32 Cdo 1664/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní
věci žalobkyně G. N., a. s., zastoupené Mgr. P. H., advokátem proti žalované T.
0. C. R., a. s., zastoupené JUDr. K. M., advokátem o zaplacení 34,850.151,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 246/2001,
k dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. června
2005 č. j. 3 Cmo 162/2004-175 takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. června 2005 č. j. 3 Cmo
162/2004-175 v části výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku II. tak, že se žaloba na zaplacení 2 250 0000 Kč zamítá, se zrušuje a
věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobou se žalobkyně domáhala náhrady škody, v žalobě uplatněné výší
34,850.151,- Kč, následně snížené o částku 3,404.225,- Kč, dále vydání
neoprávněného majetkového prospěchu ve výši 1,035.904,- Kč a přiměřeného
zadostiučinění formou oprávnění žalobkyně uveřejnit rozsudek soudu ve dvou
celostátně vydávaných denících a dále formou finanční náhrady částkou
2,500.000,- Kč. Podle žalobního tvrzení se žalovaná dopustila nedovoleného
omezení hospodářské soutěže vůči žalobkyni, a to zneužitím dominantního
postavení na relevantním trhu podle § 9 odst. 3 zák. č. 63/1991 Sb., o ochraně
hospodářské soutěže.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. února 2004 č.j. 19 Cm
246/2001-118 rozhodl tak, že zastavil řízení ohledně nároku na
náhradu škody ve výši 3,404.225,- Kč (výrok I.), uložil žalované povinnost
poskytnout žalobkyni přiměřené zadostiučinění ve výši 2,500.000,- Kč do 3 dnů
od právní moci rozhodnutí (výrok II.), dále zamítl žalobu o úhradu náhrady
škody ve výši 31,445.926,- Kč, vzniklou následkem nedovoleného omezení
hospodářské soutěže žalovanou v rámci poskytování služeb Internet 1999 a
Internet 2000, ohledně požadavku na právo žalobkyně uveřejnit rozsudek ve dvou
celostátně vydávaných denících – M. D. a H. n.na náklady žalované, ohledně
povinnosti žalované vydat žalobkyni neoprávněný majetkový prospěch v rámci
služby Internet 2000 ve výši 1,035.904,- Kč (výrok III.) a rozhodl o nákladech
řízení (výrok IV.).
Podle závěru soudu prvního stupně došlo ke zneužití účasti v
hospodářské soutěži zneužitím dominantního postavení žalované a tím k omezení
práva žalobkyně na svobodný rozvoj její soutěžní činnosti v zájmu dosažení
hospodářského prospěchu.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze
dne 20. června 2005 č. j. 3 Cmo 162/2004-175 potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku II. v rozsahu uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni
250.000,- Kč, jinak jej změnil tak, že žalobu o zaplacení 2,250.000,- Kč
zamítl , a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů tak, že
žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Odvolací soud vyšel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním
závěrem, že žalovaná zneužila svého dominantního postavení na trhu provozování
jednotné telekomunikační sítě, pokud po zavedení své služby INTERNET 99 bez
objektivně ospravedlnitelných důvodů odmítla uzavřít s právním předchůdcem
žalobkyně dodatek ke smlouvě o propojení z r. 1995. Pokud jde o hodnocení
smlouvy týkající se Internetu 2000, nepovažoval odvolací soud za důvodnou
námitku žalované, že k přijetí závěru, k jakému dospěl soud prvního stupně, je
nezbytné další rozhodnutí Ú. p. h. s. (dále jen ÚOHS). Odvolací soud souhlasil
se závěrem soudu prvního stupně, že v případě Internetu 2000 žalovaná pouze
pokračovala ve svém jednání. Odvolací soud rovněž nepovažoval za důvodnou
námitku žalované, že pokud jde o zadostiučinění, má přednost satisfakce morální
před satisfakcí peněžní. Vzhledem k tomu, že jednání žalované má, jak uvedl
také soud prvního stupně s odkazem na jiné probíhající řízení, setrvalý
