NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
32 Cdo 4345/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v
právní věci žalobkyně OVO - společnosti s ručením omezeným, se sídlem v Plzni,
Prostřední 23, PSČ 318 00, identifikační číslo osoby 14 70 73 22, zastoupené
JUDr. Václavem Markem, advokátem se sídlem v Kladně, Oblastní nemocnice,
Vančurova 1548, proti žalované Komerční bance, a. s., se sídlem v Praze 1, Na
Příkopě 3, čp. 969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45 31 70 54, o
zaplacení částky 14,645.359,64 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 9 Cm 243/1996, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2009, č. j. 9 Cmo 113/2009-193, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze označenému v záhlaví,
kterým byl potvrzen rozsudek ze dne 20. ledna 2009, č. j. 9 Cm 243/1996-171,
jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu o zaplacení částky 14,645.359,64 Kč s
příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení (výrok I.), a bylo rozhodnuto o
nákladech odvolacího řízení (výrok II.), není přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř.“), jelikož
podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (soud prvního stupně
svým v pořadí třetím rozsudkem rozhodl shodně jako ve dvou předchozích
zrušených odvolacím soudem - žalobu zamítl). Dovolání nebylo shledáno
přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného k
31. prosinci 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS
29/11), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci
samé nemá po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při
přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem
včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání
označila, případně, jejichž řešení zpochybnila. Dovolatelka sice tvrdí, že důvodnost dovolání opírá o ustanovení § 241a odst. 2
písm. a) a b) o. s. ř., žádnou právní otázku zásadního významu, na jejímž
řešení by odvolací soud své rozhodnutí založil a která by byla pro jeho
rozhodnutí určující (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června
2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7,
ročník 2004, pod číslem 132) však nevymezila a dovolací důvody soustředila do
výtek vůči procesnímu postupu soudů obou stupňů. Soudu prvního stupně vytýká,
že poté, co mu byla věc vrácena odvolacím soudem k provedení dalšího
dokazování, žádné dokazování neprovedl a své rozhodnutí opřel o závěry, které
byly učiněny v jiném řízení. Odvolací soud podle dovolatelky při novém
projednání věci změnil zásadním způsobem svůj předchozí názor o nutnosti
provedení dalších důkazů, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že
postupu soudu nelze vytknout pochybení. Rozsudek odvolacího soudu je i proto
překvapivý a nepřezkoumatelný. Považuje-li dovolatelka za otázku zásadního
právního významu otázku, zda lze převzít skutkové a právní závěry z jiného
řízení mezi týmiž účastníky (resp.
mezi dovolatelkou a procesní nástupkyní
žalované, přičemž účastnice byly v opačném procesním postavení) pak nejde o
otázku zásadního právního významu, neboť k této problematice se Nejvyšší soud
již vyjádřil v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 48/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, v němž dovodil, že soud nemůže vycházet z jiného
závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo
pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat
ani jako otázku předběžnou. K tomuto závěru se přihlásil i v dalších svých
rozhodnutích (srov. rozsudek ze dne 27. května 2009, sp. zn. 32 Cdo 1119/2008 a
rozsudek ze dne 29. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 612/2007, jež jsou veřejnosti k
dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Postup soudů nižších stupňů
v projednávané věci je s tímto závěrem v souladu. Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z hlediska
námitek, že rozsudek je překvapivý, neboť odvolací soud zcela jinak hodnotil
právní význam účetní dokumentace, a nepřezkoumatelný, protože se nevypořádal se
všemi jejími argumenty uplatněnými v odvolání, jež jsou podřaditelné pod
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj., že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci). Prostřednictvím této námitky nemůže být přípustnost dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založena, jestliže tvrzené vady
nezahrnují (jako je tomu v projednávané věci) podmínku existence právní otázky
zásadního významu (k tomu srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130 a dále ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). V usnesení ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10
(uveřejněném na webových stránkách Ústavního soudu) pak Ústavní soud dovodil,
že podmínkou přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. u tvrzené vady řízení je, že právní otázka procesní povahy mající
judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována. Jelikož dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci
samé není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a
proti té části výroku, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku o nákladech řízení, a proti výroku o nákladech odvolacího řízení není
přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a §
218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně
bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu náklady v dovolacím řízení
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. srpna 2012
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu