U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně Adast Systems, a.s., se sídlem v Adamově č.p. 496, PSČ
679 04, identifikační číslo osoby 46995919, zastoupené Mgr. Danielem Tomíčkem,
advokátem se sídlem v Ostravě, Jurečkova 643/20, proti žalované M. Z., se
sídlem Kujavy 209, PSČ 742 45, identifikační číslo osoby 46598685, zastoupené
JUDr. Lubomírem Rokytou, advokátem se sídlem v Bílovci, Slezské náměstí 14/37,
o zaplacení 206 882 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod
sp. zn. 5 Cm 104/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 3. 6. 2015, č. j. 8 Cmo 101/2015-269, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 11 422 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám jejího zástupce Mgr. Daniela Tomíčka.
Žalovaná podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud
v Olomouci změnil (v pořadí druhý ve věci) zamítavý rozsudek Krajského soudu v
Ostravě ze dne 11. 4. 2014, č. j. 5 Cm 104/2009-218, tak, že uložil žalované
zaplatit žalobkyni 206 882 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a dále rozhodl o
nákladech za řízení před soudy obou stupňů (výroky II., III. a IV.).
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č.
293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro
obsah dovolání v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 237 o. s. ř.),
přičemž ani nevymezila ohlášený dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci způsobem uvedeným v § 241a odst. 3 o. s. ř.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak,
že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že
vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li
být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8.
2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je – stejně jako níže uvedená rozhodnutí –
veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz), přičemž musí být z obsahu dovolání
patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené
rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje
(srov. shodně například usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tomuto požadavku na vymezení přípustnosti dovolání však dovolatelka nedostála,
neboť prostřednictvím svých námitek žádnou konkrétní právní otázku, na jejímž
řešení napadené rozhodnutí závisí a jež by dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena
(nebo na kterou se vztahují další kritéria přípustnosti dovolání vymezená
ustanovením § 237 o. s. ř.), neformuluje a taková otázka nevyplývá ani z obsahu
dovolání.
Zpochybňuje-li dovolatelka správnost zjištěného skutkového stavu věci, patrně
přehlédla, že ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve
znění účinném od 1. 1. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) úspěšně
napadnout dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález
Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem
1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dovolací přezkum je
ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke
zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k
dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou
založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo
4097/2014).
Za situace, kdy zákonná dvouměsíční lhůta stanovená v § 241b odst. 3 o. s. ř. k
případnému doplnění dovolání dovolatelce uplynula, staly se tímto marným
uplynutím lhůty vady dovolání neodstranitelnými.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro vady
odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 6. 6. 2016
JUDr. Miroslav G a l
l u s
předseda senátu