charakter, žalovaná od něj nemíní dobrovolně upustit a existuje tedy možnost
vzniku další újmy v budoucnu, byla by podle názoru odvolacího soudu zcela
nedostačující satisfakce v podobě omluvy. Odvolací soud se neztotožnil se
závěrem soudem prvního stupně, že je na místě přiznat žalobkyni tuto satisfakci
v celé požadované výši, neboť pro její přiznání nejsou tvrzení žalobkyně a
zjištění soudu prvního stupně ke vzniklé újmě dostačující. Vzhledem k tomu, že
vzniklá újma nebyla žalobkyní konkretizována, odvolací soud dovodil, že v daném
případě je třeba při stanovení výše zadostiučinění přihlédnout i k tomu, jaké
opatření bylo žalované uloženo ÚOHS, neboť i zadostiučinění jako prostředek
nápravy za porušení soutěžních vztahů ve sféře soukromoprávní by nemělo být v
zásadním nepoměru k sankcím uloženým ve sféře veřejnoprávní správním orgánem. S
přihlédnutím k postavení žalované na relevantním trhu a k délce trvání
závadného stavu má odvolací soud za to, že odpovídající reparací žalobkyniny
nehmotné újmy je zadostiučinění ve výši 250.000,- Kč.
Vzhledem k částečné změně rozsudku odvolací soud rozhodl nově o
nákladech řízení před soudem prvního stupně tak, že žádnému z účastníků
nepřiznal právo na jejich náhradu, dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení
tak, že žalobkyni, kterou je třeba považovat za úspěšnou, v souvislosti s
odvolacím řízením žádné náklady nevznikly.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně tak, že se žaloba na zaplacení 2 250 000 Kč zamítá, napadla
žalobkyně v zákonné lhůtě dovoláním, které považuje za přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. I když důvodnost svého dovolání opřela
o ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., tj. že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dále o ustanovení §
241a odst. 3 o.s.ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, z
obsahu dovolání se podává, že napadá pouze nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatelka se neztotožňuje s důvody odvolacího soudu, že (1) tvrzení
žalobkyně týkající se vzniklé újmy byla víceméně v obecné rovině a žalobkyně
přesně vzniklou újmu nekonkretizovala a že (2) v daném případě je třeba při
stanovení výše zadostiučinění přihlédnout i k tomu, jaké opatření bylo žalované
uloženo ÚOHS, a směřuje proti nim své dovolání.
Ad (1): Dovolatelka ve svém dovolání namítá, že přiměřené
zadostiučinění má své místo v případě újmy, kterou nelze napravit formou
náhrady škody, zejména tedy v těch případech, kdy je obtížné, ne-li nemožné,
stanovit přesnou hodnotu újmy. V případech, kdy je újma závažná nebo
dlouhotrvající, má své místo i přiměřené zadostiučinění poskytnuté v penězích.
Dovolatelka zdůrazňuje, že ze všech okolností případu, zejména ze skutečností
detailně popsaných v rozhodnutí ÚOHS, vyplývá dlouhodobé, hrubé a svévolné
rušení hospodářské soutěže žalovanou. Podle dovolatelky byla její tvrzení o
újmě, za niž bylo požadováno přiměřené zadostiučinění v penězích, velmi
konkrétní a přesná a byla i podložena důkazy, zejména rozhodnutími ÚOHS.
Ad (2): Dovolatelka se dále neztotožňuje s argumentací odvolacího
soudu, že při uvážení o výši přiměřeného zadostiučinění v penězích je třeba
vyjít z výše pokuty, která byla žalované uložena v rámci veřejnoprávního
řízení, a to z těchto důvodů:
- Protiprávním jednáním žalované došlo nejen k porušení zájmů státu
(stát chrání zájem na existenci hospodářské soutěže, ukládá sankce v rámci
řízení podle zák. o ochraně hospodářské soutěže), ale i k porušení práv třetích
osob (žalobkyně), přičemž míra porušení práv třetích osob nemusí mít žádnou
spojitost s mírou porušení zájmů státu, stejně tak ani výše přiměřeného
zadostiučinění nemusí mít žádnou spojitost s výší sankcí přiznaných státu.
- Sankce uložená žalované v rámci veřejnoprávního řízení je logicky
příjmem státu; jestliže by výše přiměřeného zadostiučinění v penězích měla být
odvozována od výše veřejnoprávní sankce, měl by na výnosu této sankce
participovat i poškozený (zde žalobkyně).
- Protiprávním jednáním žalované došlo k porušení práv žalobkyně, jako
jediného subjektu adresně zmíněného v rozhodnutí ÚOHS (vedle obecného zájmu
státu na kvalitě hospodářské soutěže). Je tedy zřejmé, že pokud bylo pravomocně
rozhodnuto o veřejnoprávní sankci ve výši 2 mil. Kč za jednání porušující
výlučně práva žalobkyně, je stanovení přiměřeného zadostiučinění ve výši 250
tis. Kč (12,5 %) nesouměřitelné.
- Pro závěr odvolacího soudu, že by zájem státu na ochraně hospodářské
soutěže měl být mnohokrát významnější než práva osob přímo jednáním žalované
dotčených, není opora v žádné literatuře ani judikatuře, ani z odůvodnění
rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá.
- Odvolací soud zavádí svou argumentací nerovnost mezi osobou narušující
hospodářskou soutěž a osobou, která je takovým narušováním přímo dotčena na
svých právech - rušitel dle prezentovaného názoru odvolacího soudu se může
bránit jak proti uložení, tak proti výši veřejnoprávní sankce, zatímco dotčené
třetí osoby mohou na výsledek veřejnoprávního řízení pouze pasivně vyčkávat.
Dovolatelka uzavírá své dovolání tím, že odvolací soud odůvodnil své
rozhodnutí, kterým došlo ke snížení částky přiměřeného zadostiučinění v
penězích, pouze důvody, které byly dovolatelkou vyvráceny, proto dovolatelka
navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném
rozsahu a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že dovolání napadá správnost
závěru odvolacího soudu o tom, že tvrzení žalobkyně týkající se vzniklé
imateriální újmy učiněná v průběhu soudního řízení byla víceméně v obecné
rovině a že žalobkyně přesně jím tvrzenou újmu nekonkretizovala. K argumentaci
žalobkyně žalovaná namítá, že podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30
Cdo 2005/2003 platí, že „přiznání zadostiučinění v penězích soudem předpokládá
naplnění zákonných předpokladů, které současně musí být soudem skutečně seznány
a pro daný případ individualizovány“. Podle názoru žalované by soud měl vždy
vycházet pouze z konkrétních, objektivně zjištěných a žalobcem doložených faktů
a hledisek, a mělo by jít o soudní úvahu opřenou o konkrétní důkazy (blíže viz
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 511/2006 - k volné úvaze soudu v
případě nároku na přiměřené zadostiučinění). Žalovaná znovu poukazuje na
skutečnost, že v daném případě ze strany žalobkyně nebyla konkrétně doložena,
natož prokázána ani samotná nemateriální újma ani příčinná souvislost jejího
případného vzniku s jednáním žalované. Závěr odvolacího soudu je podle názoru
žalované věcně správný.
Dále se žalovaná neztotožňuje ani s názorem žalobkyně, že by soud při
uvážení o výši přiměřeného zadostiučinění nemohl obecně přihlédnout k sankcím,
které byly žalované uloženy v rámci veřejnoprávního řízení před ÚOHS. Na
stanovení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích se v plném rozsahu
vztahuje soudní uvážení a soud je oprávněn brát v úvahu všechny okolnosti
daného případu, včetně uložených veřejnoprávních sankcí. Podle názoru žalované
soudní praxe konstantně judikuje, a rozhodnutí odvolacího soudu je s ní v
souladu, že institut přiměřeného zadostiučinění má sám částečně také sankční
povahu a že při jeho aplikaci je dokonce nezbytné k již uloženým sankcím
přihlížet. I tento závěr odvolacího soudu je podle názoru žalované věcně
správný.
Závěrem svého vyjádření k dovolání žalovaná uvádí, že od tvrzeného
způsobení imateriální újmy žalobkyni v r. 2000 do současné doby již uplynulo
více než sedm let, spor týkající se Internetu 99, resp. Internetu 2000 je tak
časově i z podstaty věci podle názoru žalované již překonaný, bez reálného
obsahu a institut přiměřeného zadostiučinění nemůže ani z pohledu žalobkyně
plnit sledovaný účel.
Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud, pokud dovolání neodmítne, toto
dovolání jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (dále jen dovolací
soud) posuzoval dovolání, které podala žalobkyně, a zjistil že bylo podáno
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu ve lhůtě uvedené v ustanovení §
240 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.,
neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. (tzv.
zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k
nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti
(§ 242 odst. 3, druhá věta, o.s.ř.), však dovoláním konkrétně namítány nejsou a
dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném
rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o.s.ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem
včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3, větu
první, o.s.ř.).
Dovolací soud se zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelkou (§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení
zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní
normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či
nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci
práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj, jestliže věc posoudil
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud dospěl k
závěru, že žalovaná zneužila svého dominantního postavení na trhu provozování
jednotné telekomunikační sítě, pokud po zavedení své služby INTERNET 99 bez
objektivně ospravedlnitelných důvodů odmítla uzavřít s právním předchůdcem
žalobkyně (společností D., a.s.) dodatek ke smlouvě o propojení z r. 1995 s
podmínkami, které by předchůdci žalobkyně umožnily přijetí takového tarifu za
tuto službu, aby získal tržby generované z provozu své části jednotné
telekomunikační sítě. Smlouva mezi účastníky týkající se služby Internet 2000
se v podstatných rysech neodlišovala od smlouvy dřívější, které se týkalo
rozhodnutí ÚOHS, proto odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně, že v
případě Internetu 2000 žalovaná pouze pokračovala ve svém jednání, tj. ve
zneužívání svého dominantního postavení na trhu. Odvolací soud dovodil, že
podle ustanovení § 17 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže (z. č.
63/1991 Sb.) může se dotčená osoba proti tomu, kdo zneužívá hospodářskou soutěž
domáhat přiměřeného zadostiučinění a také uveřejnění rozsudku na náklady
žalovaného; pro uplatnění nároků platí ustanovení občanskoprávních předpisů
(viz § 19b odst. 3 obč. zák.); záleží pouze na žalobci, zda si zvolí
zadostiučinění morální nebo zadostiučinění v penězích. Podle názoru odvolacího
soudu by byla zcela nedostačující satisfakce v podobě omluvy, vzhledem k tomu,
že jednání žalované má, jak uvedl také soud prvního stupně s odkazem na jiné
probíhající řízení, setrvalý charakter, žalovaná od něj nemíní dobrovolně
upustit a existuje tedy možnost vzniku další újmy v budoucnu. Podle odvolacího
soudu je s ohledem na okolnosti případu, závažnost a rozsah jednání žalované
zcela na místě zadostiučinění v penězích. Odvolací soud však nesouhlasil se
soudem prvního stupně, pokud jde o výši zadostiučinění, tj. že je na místě
přiznat žalobkyni tuto satisfakci v celé požadované výši. Odvolací soud má za
to, že v daném případě je třeba při stanovení výše zadostiučinění přihlédnout i
k tomu, že žalované byla uložena sankce ÚOHS, neboť zadostiučinění ve sféře
soukromoprávní by nemělo být v zásadním nepoměru k sankcím uloženým správním
orgánem. Odvolací soud má za to, že v daném případě je odpovídající reparací
žalobkyní tvrzené nehmotné újmy zadostiučinění ve výši 250.000,- Kč.
Odvolací soud založil své rozhodnutí, jímž potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku II. v rozsahu uložení povinnosti žalované zaplatit
žalobkyni 250.000,- Kč, avšak jinak jej změnil tak, že žalobu o zaplacení
2,250.000,- Kč zamítl, na právním názoru, podle něhož žalobkyni nelze přiznat
přiměřené zadostiučinění v celé požadované výši z několika důvodů: jednak
žalobkyně vzniklou újmu nekonkretizovala, její tvrzení byla pouze v obecné
rovině, jednak je třeba přihlédnout i k sankci uložené žalované ÚOHS, dále
přihlédl k postavení žalované na relevantním trhu a k délce trvání závadného
stavu. Tento právní názor odvolací soud nepřevzal od soudu prvního stupně,
který naopak tvrdil, že žalobkyní požadovaná výše zadostiučinění se jeví jako
přiměřená (viz výrok II. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud ve svém
odůvodnění rozsudku přisvědčoval zejména argumentaci žalované. Tento závěr
odvolacího soudu však není správný, a to z následujících důvodů:
1) Ohledně první námitky dovolatelky dovolací soud dospěl k závěru, že
odvolací soud pochybil, když ve svém odůvodnění tvrdil, že „je s ohledem na
okolnosti případu, závažnost a rozsah jednání žalovaného zcela na místě
zadostiučinění v penězích“, ale že „odvolací soud nepřehlédl, že tvrzení
žalobce týkající se vzniklé újmy byla víceméně v obecné rovině, a je třeba dát
zčásti za pravdu žalovanému, že žalobce přesně vzniklou újmu
nekonkretizoval“ (viz str. 3 rozhodnutí odvolacího soudu).
Co se týče požadované formy zadostiučinění, odvolací soud správně
dovodil, že nepeněžitá forma (např. omluva) by nebyla v daném případě
vyhovující. Přiměřené zadostiučinění v penězích přichází nejčastěji v úvahu v
případě, kdy zásah do nemateriální sféry dotčeného soutěžitele může způsobit
ztráty také v jeho majetkové sféře, a nelze předpokládat, že nepeněžitá
satisfakce tuto ztrátu vyrovná.
Nelze však v daném případě souhlasit s další částí odůvodnění
odvolacího soudu, že žalobkyně „přesně vzniklou újmu nekonkretizovala“. Při
uplatnění nároku na přiměřené zadostiučinění je zcela vyloučeno, aby žalobkyně
svoji újmu finančně konkretizovala (což je nezbytné v případě uplatnění nároku
na náhradu škody), neboť pak by soud nemohl přiznat tento nárok vůbec. K této
problematice viz např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cmo 684/95:
„Pokud oprávněnému vznikla hmotná újma, prostředkem nápravy může být pouze
náhrada škody, eventuálně vydání bezdůvodného obohacení. Nelze připustit, aby
(např. z důvodů obtížného prokazování výše škody) si cestou požadavku na
zaplacení přiměřeného zadostiučinění oprávněný řešil jemu vzniklou újmu
hmotnou. Je na soudu, aby takové možnosti zamezil a trval na zdůvodnění návrhu
na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích oprávněným.” Žalobkyně musí
vzniklou újmu dostatečně konkrétně popsat (nikoliv finančně vyjádřit), tj. v
čem její újma spočívala, o jaký typ újmy se jedná apod., z čehož musí
jednoznačně vyplynout, že nejde o újmu, která by byla vypočitatelná jako škoda.
Nárok na přiměřené zadostiučinění lze využít nejen v případech nehmotné újmy,
ale lze jej uplatnit také k vyrovnání újmy, která má materiální důsledky (např.
ztížením pozice v hospodářské soutěži se sníží zisky).
Pokud odvolací soud uvedl ve svém odůvodnění, že žalobkyně
„nekonkretizovala vzniklou újmu“ a přesto jí s ohledem ke všem okolnostem
případu přiznal jako odpovídající reparaci tvrzené nehmotné újmy přiměřené
zadostiučinění ve výši 250 tis. Kč, je právní závěr odvolacího soudu nesprávný.
2) Rovněž v případě druhé námitky dovolatelky dospěl dovolací soud k
závěru, že odvolací soud pochybil, když ve svém odůvodnění dovodil, že „v daném
případě je třeba při stanovení výše zadostiučinění přihlédnout i k tomu, jaké
opatření bylo žalovanému uloženo ÚOHS, neboť i zadostiučinění jako prostředek
nápravy za porušení soutěžních vztahů ve sféře soukromoprávní by nemělo být v
zásadním nepoměru k sankcím uloženým ve sféře veřejnoprávní správním orgánem“.
Sankce za porušení veřejnoprávní normy (pokuta uložená žalované ÚOHS za
zneužití dominantního postavení) představuje trest delikventovi za to, že se
dopustil správního deliktu. Postihuje tak materiální sféru delikventovu (zde
žalované), nijak se ovšem neprojevuje v materiální sféře poškozeného (zde
žalobkyně). Jednání žalované v rozporu se zákonem o ochraně hospodářské soutěže
mohlo pouze omezit hospodářskou soutěž, ale také současně mohlo způsobit újmu
jednotlivému subjektu do té míry, že je spravedlivé dotyčnému subjektu (zde
žalobkyni) přiznat přiměřené zadostiučinění. Přiměřené zadostiučinění je
nárokem soukromoprávním, který se, odlišně od pokuty za správní delikt,
projevuje přímo v materiální sféře poškozeného (zde žalobkyně). Pokuta
žalovanou zaplacená státu je příjmem státního rozpočtu, ale nijak nereparuje
stav věci, který se negativně projevil u konkrétního subjektu (zde žalobkyně).
Přiměřenost zadostiučinění se tak zřejmě musí poměřovat ve vztahu k důsledku,
který se jednáním dominanta projevil u poškozeného; tu není místa zohledňovat
jiné dominantovo plnění, které mu bylo uloženo ÚOHS jako veřejnoprávní sankce
za správní delikt.
Žalovaná tedy v daném případě má uložena dvě zcela odlišná plnění: (1)
sankci uloženou ÚOHS a (2) povinnost zaplatit přiměřené zadostiučinění
žalobkyni uloženou soudem. Pouze druhé plnění (přiznané v civilním řízení,
které s veřejnoprávním deliktním souvisí jen potud, že závěr o tom, že byl
delikt spáchán, je pro civilní soud otázkou prejudiciální, o níž si už sám
úsudek nečiní) se projevuje v materiální sféře poškozeného (zde žalobkyně); pak
je namístě zohledňovat pouze důsledky jednání ve vztahu k poškozenému a nikoli
to, oč byla materiální sféra delikventa ochuzena již zaplacenou pokutou.
Veřejnoprávní sankce (zaplacená pokuta) by se mohla v konkrétním
případě zohledňovat pouze tehdy, pokud by souhrn pokuty zaplacené státu a
souhrn dalších plateb (zde z titulu vzniklé újmy konkrétnímu subjektu -
žalobkyni) mohl pro delikventa (dominanta) znamenat likvidační účinek.
Volná úvaha odvolacího soudu při stanovení výše zadostiučinění v tomto
případě vybočuje z rámce platné právní úpravy a dosavadní judikatury. Odvolací
soud měl posuzovat závadné jednání žalované pouze v oblasti soukromoprávní, tj.
přihlédnout ke všem okolnostem případu, které byly v řízení prokázány a které
mohly mít vliv na stanovení konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění
přiznávaného žalobkyni, jíž byla způsobena újma. Rozhodně neměl odvolací soud
přihlížet k tomu, že žalovaná již byla jednou „potrestána“ v rámci
veřejnoprávního řízení (pokutou ve výši 2 mil. Kč, kterou jí uložil ÚOHS za
zneužití dominantního postavení) a s ohledem k této uložené sankci výši
přiměřeného zadostiučinění poměrně snížit (z požadovaných 2,5 mil. Kč na
pouhých 250 tis. Kč). Taková odůvodnění by mohla ve svém důsledku znamenat
nesprávná rozhodnutí soudů: čím vyšší pokuta bude delikventovi uložena ve
správním řízení, tím nižší nárok mohou mít konkrétní poškozené subjekty v
soukromoprávním řízení.
Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na neúplném a proto nesprávném právním posouzení věci a že dovolací
důvod podle § 241a odst. 1, odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první,
o.s.ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za
středníkem, o.s.ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta
první, o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního
stupně) závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne
odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2008
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu