32 Cdo 1161/2019-331
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobce M. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janem
Holubem, LL.M., advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 1504, proti
žalovanému J. Ř., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Paškem,
advokátem se sídlem v Chomutově, Beethovenova 1820/52, o zaplacení 437 551 Kč
s příslušenstvím oproti vrácení vozidla, vedené u Okresního soudu v Chomutově
pod sp. zn. 28 C 93/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 3. 2018, č. j. 11 Co 351/2017-255, 11 Co
352/2017-255, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 3. 2018, č. j. 11 Co
351/2017-255, 11 Co 352/2017-255, v prvním a druhém výroku, rozsudek Okresního
soudu v Chomutově ze dne 30. 11. 2016, č. j. 28 C 93/2013-202, ve výrocích II.
a III., a rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 14. 6. 2017, č. j. 28 C
93/2013-225, ve II. bodu výroku, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle obsahu spisu se žalobce domáhal žalobou po žalovaném zaplacení částky 360
000 Kč s příslušenstvím oproti vrácení vozidla z titulu absolutní neplatnosti
kupní smlouvy, event. odstoupení od ní, jakož i částky 77 551 Kč představující
náklady, které po koupi vozidla vynaložil na jeho zhodnocení. Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 30. 11. 2016, č. j. 28 C 93/2013-202,
zamítl žalobu v rozsahu částky 77 551 Kč se specifikovaným příslušenstvím a
specifikovaného příslušenství z částky 360 000 Kč (výrok I.), uložil žalovanému
zaplatit žalobci částku 360 000 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok II.)
a nepřiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 14. 6. 2017, č. j. 28 C 93/2013-225,
doplnil svůj rozsudek ze dne 30. 11. 2016, č. j. 28 C 93/2013-202, v jeho
výroku I. o zamítnutí požadavku žalobce, aby si žalovaný převzal předmětné
vozidlo (bod I. výroku), a rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému
z účastníků (bod II. výroku). K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Ústí nad Labem ve výroku
označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. 11. 2016,
č. j. 28 C 93/2013-202, ve výroku II. (první výrok), dále zrušil tento rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku III. a rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. 6. 2017, č. j. 28 C 93/2013-225, v bodu II. výroku a věc v tomto rozsahu vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok) a odmítl odvolání
žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 14. 6. 2017, č. j. 28 C
93/2013-225, v rozsahu bodu I. výroku (třetí výrok). Odvolací soud vyšel při přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně v napadeném
vyhovujícím výroku ve věci samé ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
podle nichž mezi žalobcem jako kupujícím a žalovaným jako prodávajícím byla
uzavřena dne 21. 2. 2011 smlouva, jejímž obsahem byl převod vlastnického práva
k vozidlu (dle bližší specifikace v rozsudku) za kupní cenu 360 000 Kč. Žalobce
kupní cenu uhradil, vozidlo po jeho předání užíval a vynakládal částky na
odstraňování závad na vozidle. Dne 4. 8. 2012 bylo vozidlo v rámci hraniční
kontroly při vstupu žalobce do Slovinské republiky zajištěno z důvodu
pozměněného čísla karoserie. V rámci trestního řízení vedeného v České
republice bylo zjištěno, že vozidlo bylo dne 26. 10. 2009 odcizeno původnímu
majiteli V. B., jemuž bylo ze strany Kooperativy, a.s. vyplaceno pojistné
plnění. Tato pojišťovna následně dopravila vozidlo do České republiky. Žalobce
vyzval žalovaného k zaplacení částky 437 551 Kč s tím, že kupní smlouvu
považuje za absolutně neplatnou, popř. že od ní odstupuje. Odvolací soud ve shodě s názorem soudu prvního stupně kvalifikoval smlouvu mezi
účastníky jako kupní smlouvu v režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku, ve znění účinném do 14. 7. 2011 (dále jen „obch. zák.“).
Pro
posouzení oprávněnosti žalobního nároku na vrácení kupní ceny považoval za
nezbytné zodpovědět otázku, zda vytčená vada předmětu koupě představovala
podstatné porušení kupní smlouvy, zda k notifikaci vad došlo řádně a včas a zda
žalobce jako kupující učinil volbu nároku z vadného plnění včas. Odvolací soud
se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že prodal-li žalovaný žalobci,
byť nevědomky, odcizené vozidlo, jde o vadu předmětu koupě představující
podstatné porušení smlouvy ve smyslu § 345 odst. 2 obch. zák. Podle názoru
odvolacího soudu žalobce dopisem ze dne 27. 12. 2012 adresovaným žalovanému
odstoupil od kupní smlouvy po právu, ačkoli zákonnou lhůtu bez zbytečného
odkladu k uplatnění práv z vady podle § 428 odst. 1 obch. zák. nedodržel. Přestože žalobce žalovanému oznámil vady předmětu koupě a uplatnil právo z vad
za více než čtyři měsíce po zadržení vozidla, mohl se podle odvolacího soudu
dozvědět skutečnosti nezbytné pro zvážení, zda lze od kupní smlouvy platně
odstoupit či nikoli až v návaznosti na výsledky probíhajícího trestního řízení. Jako pochopitelné označil vyčkávání žalobce, zda mu bude vozidlo vráceno a
nebude tak důvodu pro uplatnění práv z vad či naopak. Proto i přes skutečnost,
že žalobce nepodal žalovanému zprávu o vadách bez zbytečného odkladu poté, kdy
mu bylo vozidlo s tvrzením cizozemské policie o existenci takových vad
odebráno, odvolací soud k námitce žalovaného o nedodržení lhůty k uplatnění
práv z vad pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) nepřihlédl. K tomuto závěru ho
vedly tytéž důvody jako soud prvního stupně. Vzal tedy v potaz, že smluvní
strany, byť jimi uzavíranou smlouvu podřídily režimu obchodního zákoníku,
nejsou podnikatelé, a proto požadavek na kvalifikované hájení svých práv
(včetně včasné notifikace vad) nelze poměřovat stejně přísným měřítkem jako u
podnikatelů. Podle názoru odvolacího soudu by bylo nepřiměřeně tvrdé, pokud by
mělo být v souzené věci bezpodmínečně trváno na dodržení lhůty k notifikaci
vady spočívající v prodeji dříve odcizeného vozidla. Odvolací soud s ohledem na shora popsané závěry konstatoval, že žalobce dostál
své povinnosti ve smyslu § 436 odst. 2 obch. zák. zvolit včas právo z
odpovědnosti žalovaného za vady a že včas odstoupil od smlouvy, když tak učinil
spolu s oznámením vady předmětu koupě, na něž se nahlíží jako na včasné. Odvolací soud uzavřel, že žalobce v souladu se zákonem odstoupil od kupní
smlouvy, všechna práva a povinnosti z kupní smlouvy zanikly a žalovaný je
povinen vrátit žalobci uhrazenou kupní cenu bez toho, že by žalobce vracel
plnění přijaté dle smlouvy, neboť jím již nedisponuje. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku napadl žalovaný dovoláním. Jeho přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř., namítaje, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel se tak
domáhá zodpovězení otázky, zda lze nepřihlédnout k námitce včasného neoznámení
vad podle § 428 odst. 2 obch. zák.
pro rozpor s dobrými mravy z důvodu, že
účastníci smlouvy nejsou podnikatelé. Dále formuluje otázku, zda má dopad na
aplikaci § 441 odst. 1 obch. zák. skutečnost, že nenastanou účinky podle § 428
odst. 1 a 2 obch. zák. a konečně je podle dovolatele dána přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř. i odchýlením se od judikatury Ústavního soudu, podle níž
absence řádného odůvodnění rozhodnutí obecným soudem je porušením práva
účastníka řízení na spravedlivý proces. Jako dovolací důvod dovolatel ohlašuje
nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že k jeho námitce o nedodržení lhůty
žalobcem k uplatnění práv z vad pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. nepřihlédl. S odkazem na odbornou literaturu i judikaturu
Nejvyššího soudu uvádí, že námitka prodávajícího o neoznámení vad kupujícím
prodávajícímu ve lhůtách uvedených v § 428 odst. 1 obch. zák. se posuzuje podle
zásad promlčení. Dovolatel zastává názor, že odvolací soud řešil rozpor s
dobrými mravy odchylně od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Akcentuje, že
uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných
případech, kdy by bylo výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné
uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik
nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým
postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatněného práva a s důvody,
pro které právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v
natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu
právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Dovolatel namítá, že odvolací soud postupoval v rozporu s hmotným právem i
judikatorními závěry Nejvyššího soudu, jestliže důvod nepřihlédnutí k námitce
nedodržení notifikační lhůty pro rozpor s dobrými mravy nepostavil na
individuálním posouzení skutkových okolností, ale na úvaze, že vůči určitému
okruhu účastníků kupních smluv, konkrétně vůči nepodnikatelům, nelze požadavek
včasné notifikace vad uplatňovat. Pro úvahu odvolacího soudu, že na smlouvy
uzavřené mezi nepodnikateli podle obchodního zákoníku nelze v otázce lhůt tento
právní předpis aplikovat, nenalézá žádnou oporu v zákoně. Kromě toho připravil
návrh smlouvy žalobce, takže mu nic nebránilo v ní § 428 odst. 1 obch. zák. vyloučit či ho upravit. Dovolatel proto označuje za rozporné s dobrými mravy
chování žalobce, pokud připravil kupní smlouvu a nyní se dovolává toho, že se
povinnosti podle smlouvy na něho nevztahují. Dovolatel dále podrobuje kritice tu část odůvodnění napadeného rozhodnutí,
podle něhož důvodem nepodání zprávy o vadách bez zbytečného odkladu ze strany
žalobce byla ta okolnost, že se o skutečnostech nezbytných pro zvážení
případného odstoupení od smlouvy mohl dozvědět až v návaznosti na probíhající
trestní řízení. Podle jeho mínění odvolací soud zřejmě nesprávně zaměňuje
notifikační povinnost s uplatněním konkrétního nároku z vad zboží, konkrétně s
odstoupením od smlouvy, které je uplatněním práva z odpovědnosti za vady. Přitom zdůrazňuje, že v řízení nebylo zjištěno, že obsah dopisu žalovaného
(správně žalobce) ze dne 27. 12. 2012, jímž odstupuje od smlouvy, by byl
závislý na výsledku nějakého trestního řízení. Žalobce totiž v tomto dopise
pouze zopakoval to, co sdělil policii v trestním oznámení ze dne 7. 8. 2012. Podle dovolatele z § 428 odst. 1 obch. zák. jasně vyplývá, že notifikovány jsou
vady zboží, nikoli práva, přičemž důsledkem včasného neoznámení vad je nejen
nevymahatelnost podle § 428 obch.
zák., nýbrž i ztráta práva odstoupit od
smlouvy podle § 441 odst. 1 obch. zák. Dovolatel také oponuje odvolacímu soudu,
podle jehož názoru může kupující oznámit vady zboží prodávajícímu teprve v
situaci, kdy bude mít dostatek podkladů pro rozhodnutí, jaké právo z
odpovědnosti za vady uplatní, a nikoli bez zbytečného odkladu od zjištění vad. Podle dovolatele jde ze strany odvolacího soudu o nesprávný výklad práva, který
znamená i odchýlení se od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolatel se dovolává judikatorního závěru dovolacího soudu, podle něhož nemá
na aplikaci § 441 odst. 1 obch. zák. žádný vliv, jestliže účinky § 428 odst. 1
obch. zák. nenastávají. Přitom je bez jakéhokoli významu, z jakého důvodu
(například pro rozpor s dobrými mravy) se tak stane. Dovolatel poukazuje na
to, že zatímco nároky z vad zboží podle § 428 odst. 1 a 2 obch. zák. podléhají
promlčení, v případě zániku nároku na odstoupení od smlouvy podle § 441 odst. 1
obch. zák. jde o prekluzi. Jestliže tedy podle zjištění odvolacího soudu
kupující nedodržel lhůtu k oznámení vad podle § 428 odst. 1 obch. zák., pak
podle dovolatele je v souladu s hmotným právem i judikaturou Nejvyššího soudu
jen takový závěr, že nárok kupujícího na odstoupení od smlouvy podle § 441
odst. 1 obch. zák. zanikl a § 3 odst. 1 obč. zák. nelze na případy prekluze, a
tedy ani na případ odstoupení od smlouvy podle § 441 odst. 1 obch. zák. aplikovat. V závěru dovolání dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že porušil jeho právo na
spravedlivý proces, pokud několikaměsíční prodlevu žalobce s uplatněním práva
zdůvodnil jeho nutností vyčkávat na výsledky probíhajícího trestního řízení,
tedy skutečností, kterou žalobce nikdy netvrdil a která ani nevyplývá z
provedeného dokazování. Pokud odvolací soud, aniž by doplnil dokazování,
založil své rozhodnutí mimo jiné na popsané skutečnosti, zatížil podle
dovolatele řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v
potvrzujícím výroku ve věci samé a rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím
výroku ve věci samé a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud
projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných
ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od
30. 9. 2017. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a odvolací soud se při řešení
otázky odstoupení kupujícího (žalobce) od smlouvy v návaznosti na včasné
oznámení vad prodávajícímu (§ 441 odst. 1 obch. zák.) odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a je tedy i důvodné. Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s.
ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho,
jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelem (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.). Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Posoudit správnost napadeného rozhodnutí znamená z pohledu dovolacích námitek
přezkoumat právní závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce (kupující) odstoupil
od smlouvy podle § 441 odst. 1 obch. zák. Podle § 441 odst. 1 obch. zák. kupující nemůže odstoupit od smlouvy, jestliže
vady včas neoznámil prodávajícímu. Okamžik, kdy se považuje oznámení vad kupujícího prodávajícímu za včasné, řeší
§ 428 obch. zák., podle něhož právo kupujícího z vad zboží nemůže být přiznáno
v soudním řízení, jestliže kupující nepodá zprávu prodávajícímu o vadách zboží
bez zbytečného odkladu poté, kdy
a) kupující vady zjistil,
b) kupující při vynaložení odborné péče měl vady zjistit při prohlídce, kterou
je povinen uskutečnit podle § 427 odst. 1 a 2, nebo
c) vady mohly být zjištěny později při vynaložení odborné péče, nejpozději však
do dvou let od doby dodání zboží, popřípadě od dojití zboží do místa určení
stanoveného ve smlouvě. U vad, na něž se vztahuje záruka za jakost, platí místo
této lhůty záruční doba (odstavec 1). K účinkům stanoveným v odstavci 1 se přihlédne, jen jestliže prodávající
namítne v soudním řízení, že kupující nesplnil včas svou povinnost oznámit vady
zboží (odstavec 2). Jestliže kupující neoznámil prodávajícímu vady včas (nereklamoval včas),
nezaniká jeho právo z odpovědnosti za vady (jak ze zákonné odpovědnosti, tak ze
záruční odpovědnosti), ale je podstatně oslabeno. Podle principu promlčení
vzniká prodávajícímu možnost vznést námitku, že kupující nesplnil svou
povinnost oznámit vady (že reklamace nebyla včasná). Jestliže prodávající tuto
námitku opožděného oznámení vad (opožděné reklamace) vznese v soudním nebo
rozhodčím řízení, nemůže být právo z odpovědnosti za vady přiznáno, stane se
nevymahatelným. Neoznámení vady včas dále vylučuje, aby kupující mohl uspokojit
své právo jednostranným úkonem, odstoupením od smlouvy (srov. Štenglová, I.,
Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, strana 1089, 1098-1099). Na rozdíl od úpravy v § 428 obch. zák., podle níž je důsledkem nesplnění
povinnosti oznámit vady včas oslabení práv z odpovědnosti za vady, z dikce §
441 odst. 1 obch. zák. zcela jednoznačně vyplývá zánik práva odstoupit od
smlouvy v důsledku marného uplynutí lhůty pro oznámení vad.
Námitka prodávajícího o pozdním oznámení vad je v souzené věci bezpředmětná,
neboť režim oslabení práva upravený v § 428 obch. zák. se v případě § 441 odst. 1 obch. zák. neuplatní. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 32 Odo 37/2005, v
obdobné věci vysvětlil, že ustanovení § 428 obch. zák. nemá dopad na aplikaci §
441 odst. 1 téhož právního předpisu. V situaci, kdy dovolatelka oznámila
žalované vady zboží opožděně, se proto ztotožnil se závěrem odvolacího soudu,
že dovolatelka nebyla oprávněna odstoupit od smlouvy (a nevzniklo jí tak právo
na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého ze zaniklé kupní smlouvy). Od tohoto
závěru, k němuž Nejvyšší soud dospěl i v dalších svých rozhodnutích (srov. například jeho rozsudky ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 459/2006, a ze dne
12. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2169/2013) a který zcela bez výhrad sdílí i právní
teorie (srov. Bejček, J. Odpovědnost za vady a kupní smlouva. Časopis Obchodní
právo č. 5, ročník 1993, str. 8, dále Jäger, M., Navrkal, O. Oznámení o vadách
podle obchodního zákoníku. Časopis Právní fórum č. 11, ročník 2009, str. 485),
nemá dovolací soud jakéhokoli důvodu se odchýlit ani v souzené věci. Z výše uvedeného vyplývá, že pokud kupující neoznámí vady včas prodávajícímu,
zanikne mu právo odstoupit od smlouvy bez dalšího, přičemž skutečnost, zda
prodávající namítl nevčasné oznámení vad, či zda jeho námitka odporuje dobrým
mravům (jak dovodil v souzené věci odvolací soud), je v tomto směru zcela
nerozhodná (§ 441 odst. 1 obch. zák. s ní nespojuje žádné účinky). V této souvislosti je třeba poukázat na mylný názor odvolacího soudu o tom, že
v případě posouzení námitky prodávajícího o nevčasné notifikaci vad jako
rozporné s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. se na jinak opožděné
oznámení vad hledí jako na včasné. Takový závěr nemůže obstát, neboť pro něj
nelze nalézt jakoukoli oporu jak v textu cit. ustanovení obchodního zákoníku,
tak ani v jejich výkladu. Jestliže kupující neoznámí prodávajícímu vady ve
lhůtách uvedených v § 428 odst. 1 obch. zák, jde o nevčasné (opožděné) oznámení
vad, přičemž na opožděnosti této notifikace vad nic nezmění ani to, zda
prodávající nevčasné oznámení vad (ať již z jakéhokoli důvodu) namítne. Jinak
řečeno, ani neuplatnění námitky prodávajícího o nevčasném oznámení vad ze
strany kupujícího nečiní a nemůže činit z opožděného oznámení vad oznámení
včasné. Z výše uvedeného vyplývá, že řešení právní otázky odstoupení kupujícího
(žalobce) od smlouvy, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a
dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem. Vzhledem k závěru, který Nejvyšší soud v této otázce
zaujal, bylo nadbytečné (bezpředmětné) se zabývat řešením zbývajících otázek,
které dovolatel formuloval v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání. Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v
§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jinými
vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 druhou větu o. s.
ř.), bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.) zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku
ve věci samé (a v závislém druhém výroku, jímž byl zrušen rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku ve výroku o nákladech řízení a doplňující rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a věc byla v tomto rozsahu
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení); jelikož důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního
stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej ve vyhovujícím výroku ve věci samé (a
závislém výroku o nákladech řízení), jakož i doplňující rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 5. 2019
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu