32 Cdo 1418/2020-486
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci
žalobkyně Poppe + Potthoff s. r. o., se sídlem v Kunovicích, Na Záhonech 1086,
identifikační číslo osoby 26902214, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hromádkou,
advokátem se sídlem ve Zlíně, třída Tomáše Bati 385, proti žalované SYNER
Morava, a. s., se sídlem v Liberci, Ve Slatinách 1, identifikační číslo osoby
63493675, zastoupené JUDr. Radimem Kubicou, advokátem se sídlem ve Frýdku-
Místku, Ó. Lysohorského 702, o zaplacení částky 3 191 339 Kč s příslušenstvím,
vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. (4) 41 Cm 126/2011, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 2019, č. j. 7
Cmo 77/2019-451, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 14 423,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
zástupce žalované.
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne
22. 11. 2018, č. j. (4) 41 Cm 126/2011-404, kterým Krajský soud v Brně uložil
žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 367 370 Kč s tam specifikovaným
úrokem z prodlení, žalobu zamítl ohledně částky 823 969 Kč s tam specifikovaným
úrokem z prodlení, a rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení
žalobkyni a státu (výrok I), dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni
náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním (výslovně „v plném
rozsahu“), jehož přípustnost spatřuje v tom, že „napadený rozsudek závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována
rozdílně“. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že
žalobě vyhoví i v rozsahu částky 823 969 Kč s úrokem z prodlení, případně aby
jej společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil.
Žalovaná navrhla dovolání odmítnout jako nedůvodné, toliko polemizující se
skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud
projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1 čl. II přechodných
ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další
zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od
30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh).
Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně „v plném rozsahu“. V
části, v níž bylo její žalobě vyhověno (tj. ohledně částky 2 367 370 Kč s
příslušenstvím), však napadené rozhodnutí nezpůsobuje v poměrech dovolatelky
žádnou újmu odstranitelnou tím, že dovolací soud toto rozhodnutí změní či
zruší. Dovolání je tedy v tomto rozsahu podáno neoprávněnou osobou – je
subjektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997,
sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3,
ročník 1998, pod číslem 28). Byť dovolatelka vymezila v úvodu dovolání jeho přípustnost tím, že „napadený
rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně“, na žádnou vzájemně rozdílnou rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu nepoukázala. Z dalšího obsahu její dovolací argumentace je
však zřejmé, že přípustnost dovolání shledává v tom, že se podle ní odvolací
soud (při řešení některých níže uvedených otázek) odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Přípustnost dovolání nezakládá námitka dovolatelky, že odvolací soud nevycházel
ze zásady plné reparace újmy způsobené vadným plněním, čímž se měl odchýlit od
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4980/2018 (správně
sp. zn. 32 Cdo 4980/2014, rozsudek je veřejnosti dostupný – stejně jako dále
citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz), a „analogicky“
též od nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 795/16 (jež je
veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na
https://nalus.usoud.cz). Odvolací soud nepostupoval v rozporu s citovanými
rozhodnutími, pokud dovolatelce přiznal nárok na zaplacení veškerých nákladů,
které prokazatelně vynaložila na odstranění vad díla (poté, co žalovaná
nesplnila svou povinnost tyto vady odstranit), a pokud nepovažoval za důvodný
nárok dovolatelky na úhradu dalších nákladů (ve výši 823 969 Kč) vynaložených v
důsledku pochybení či nedostatečně připraveného projektu oprav (tj. vynaložených z jiného důvodu, nikoliv v důsledku porušení povinností
žalovanou). Namítá-li dovolatelka v této souvislosti, že i tyto další náklady
vynaložila na odstranění vad díla, domáhá se tím přezkumu správnosti skutkových
zjištění, z nichž odvolací soud vycházel. Správnost skutkového stavu věci
zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení
zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen
výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu
nemá dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové
námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Dovolatelka dále tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1299/2008, pokud určil výši nároku
žalobkyně podle § 136 o. s. ř., ačkoli pro takový postup nebyly dány zákonné
podmínky.
Odvolací soud však při stanovení výše nákladů, jež byly vynaloženy na
odstranění vad díla, vycházel ze závěrů znaleckého posudku a podle § 136 o. s. ř. nepostupoval. Dovolatelkou předkládanou otázku tudíž neřešil. Jedním z
předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je přitom i to, že v
dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím
řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR
53/2013). Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka též v tom, že se odvolací soud
odchýlil od již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4980/2014, i tím, že jí nepřisoudil požadovanou částku (823 969 Kč s
příslušenstvím) z titulu náhrady škody. Vychází přitom z předpokladu, že
„vynaložila tyto prostředky na opravu díla, jehož vady vznikly v příčinné
souvislosti s porušením smluvní povinnosti žalované dodat dílo bez vady“. Takové skutkové zjištění ovšem odvolací soud neučinil (jak bylo uvedeno výše). Dovolatelka tedy předkládá vlastní verzi skutkového stavu věci a teprve na
jejím základě dovozuje nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Tímto způsobem přípustnost dovolání založit nelze. Dovolatelka pomíjí, že
uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není
zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než
z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že nesprávná skutková
zjištění nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3032/2014, ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5683/2016, a ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo
4453/2017). Ve vztahu k námitce, že odvolací soud „zcela pominul výslovné ujednání
smluvních stran, které se týkalo práva na náhradu nákladů oprav vynaložených
žalobkyní“, dovolatelka nevymezila žádný z předpokladů přípustnosti dovolání
podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi přitom opakovaně
zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen pro každý dovolací důvod
vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Pouhá kritika
právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237
o. s. ř. nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti
němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v této části trpí vadami,
pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, neboť vytčené nedostatky
obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit. Lhůta pro podání
dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Napadá-li dovolateka rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“, tj.
i ve
výrocích, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení, patrně přehlíží, že
podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti výrokům o
nákladech řízení. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně odmítl jako podané neoprávněnou
osobou [§ 218 písm. b) o. s. ř. ve spojení s 243c odst. 3 věta první o. s. ř.]
v rozsahu, v němž směřovalo proti té části potvrzujícího výroku napadeného
rozsudku, jíž bylo žalobě vyhověno. Ve zbylém rozsahu bylo dovolání odmítnuto
podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dílem jako nepřípustné a dílem pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst.
3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může
se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 7. 2020
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu