32 Cdo 5237/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobců a) L. N. a b) M. N. a obou zastoupených JUDr. Karlem
Jelínkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 2056/3a, proti
žalovanému R. K., se sídlem Rybnice 210, Hostomice, identifikační číslo osoby
10262997, zastoupenému JUDr. Janou Brodinovou, advokátkou se sídlem ve
Všeradicích 51, o splnění povinnosti podle ustanovení § 80 o. s. ř., vedené u
Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 19 C 98/2011, o dovolání žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2015, č. j. 21 Co 247/2014-254,
21 Co 248/2014-254, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na
náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně JUDr. Jany Brodinové.
Žalobci podali dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud
v Praze změnil vyhovující rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 11. 6. 2014, č. j. 19 C 98/2011-227, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 12. 8. 2014, č. j. 19 C 98/2011-237, tak, že zamítl žalobu na uložení povinnosti
žalovanému opravit střechu rodinného domu dle specifikace ve výroku rozhodnutí
(výrok I.), rozhodl o povinnosti žalobců zaplatit společně a nerozdílně České
republice na náhradě nákladů řízení 28 708 Kč (výrok II.) a uložil žalobcům
zaplatit společně a nerozdílně žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy
obou stupňů ve výši 23 480 Kč (výrok III.). Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“). Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby
dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. a jeho citace není
postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem
čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání
přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného
nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tato otázka je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve
smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.
jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o
kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se
řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje, resp. je-li tvrzeno, že tato
otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z dovolání zřejmé, v
kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, či jeho usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, ze
dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2488/2013, jež jsou – stejně jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k
dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Dovolatelé však své povinnosti na vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., jak jim ukládá ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., nedostáli. Vytýkají-
li odvolacímu soudu, že se „při rozhodování o předmětné věci odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe, popř. je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, na
žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, s níž by bylo napadené rozhodnutí v rozporu
či by v ní otázka hmotného nebo procesního práva byla rozhodována rozdílně,
neodkázali. Uvádějí-li pak v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání, že
„má být dovolacím soudem otázka posouzena jinak“, patrně přehlédli, že takový
předpoklad přípustnosti dovolání § 237 o. s. ř. nestanoví. V tomto ustanovení
poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na
případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací
praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a
nikoli na případ, jak se mylně domnívají dovolatelé, že má dovolací soud
posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud zdůraznil již
například v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném
pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a dále například v
usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), že požadavek, aby
právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak,
není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu § 237 o. s. ř. Námitkou dovolatelů proti závěru odvolacího soudu o opožděnosti vytknutí vad
díla ze strany žalobců, že ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že vady díla
vytkli včas, se dovolací soud nezabýval, neboť správnost skutkového stavu věci
zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů totiž v dovolacím řízení
probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu
zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího
soudu nemají tudíž dovolatelé k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše
pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze
dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Dovolatelé výslovně uvedli, že dovolání podávají proti rozsudku odvolacího
soudu i v rozsahu jeho druhého a třetího výroku, tedy i proti jeho rozhodnutí o
nákladech řízení. Dovolání však i v této části trpí vadou, neboť dovolatelé v
něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení § 241a odst. 2
o. s. ř. neuvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání
(srov. § 237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. Dovolání v této části postrádá
jakoukoliv argumentaci, natož pak vymezení příslušné právní otázky řešené
odvolacím soudem a označení ustálené rozhodovací praxe, od níž se měl odvolací
soud odchýlit. Přípustností dovolání se tak ani v jeho zbývající části nelze
vůbec zabývat. Vytýkaný nedostatek dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání
dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu
první o. s. ř.), dovolatelům uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti
nelze posoudit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro vady odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 11. 4. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu