32 Cdo 119/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci
žalobkyně Transakta a. s., se sídlem v Praze 8 – Bohnicích, Lodžská 399/26, PSČ
181 00, identifikační číslo osoby 00675261, zastoupené JUDr. Janem
Štainbruchem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1043/11, PSČ 110 00,
proti žalované DAJBYCH, s. r. o., se sídlem v Plzni, U Mlýna 17/23, PSČ 326 00,
identifikační číslo soby 62622099, zastoupené Mgr. Zdeňkem Milíkem, advokátem,
se sídlem v Praze 5, Štefánikova 75/48, PSČ 150 00, o zaplacení částky 773 818
Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 46 Cm
159/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24.
6. 2015, č. j. 2 Cmo 154/2014-314, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 12 922,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám jejího advokáta.
V souzené věci se žalobkyně po žalované domáhala náhrady škody v celkové výši
773 818 Kč s úrokem z prodlení od 20. 6. 2003 do zaplacení. Škoda jí měla
vzniknout tím, že žalovaná jí v rozporu s uzavřenou kupní smlouvou dodala
vozidlo nikoliv nové a bez satelitního vyhledávacího systému a v důsledku toho
po odcizení vozidla pojišťovna při likvidaci pojistné události krátila pojistné
plnění o 333 278 Kč proto, že vozidlo nebylo vybaveno zabezpečovacím zařízením,
dále o 42 564 Kč a 212 821 Kč z důvodu tzv. technického opotřebení a cenového
znevýhodnění, a též o 185 155 Kč v důsledku uplatnění sjednané spoluúčasti, což
se promítlo v konečném vyrovnání z leasingové smlouvy provedeném leasingovou
společností. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6. 1. 2014, č. j. 46 Cm 159/2006-289,
zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalované domáhala náhrady škody v celkové
výši 773 818 Kč s úrokem z prodlení, a uložil žalobkyni nahradit žalované
náklady řízení. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ohledně částky 518 433 Kč s úrokem z
prodlení potvrdil (první výrok) a ohledně částky 255 385 Kč s úrokem z prodlení
jej zrušil, spolu s výrokem o nákladech řízení, a věc v tomto rozsahu vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok). Rozsudek odvolacího soudu v prvním (potvrzujícím) výroku napadla žalobkyně
dovoláním. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení – v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“). Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelka, odkazujíc co do přípustnosti dovolání na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., zřejmě přehlédla novelu občanského soudního řádu provedenou s účinností
k 1. 1. 2013 zákonem č. 404/2012 Sb., v důsledku níž předpoklady přípustnosti
dovolání doznaly podstatných změn.
Dovolání má za přípustné proto, že dle
jejího názoru „je třeba najisto stanovit výklad následujících právních otázek,
vyskytnuvších se v napadeném rozhodnutí“. V navazující argumentaci pak uvádí,
že „otázkou celého řízení zůstává určení viníka vzniklé škody“, a jako otázku
zásadního právního významu předkládá dotaz, zda lze „klást za vinu žalobkyni
převzetí vozidla bez vyhledávacího systému, když a) tento je skryt, nelze jej
nalézt ani nedůkladnější obhlídkou vozidla, b) jednalo se o naprostou novinku,
kdy informovanost o ní byla nižší než obvyklá“, a zda lze v tomto případě na
žalobkyni klást nároky, které “zcela nepříkladně per analogiam vztahují obecné
soudy k nedodání vnějších viditelných a funkčnost nenarušujících komponentů
(chromy)“. Připojuje též otázku, zda žalobkyni, která „díky institutu leasingu
nemůže být považována za osobu zvlášť chráněnou (ve smyslu kupříkladu
spotřebitelském), neboť vystupuje jako zmocněnec leasingové společnosti“, nebo
jejímu zmocniteli lze upřít „byť minimální ochranu“. Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo
43/2013 (které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde
citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz), že z hlediska způsobilosti založit
přípustnost dovolání je právně bezvýznamné dovolací tvrzení, že dovoláním
napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř. není od 1. 1. 2013 budována na kriteriu „zásadní právní
významnosti“ napadeného rozhodnutí. Argumentaci, jež by splňovala požadavky na vymezení předpokladu přípustnosti
dovolání v režimu občanského soudního řádu účinném od 1. 1. 2013, nelze v
dovolání nalézt ani z hlediska jeho obsahu. V pořadí první dvě z předložených
„otázek“ nejsou otázkami hmotného či procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř.,
které v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyly dosud vyřešeny a které by měl
Nejvyšší soud vyřešit v souzené věci, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a
zákonnost rozhodování [srov. § 14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o
soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých
dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Dovolatelka tu nečiní nic
jiného, než že polemizuje se správností právních závěrů odvolacího soudu,
nehledě na to, že svou argumentaci zakládá na vlastní verzi skutkového stavu
věci, odchylnou od skutkových zjištění a skutkových závěrů, z nichž jí
kritizované právní posouzení odvolacího soudu vychází. Tím věcně ani
nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž toliko správnost zjištěného
skutkového stavu věci, jenž ovšem v dovolacím řízení probíhajícím v procesním
režimu účinném od 1. 1. 2013 zpochybnit v žádném ohledu nelze. Dovolací přezkum
je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke
zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k
dispozici způsobilý dovolací důvod a tím spíše pak skutkové námitky nemohou
založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3227/2015, a ze dne 11. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo
5237/2015).
Třetí „otázka“ je pak do té míry bezobsažná, že na ni odpovědět nelze; není
zřejmé, jakou konkrétní ochranu má dovolatelka na mysli. Má-li být dovolání
přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo
procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena,
musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva
má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení téhož soudu
ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013).
Údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání,
je obligatorní náležitostí dovolání, jehož absence zatěžuje dovolání vadou, pro
niž nelze přistoupit ke zkoumání jeho přípustnosti. Uvedené nedostatky již
nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno
učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 856/2014, a ze
dne 20. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5071/2014).
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 6. 2016
JUDr.
Pavel P ř í h o d a
předseda
senátu