebylo nikým zpochybňováno).
Odvolací soud tedy uzavřel, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem bylo
nabyto podle § 134 odst. 1 občanského zákoníku uplynutím 10leté vydržecí doby
běžící od roku 1992, tedy v roce 2002, vydržením, stále za trvání manželství
účastníků. Ve vztahu k nabytí vlastnického práva k věci jeho vydržením jedním z
manželů za trvání manželství, je pak nutno vyjít z toho, že podle § 143 odst. 1
písm. a) občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 8. 1998, je takto nabýváno
zásadně do společného jmění manželů, neboť žádná ze zákonných výluk zde
nepřichází v úvahu. Účastníci v konkrétním případě přitom byli v rozhodné době
manželé, jejich SJM nebylo modifikováno podle § 143a nebo podle § 148
občanského zákoníku. Proto platí, že v důsledku oprávněné držby předmětných
nemovitostí žalovaným po stanovenou vydržecí dobu vlastnické právo k nim oba
účastníci nabyli vydržením tak, že předmětné nemovitosti tvoří jejich společné
jmění manželů. Odvolací soud uzavřel, že rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku ve věci samé, i přes odlišné právní posouzení odvolacím soudem, je věcně
správný.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s.
ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s.
ř. Dovolatel jednak namítá nesprávné hodnocení důkazů které vedlo k
nesprávnému závěru, že nebylo prokázáno, že jeho otec mu daroval prostředky na
zaplacení kupní ceny; v této souvislosti tvrdí, že řízení byl vedeno
jednostranně v jeho neprospěch, a uvádí (ne vždy zcela jasné) argumenty
podporující tento závěr. Nesouhlasí s právním názorem, že v případě, že
převážná část prostředků na pořízení věci je zaplacena z výlučných prostředků a
jen menší část z prostředků společných, je věc v SJM. Zpochybňuje též dobrou
víru žalobkyně, že jí sporné nemovitosti patří, a nedostatek její dobré víry
podle něj vylučuje nabytí nemovitostí do SJM. Popírá též, že žalobkyně měla na
požadovaném určení naléhavý právní zájem. Navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího
soudu bylo zrušeno a věc tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
V doplňku k dovolání podrobněji polemizuje s názorem o vydržení nemovitostí do
SJM; tvrdí, že toto vydržení předpokládá dobrou víru obou manželů, že jim věc
patří, a poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu s tím, že rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 231/96, které pokládá za správné, není zcela v
souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 219/95; již tato skutečnost
zakládá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Poté upozorňuje na možné
varianty běhu vydržecí doby v případě, že věc by měla přijít do SJM a uzavírá,
že žalobkyně oprávněnou držitelkou nebyla, neboť nemovitosti nepovažovala za
vlastní. Dále rozvádí dovolací námitku, že žalobkyně neměla na požadovaném
určení naléhavý právní zájem a poukazuje přitom na závěry rozsudku Nejvyššího
soudu sp. zn. 22 Cdo 506/2008. V době rozhodnutí odvolacího soudu již
neexistovalo SJM účastníků, proto nemohlo být jeho existence takto určena.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno. Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval
podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou
zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky
dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí
přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 o. s. ř.). Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout
rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž má být přípustnost dovolání
založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacího důvodu uvedeného v §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud tak musí
vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Otázku, zda
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam, lze výjimečně zvažovat i z hlediska námitky, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], jestliže posouzení, zda řízení je
postiženo procesní vadou, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad
procesního předpisu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2005, sp. zn.
20 Cdo 1591/2004, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č.
C 3339).
Rozhodnutí odvolacího soudu v této věci je částečně v rozporu s právním
názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010, sp. zn.
22 Cdo 506/2008, pokud jde o otázku naléhavého právního zájmu na určení, že věc
je ve společném jmění manželů, lze-li již žádat vypořádání zaniklého SJM. Pokud
však jde o vydržení věci do společného jmění, je v souladu s judikaturou
Nejvyššího soudu.
Posledně uvedenou problematikou se zabýval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.
5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 31/2009, ve kterém se uvádí: „Drží-li jeden z manželů
v dobré víře ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. určitou věc, která by podle
způsobu jejího nabytí měla patřit do společného jmění manželů (aniž by takové
držbě předcházelo zúžení společného jmění do budoucna), přichází v úvahu
vydržení věci jen do společného jmění manželů. Je vyloučeno, aby za uvedených
předpokladů vlastnictví k věci vydržením nabyl jen jeden z manželů“. Citované
závěry dopadají i na posuzovanou věc, v níž nabývacím titulem k předmětným
nemovitostem mělo být rovněž jejich vydražení ve veřejné dražbě, kdy
vydražitelem byl žalovaný, přičemž jen on byl zapsán v katastru nemovitostí
jako jejich výlučný vlastník. Pokud by opravdu nabyl vlastnictví na základě
této dražby, věc by se stala součástí SJM; proto i vydržená věc s ohledem na
tento způsob nabytí patří do společného jmění manželů.
To, že (platně) vydražená nemovitost, na jejíž pořízení byly zaplaceny částečně
prostředky z odděleného a částečně ze společného jmění, je předmětem BSM (SJM),
není podle judikatury sporné; v případě, že na pořízení věci byly takto
vynaloženy smíšené prostředky, je věc v BSM (SJM) (viz rozhodnutí publikovaná
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 19/1960, R 42/1972, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 3542/2006, Soubor
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 7179). Tento názor
vychází mimo jiné ze zjevného upřednostnění společného majetku před výlučným
majetkem, ze kterého vychází platný občanský zákoník; z tohoto hlediska je
ostatně nutno pohlížet i na nabytí věci vydržením. Obdobně viz usnesení
nejvyššího soudu ze dne 10. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 4408/2008, publikované
v ASPI.
Dovolatel dále poukazuje na rozdíl mezi právním názorem, vysloveným na jedné
straně v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. června 1996, sp. zn. II. ÚS 219/95,
a rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2004, sp. zn. 22 Cdo 2152/2003.
Posledně uvedené rozhodnutí však jen poukazovalo na názor již vyslovený v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 1996, sp. zn. 3 Cdon 231/96,
publikovaném v Soudních rozhledech č. 2/1997. Tam uvedená právní věta zní:
„Nabytí věci oběma manžely do jejich bezpodílového spoluvlastnictví vydržením
předpokládá dobrou víru obou, že jim oběma jako bezpodílovým spoluvlastníkům
věc patří, a to po celou zákonem stanovenou dobu nepřetržité držby“. Tuto větu
však nelze oddělit od skutkového stavu, ze kterého vycházela; šlo totiž o to,
že v průběhu vydržecí doby se jeden z manželů dověděl, že „není vlastníkem
předmětných pozemků“. Bylo-li učiněno takové skutkové zjištění, pak uvedený
právní závěr logicky vyplývá z § 145 odst. 4 obč. zák.; vzhledem k uplatnění
principu solidarity je z hlediska zlé víry třeba pohlížet na manžele tak, že
zlá víra i jen jednoho z nich vylučuje oprávněnou držbu, která by podle právní
skutečnosti, o kterou se tato držba opírá, měla vyústit v nabytí věci do SJM.
Naopak pro vydržení není nutné, aby o věci, která je předmětem držby,
vykonávané jedním z manželů, nutně věděli oba manželé. Tak např. koupí-li jen
jeden z manželů za trvání manželství věc a koupi před druhým zatají, je věc
přesto (nejde-li o případ zákonné výluky) předmětem SJM; pokud je smlouva
neplatná z důvodu, o kterém kupující pro omluvitelný omyl neví, věc bude
vydržena do SJM, i když jeden z manželů o její existenci není informován. Nebo
např. jeden z manželů věc získá neplatnou smlouvou za část peněz ze své mzdy
(aniž by tu byl důvod pro výluku ze SJM), a druhý z manželů se v důsledku
právního omylu domnívá, že věc je ve výlučném vlastnictví druhého, který ji
koupil za „své“ peníze a sám byl účastníkem smlouvy. I v tomto případě bude
vydržená věc předmětem SJM.
K dovolací argumentaci ohledně nedostatku dobré víry žalobkyně se poznamenává,
že o zlou víru by šlo v případě, pokud by žalobkyně věděla nebo při zachování
obvyklé opatrnosti musela vědět, že žalovaný nemovitost ve skutečnosti
nevydražil. To by ale mělo za následek, že nemovitost by nemohl vydržet ani
žalovaný (viz citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 1996, sp. zn.
3 Cdon 231/96). Nic takového však v řízení nevyšlo najevo a okolnosti, které
žalovaný uvádí, nemohou vyloučit předpoklady vydržení.
V nálezu Ústavního soudu ze dne 19. června 1996, sp. zn. II. ÚS 219/95, se
uvádí: „Protože vydržení není vyjmenováno mezi výjimkami uvedenými v § 143 OZ,
má Ústavní soud za to, že stane-li se oprávněný držitel vydržitelem věci, ta
také přijde do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, pokud oba navrhovatelé
žijí v trvajícím manželství za existujícího bezpodílového spoluvlastnictví“. O
tento právní názor dovolatel svůj nárok nemůže vůbec opřít, neboť svědčí
žalobkyni; na tom nic nemění skutečnost, že dovolací soud tento názor vykládá
restriktivně (viz výše).
Otázkami týkajícími se případu, kdy by v průběhu vydržecí lhůty manželství
zaniklo, se dovolací soud nezabýval, neboť v projednávané věci o nic takového
nešlo.
Dovolatel dále zpochybňuje naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném
určení s tím, že mohla žalovat na plnění. Obdobnou otázkou se již dovolací soud
zabýval v rozsudku ze dne 31. března 2010, sp. zn. 22 Cdo 506/2008,
publikovaném např. v systému právních informací ASPI. Dovolací soud tak vychází
ze závěrů tohoto rozhodnutí, ve kterém uvedl:
Podle § 154 odst. 1 o. s. ř. pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho
vyhlášení. Stav v době vyhlášení rozsudku je rozhodující i pro posouzení
existence naléhavého právního zájmu na určovací žalobě podle § 80 písm. c) o.
s. ř. Obecně totiž není vyloučeno, aby naléhavý právní zájem na určovací žalobě
v průběhu řízení pominul, popř. aby teprve nastal. Podle názoru dovolacího
soudu lze za trvání společného jmění manželů připustit existenci naléhavého
právního zájmu na určení, že určitá věc náleží do společného jmění manželů -
účastníků, zvláště jde-li o nemovitost, která je evidována v katastru
nemovitosti. Obvykle to bude v případech, kdy si na spornou nemovitost činí
vlastnické nároky osoba třetí nebo v případě neplatnosti převodu takové věci na
jinou osobu jen jedním z manželů bez účasti druhého manžela. Není vyloučen
naléhavý právní zájem ani v případě představovaném žalobou v této věci, kdy
jeden z manželů koupí nemovitost ze zdrojů, jež (podle tvrzení druhého manžela)
mají náležet do společného jmění manželů, jen pro sebe. Dovolací soud však má
za to, že v případě neshody mezi manžely o tom, zda určitá věc patří či nepatří
do společného jmění manželů, není bez významu, zda taková sporná otázka nemůže
být již řešena jako předběžná v rámci řízení o vypořádání společného jmění
manželů, jestliže již (k dané věci) zaniklo. V řízení o vypořádání společného
jmění manželů soud nejprve řeší jako předběžnou otázku, zda majetkové hodnoty,
které účastníci učinili předmětem řízení, skutečně do jejich společného jmění
manželů patří, a jestliže na ni kladně odpoví, přikáže je některému z účastníků
(popř. oběma do podílového spoluvlastnictví) a rozhodne o finančním plnění
(náhradě) za takové přikázání. Jestliže je odpověď záporná, žalobu v tomto
rozsahu zamítne. Z uvedeného je zřejmé, že otázka společného vlastnictví k
určité věci je v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů otázkou
předběžnou pro vlastní vypořádání.
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud otázku existence naléhavého právního
zájmu v době, kdy rozhodoval, neposoudil zcela správně, jestliže již předtím
společné jmění účastníků zaniklo. Této (oproti době rozhodování soudu prvního
stupně) nové situaci již neodpovídal převzatý právní názor, že žalobkyně nadále
nemá jinou možnost, jak docílit změny zápisu vlastnictví k předmětným
nemovitostem v katastru nemovitostí. Uvedené změny (např. aby byli oba
účastníci společně či žalobkyně výlučně určeni vlastníky předmětných
nemovitostí) lze již dosáhnout v řízení o vypořádání společného jmění manželů.
Po doplnění dokazování v odvolacím řízení bylo namístě, aby žalovaná odvolacímu
soudu sdělila, v čem za změněných poměrů mezi účastníky spatřuje svůj naléhavý
zájem na požadovaném určení, a odvolací soud jej podle uvedených tvrzení
aktuálně posoudil. Přitom není vyloučeno, aby se její dosavadní majetkový zájem
na požadovaném určení změnil na zájem na plnění, např. na tom, aby ji žalovaný
v souladu s pravidly vypořádání uvedenými v § 149 obč. zák. vyplatil polovinu
hodnoty sporných nemovitostí, neměla-li by zájem na jejich získání do svého
výlučného vlastnictví. Takový zájem by již ovšem přesahoval rámec řízení o
určení vlastnictví k těmto nemovitostem. V případě eventuality možného zájmu
žalobkyně na vyplacení odpovídající náhrady či vnosu za předmětné nemovitosti -
by nebyl dán ani zájem na změně údajů v katastru nemovitostí.
Protože nelze souhlasit s tím, že ani v době odvolacího řízení neměla žalobkyně
jinou možnost, jak dosáhnout změny v katastru nemovitostí ohledně vlastnictví
předmětných nemovitostí, dovolacímu soudu nezbylo, než napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2011
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu