32 Cdo 1226/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně Ing. I. K., zastoupené Mgr. Danielem Šimánkem, advokátem
se sídlem v Čelákovicích, Vašátkova 176/2, proti žalovanému JUDr. Tomáši
Pelikánovi, se sídlem v Praze 4, Kyjovská 1986/15, insolvenčnímu správci
dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, identifikační číslo osoby
00033243, zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5,
Jindřicha Plachty 3163/28, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 236/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2014, č. j. 91 Co 208/2014-119, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám jeho zástupce Mgr. Karla Volfa.
Žalobkyně podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský
soud v Praze potvrdil zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 9. 2013, č. j. 26 C 236/2012-75, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro
obsah dovolání v § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.). Požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li
být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je – stejně jako níže uvedená rozhodnutí –
veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz), přičemž musí být z obsahu dovolání
patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Tomuto požadavku na vymezení přípustnosti však dovolatelka
nedostála, uvedla-li, že podává dovolání podle 237 o. s. ř., aniž vymezila
právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí a jež by dosud
nebyla Nejvyšším soudem řešena (nebo na kterou se vztahují další kritéria
přípustnosti dovolání vymezená v § 237 o. s. ř.). Odkazuje-li dovolatelka na rozhodnutí Ústavního soudu, pak tato rozhodnutí
nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2013, sp. zn.
32 Cdo
3119/2013). Uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během
níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.),
dovolatelce uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v
dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit
přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání pro vady (srov. § 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3
větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 2. 8. 2016
JUDr.
Miroslav G a l l u s
předseda
senátu