32 Cdo 10/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudů JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní
věci žalobkyně České kanceláře pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci
1724/129, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 70 09 96 18, zastoupené Mgr.
Jiřím Gregůrkem, advokátem se sídlem v Berouně, Husovo nám. 82/10, proti
žalovanému B. W., zastoupenému Mgr. Václavem Slavíčkem, advokátem se sídlem v
Kladně, Ctiborova 3091, o zaplacení částky 522.710,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 106 EC 165/2011, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. srpna 2013, č. j.
25 Co 209/2013-187, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 23. ledna 2013, č. j. 106 EC
165/2011-139, zamítl žalobu o zaplacení částky 522.710,- Kč s příslušenstvím a
rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem označeným v záhlaví změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni
částku 522.710,- Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku (výrok pod
bodem I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body
II. a III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu - výslovně v celém rozsahu - podal žalovaný
dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky zásadního právního významu, která dosud v rozhodování
dovolacího soudu nebyla vyřešena. S podrobnou a obsáhlou argumentací považuje
za nevyřešenou otázku zásadního právního významu, zda odvolací soud při určení
osoby pasivně legitimované ve věci aplikoval řádně smysl ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř., když ve svém právním názoru označil za závazný pravomocný
elektronický platební rozkaz vydaný v jiném řízení mezi týmiž účastníky, v němž
byla předmětem část stejné postižní pohledávky žalobkyně odvíjející se od
totožné škodné události, který sice má účinky pravomocného rozsudku, avšak nemá
jeho povahu, neboť chybí odůvodnění rozhodnutí, a tak ho postavil nad rozsudek
(soudu prvního stupně) založený na řádném skutkovém zjištění okolností věci
(tedy i prokázání pasivní legitimace žalovaného). Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolání v této věci není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Odkazuje-li dovolatel v otázce přípustnosti dovolání sice na ustanovení § 237
o. s. ř., ale současně i na to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí
na vyřešení otázky zásadního právního významu, patrně přehlédl, že dovolání
proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu se - vzhledem k datu jeho vydání -
projedná a rozhodne podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna
2013 do 31. prosince 2013 (srov. bod 7. čl. II přechodných ustanovení části
první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a bod 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolatelem tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání není v projednávané věci
naplněn, neboť vytčená otázka, zda odvolací soud řádně aplikoval ustanovení §
135 odst. 2 o. s.
ř., bylo-li v jiném řízení mezi týmiž účastníky rozhodnuto o
věcné pasivní legitimaci žalovaného pravomocným elektronickým platebním
rozkazem, byla již dovolacím soudem řešena (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu uveřejněný pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
dále rozsudek uveřejněný pod číslem 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2006, sp. zn. 33 Odo
1031/2005, usnesení ze dne 29. srpna 2012, sp. zn. 32 Cdo 4345/2010, usnesení
ze dne 28. července 2010, sp. zn. 20 Cdo 2095/2010, a další, jež jsou
veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz). Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích
formuloval a odůvodnil právní závěr, podle něhož soud nemůže vycházet z jiného
závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo
pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat
ani jako otázku předběžnou. Tento závěr se uplatní i v situaci, kdy o existenci
či neexistenci nároku bylo rozhodnuto pravomocným platebním rozkazem, či
elektronickým platebním rozkazem, neboť podle ustanovení § 174 odst. 1 o. s. ř. platební rozkaz, proti němuž nebyl podán odpor, má účinky pravomocného
rozsudku. Přitom zabránit účinkům platebního rozkazu lze podáním odporu, který
nemusí být ani odůvodněn. Důvod, pro který žalovaný nepodal odpor proti
platebnímu rozkazu, není rozhodující. Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod
se odchýlit ani v projednávané věci a jiný předpoklad přípustnosti dovolání ve
smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. neshledal. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (srov. § 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání v části směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu
měnícího výroku ve věci samé odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost. Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení před
soudy obou stupňů, dovolání v této části trpí vadou, neboť dovolatel v něm
oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. Tento nedostatek nelze již odstranit,
neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3
větu první a druhou o. s. ř.), dovolateli uplynula dne 25. listopadu 2013
(srov. ustanovení § 57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o vadu, jež
brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené
náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v části, v níž dovolatel
nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení. Nejvyšší soud
proto dovolání i v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. července 2014
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu