32 Cdo 1983/2014

32 Cdo 1983/2014

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci

žalobkyně Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se

sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/23, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby

63998530, zastoupené JUDr. Michalem Marcinkou, advokátem, se sídlem v Olomouci,

Bacherova 1253/19, PSČ 779 00, proti žalované A. T., zastoupené Mgr. Janou

Klosovou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, tř. Svobody 645/2, PSČ 779 00, o

zaplacení částky 18 050 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v

Olomouci pod sp. zn. 24 C 101/2013, o dovolání žalované proti rozsudku

Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 17. 12. 2013, č. j. 69 Co

526/2013-104, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení

částku 2 516,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám

jejího advokáta.

V souzené věci se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 18 050 Kč se

zákonným úrokem z prodlení od 2. 5. 2012 do 2. 4. 2013, a to na základě smlouvy

o univerzálním investičním životním pojištění, jako osmnácti dlužných měsíčních

plateb pojistného po 1 000 Kč za období od 1. 11. 2010 do 1. 5. 2012 a poplatku

za zrušení pojištění ve výši 50 Kč.

Žalovaná v rámci své procesní obrany namítala, že podle pojistných podmínek

mělo pojištění zaniknout již dne 19. 12. 2010, a že jednání žalobkyně je v

rozporu s dobrými mravy, jednak proto, že nedoplatek na pojistném zavinila

společnost INDEPENDENCE Capital a. s., která je propojena se žalobkyní, dále

proto, že žalobkyně ji chybně informovala, že dluh na pojistném nemá, a konečně

proto, že žalobkyně úmyslně nepostupovala tak, aby pojištění pro nezaplacení

pojistného zaniklo co nejdříve.

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. 7. 2013, č. j. 24 C 101/2013-72,

uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1 760 Kč s úrokem z prodlení ve výši

7,5 % p. a. od 2. 5. 2012 do 2. 4. 2013 (výrok pod bodem I), co do částky 16

290 Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o

nákladech řízení (výrok pod bodem III).

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem

změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II tak, že uložil

žalované zaplatit žalobkyni částku 16 290 Kč a úrok z prodlení ve výši 1 163,91

Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž

účastníci uzavřeli dne 30. 8. 2010 pojistnou smlouvu o univerzálním investičním

životním pojištění Evropská jistota (dále jen „pojistná smlouva“) o pojištění

žalované pro případ smrti a dožití s účinností od 1. 9. 2010 do 1. 9. 2034, v

níž se žalovaná zavázala platit měsíční pojistné ve výši 1 000 Kč formou

trvalého příkazu z účtu. Účastníci se v článku 5 Všeobecných pojistných

podmínek pro pojištění osob PO0608 (dále též jen „VPP“) mimo jiné dohodli, že

pojištění zaniká i z důvodu nezaplacení pojistného uplynutím 31 dnů od doručení

upomínky k zaplacení pojistného nebo jeho části pojistníkovi, nebylo-li v této

lhůtě pojistné zaplaceno. Jako zprostředkovatel při uzavření této smlouvy

vystupovala společnost INDEPENDENCE Capital a. s. (dále jen

„zprostředkovatel“), která s žalovanou současně uzavřela jednak smlouvu o

obchodním zastoupení, na jejímž základě měla žalovaná vykonávat činnost v rámci

marketingového a kompenzačního plánu za zprostředkovatele a za tuto činnost jí

měl vznikat nárok na provizi, jednak dohodu o provedení srážek z provizního

účtu, jejímž obsahem bylo provádění úhrady částky 1 000 Kč měsíčně z provizního

účtu žalované ve prospěch pojistné smlouvy a žalovaná se zavázala uhradit

případný rozdíl při nedostatku prostředků na provizním účtu. Žalovaná byla

obeslána žádostmi žalobkyně o prokázání úhrady pojistného z 18. 11. 2010 a z

31. 1. 2012, jimiž byla uvědoměna o evidovaném nedoplatku pojistného ve výši 2

000 Kč (v prvním případě) a ve výši 15 000 Kč (ve druhém případě) a pro případ

opomenutí platby upozorněna na bankovní spojení pro účely poukázání dlužného

pojistného; zároveň byla přiložena poštovní poukázka pro případnou hotovostní

platbu. V žádném z obou případů ani následně nebyla žalované zaslána

kvalifikovaná výzva podle § 20 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o

změně souvisejících zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „ZPS“),

kterou žalobkyně běžně využívala ve vztahu k dlužícím klientům. Žalovaná

smluvní vztah vypověděla výpovědí z 23. 2. 2012, žalobkyně jí v souvislosti s

tímto úkonem vyúčtovala poplatek podle VPP ve výši 50 Kč a sdělením ze dne 11. 5. 2012 jí oznámila ukončení pojištění ke dni 1. 5. 2012 a vyzvala ji k úhradě

nedoplatku ve výši 18 050 Kč. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pojištění

zaniklo již ke dni 22. 12. 2010, neboť usoudil, že žádost žalobkyně o prokázání

úhrady pojistného ze dne 18. 11. 2010 nelze považovat za upomínku, na jejímž

základě mohl pojistný vztah zaniknout. Dovodil, že § 20 ZPS, pokud upravuje

náležitosti upomínky, je ustanovením kogentním, neboť to vyplývá z jeho povahy

ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Stanoví-li proto, že upomínka musí obsahovat

upozornění na zánik soukromého pojištění, pak ujednání o zániku pojištění na

základě upomínky, která takovéto upozornění neobsahuje, je neplatné pro rozpor

se zákonem dle § 39 obč. zák.

Přípis označený jako žádost o prokázání úhrady

pojistného pak podle názoru odvolacího soudu nelze považovat za upomínku podle

§ 20 ZPS, neboť není takto označen a ani z jeho obsahu se nepodává, že by se

mělo jednat o upomínku, která vede k zániku závazkového vztahu, zejména

absentuje upozornění na zánik pojištění pro případ nezaplacení pojistného. V

rámci vypořádání s dalšími odvolacími námitkami odvolací soud dodal, že

pojistitel není povinen smluvní vztah ukončit, proto je zcela na něm, zda zašle

upomínku ve smyslu § 20 ZPS či nikoliv. Není tedy v rozporu se zákonem,

jestliže žalobkyně žalovanou toliko upozornila na dluh, aniž by směřovala k

zániku pojištění. Postup žalobkyně odvolací soud neshledal ani v rozporu s

dobrými mravy. Rozsudek odvolacího soudu, podle obsahu dovolací argumentace toliko ve výroku o

věci samé, napadla žalovaná dovoláním. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) dovolatelka

spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek v rozhodovací

praxi dovolacího soudu dosud neřešených, a to zda

1) „je možné smluvním ujednáním stran obsaženým ve všeobecných pojistných

podmínkách sjednat způsob zániku pojistné smlouvy odchylně od zákona o pojistné

smlouvě a na co se má potom klient jako spotřebitel v takovém případě spoléhat,

když tyto smluvní podmínky tvoří pojišťovna a spotřebitel nemá šanci jejich

znění ovlivnit“,

2) „je výkladem příznivějším pro spotřebitele myšlen výklad výhodný pro všechny

spotřebitele jako terminus technicus či výklad výhodný pro jednoho konkrétního

spotřebitele v konkrétním případě, byť v jiné situaci by pro jiného

spotřebitele tento výklad výhodný nebyl“,

3) „bylo jednání pojišťovny, jako již ze své podstaty silnějšího smluvního

partnera, který tvoří smluvní podmínky a předkládá je spotřebitelům, v tomto

případě v rozporu s dobrými mravy, a to zejména s ohledem na skutečnost, že

pojišťovna sdělila žalované a jejímu manželovi, že na pojistné smlouvě nemají

žádný dluh, přestože následně bylo zjištěno, že dluh na pojistném u nich byl“ a

4) zda „je pro splnění náležitostí právního úkonu způsobujícího zánik pojištění

rozhodné jeho označení či jeho obsah, tj. zda listina zaslaná žalobcem žalované

dne 18. 11. 2010 označená jako Žádost o prokázání úhrady pojistného je

upomínkou, a to buď dle zákona o pojistné smlouvě či dle VPP žalobce“. Dovolatelka především namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil charakter

dopisu z 18. 11. 2010 i způsob zániku pojistné smlouvy. Zdůrazňuje, že ačkoliv

podle jejího tvrzení pojistná smlouva zanikla nikoliv způsobem upraveným v § 20

ZPS, nýbrž dalším způsobem sjednaným ve VPP, odvolací soud úkony stran

vztahoval pouze k § 20 ZPS. Prosazuje názor, že článek 5 VPP je speciálním

ujednáním, v němž strany v souladu s § 4 odst. 5 a § 25 ZPS sjednaly jiný

(další) způsob zániku pojištění a jiný typ upomínky, než stanoví zákon, a že

dopis žalobkyně je svým obsahem upomínkou dle článku 5 VPP, v důsledku níž k

zániku pojištění došlo již ke dni 22. 12. 2010 a nikoliv až její výpovědí k 1. 5. 2012.

Argumentuje, že kogentnost § 20 ZPS byla dovozována z jeho účelu,

jímž je ochrana spotřebitele, neboť má zamezit zániku pojištění bez toho, aby

spotřebitel byl o těchto následcích řádně poučen a byla mu dána přiměřená lhůta

k zamezení těmto následkům, v daném případě však tento výklad směřuje proti

zájmům a ochraně spotřebitele. Prosazuje názor, že toto ustanovení je třeba

vykládat ve prospěch konkrétního spotřebitele v konkrétním případě, aby byla

potlačena libovůle pojišťoven, které budou zasílat různé upomínky podle toho,

jestli je pro ně zrovna výhodnější pojištění ukončit nebo je dále prodlužovat a

zvyšovat dluh pojištěného. Odkazuje na závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího

soudu ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 864/2008, jež lze podle jejího mínění

použít i na daný případ. Proti právnímu posouzení odvolacího soudu stran namítaného rozporu s dobrými

mravy dovolatelka brojí prostřednictvím námitky, že není legitimní ponechat na

libovůli pojišťovny okamžik zániku pojištění, navíc v posuzovaném případě, kdy

pouze žalobkyně měla přehled o narůstání dluhu. Argumentuje též, že žalobkyně

zcela jistě musela vědět, na co zprostředkovatel láká její klienty, a tak se

nepřímo podílela na jeho nekalých praktikách. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc

vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání argumentuje ve prospěch právních závěrů

odvolacího soudu a navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto. Se zřetelem k době, kdy bylo řízení zahájeno, se pro ně uplatní - v souladu s

bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,

kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a

4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího

soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na

vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací

soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v

rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem

rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak. Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí

odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V

dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti

kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení

důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti

dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec

2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci,

které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto

právního posouzení [odstavec 3]. Řešení otázky, jež je uvedena shora jako v pořadí druhá, přípustnost dovolání

nezakládá, neboť na něm napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (k tomu

srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR

53/2013, a usnesení ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015, ústavní

stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 28. 1. 2016,

sp. zn. II. ÚS 3540/2015); odvolací soud takovou otázku neřešil a řešit neměl

důvod. Z formulace samotné otázky není zřejmé, zda se vztahuje k výkladu

právního předpisu či k výkladu právního úkonu, z obsahového vymezení dovolacího

důvodu je však zřejmé, že dovolatelka otevírá otázku, zda posuzovat příznivost

z pohledu spotřebitelů jako skupiny či z pohledu konkrétního spotřebitele v

konkrétní situaci při výkladu právního předpisu (v souzené věci § 20 ZPS),

respektive při posouzení, zda jde o právní předpis kogentní či dispozitivní. Pomíjí přitom, že (níže citovaný) § 55 odst. 3 obč. zák. preferující výklad pro

spotřebitele příznivější stanoví pravidlo pro případ pochybností o významu

spotřebitelských smluv, tedy pro výklad právních úkonů. K výkladu pojistné

smlouvy jako smlouvy spotřebitelské, respektive k výkladu pojistných podmínek

jako součásti takové smlouvy, nikoliv k výkladu právních předpisů, se vztahují

též závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo

864/2008 (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde

citovaná, dostupný na http://www.nsoud.cz), na které se dovolatelka v rámci

argumentace vztažené k § 20 ZPS odvolává. V pořadí třetí z otázek nesplňuje kriteria otázky v rozhodování Nejvyššího

soudu dosud nevyřešené ve smyslu § 237 o. s. ř., kterou by Nejvyšší soud v

rámci svého poslání zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování (srov. § 14

odst. l zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších

předpisů) mohl a měl vyřešit v souzené věci. Dovolatelka takto položenou

otázkou nečiní nic jiného, než že se domáhá přezkumu právního posouzení věci

odvolacím soudem, které pokládá za nesprávné. Tím ovšem vymezuje nikoliv

předpoklad přípustnosti dovolání, nýbrž dovolací důvod. Kritiku příslušných

právních závěrů odvolacího soudu ostatně zakládá na své vlastní verzi

skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je pro

ni nepříznivé právní posouzení vybudováno. Ve skutečnosti tak nezpochybňuje

správnost právního posouzení, nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci

(který v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013

v žádném ohledu zpochybnit nelze, srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29

Cdo 4097/2014), a přisuzuje odvolacímu soudu právní závěry, které neučinil a na

nichž tudíž jeho rozhodnutí nezávisí.

Napadené rozhodnutí nezávisí ani na řešení otázky, zda je pro splnění

náležitostí právního úkonu způsobujícího zánik pojištění rozhodné jeho označení

či jeho obsah. Tato otázka v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena byla –

srov. např. rozsudek ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1285/2013, podle něhož

z pouhého označení právního úkonu nelze bez dalšího usuzovat na jeho obsah – a

odvolací soud se od jeho judikatorních závěrů neodchýlil, neboť dopisy

žalobkyně neposuzoval toliko podle jejich označení, nýbrž zejména podle jejich

obsahu. Odchylku nelze spatřovat ani v úvaze, že též absence označení přípisu

jako upomínky má význam při posouzení jeho povahy, tj. zda obsahuje projev vůle

směřující k zániku těch práv a povinností, které právní předpis s takovým

projevem spojuje (srov. § 34 obč. zák.); jestliže se žalobkyně vyhnula

zákonnému pojmu, s nímž jak ZPS, tak VPP spojují právní důsledky, pak se

nepochybně jedná o jednu z okolností významných pro úvahu, zda chtěla těmito

dopisy takové důsledky přivodit či zda je naopak přivodit nechtěla. Nakonec

sama dovolatelka v řízení před soudy nižších stupňů úmysl vyhnout se takovým

důsledkům žalobkyni připisovala, přičemž volbu označení dopisu označila za

účelový postup, v důsledku něhož zaviněním žalobkyně nedošlo k zániku smlouvy

(srov. podání ze dne 22. 5. 2013 na č. l. 24 a násl. spisu)

Klade-li pak v té souvislosti dovolatelka otázku, zda dopis ze dne 18. 11. 2010

je upomínkou, a to buď dle zákona o pojistné smlouvě či dle VPP, pak ani v

tomto případě nejde o otázku hmotného práva v rozhodování dovolacího soudu

dosud nevyřešenou ve smyslu § 237 o. s. ř. Jde tu o posouzení, zda určitý text

je vzhledem k individuálním okolnostem konkrétního případu právním úkonem, a

pokud ano, o jaký právní úkon jde a zda a jaké vyvolal právní účinky. I v tomto

ohledu tedy dovolatelka nevymezuje jí zvolený předpoklad přípustnosti dovolání,

nýbrž dovolací důvod, neboť se (podle obsahu, srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.)

omezuje na požadavek přezkumu správnosti právního posouzení věci odvolacím

soudem. Na řešení tak široce založené otázky, jak je uvedena shora pod bodem 1, tj. zda

je možné v pojistných podmínkách sjednat způsob zániku pojistné smlouvy

odchylně od ZPS, napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud nepřistoupil na

argumentaci dovolatelky, že v článku 5 VPP byl sjednán další důvod zániku

pojistného vztahu, stojící vedle důvodů stanovených zákonem, a správnost tohoto

závěru dovolatelka dovolacímu přezkumu neotevřela, neboť ve vztahu k němu

nevymezila předpoklad přípustnosti dovolání. Otázka, na jejímž řešení napadené

rozhodnutí spočívá, se tak zužuje na řešení, zda a v jakém směru se mohou

pojistné podmínky odchýlit od ustanovení § 20 ZPS. Jde o otázku, kterou

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil. V tomto ohledu (a toliko v něm) tedy Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným

a v tomto rozsahu podrobil rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé dovolacímu

přezkumu.

Podle § 1 ZPS tento zákon upravuje vztahy účastníků pojištění vzniklého na

základě pojistné smlouvy (dále jen "soukromé pojištění"), pokud zvláštní právní

předpis tyto vztahy neupravuje jinak (odstavec 1). Nejsou-li některá práva a

povinnosti účastníků soukromého pojištění upravena tímto zákonem nebo zvláštním

právním předpisem, řídí se občanským zákoníkem (odstavec 2). Podle § 2 ZPS pojistná smlouva je smlouvou o finančních službách, ve které se

pojistitel zavazuje v případě vzniku nahodilé události poskytnout ve sjednaném

rozsahu plnění a pojistník se zavazuje platit pojistiteli pojistné. Podle § 4 ZPS součástí pojistné smlouvy jsou pojistné podmínky vydané

pojistitelem, nejsou-li uvedeny přímo v pojistné smlouvě. Pojistník s nimi musí

být před uzavřením pojistné smlouvy prokazatelně seznámen, s výjimkou § 23

odst. 4, a bez jeho souhlasu nelze tyto pojistné podmínky měnit (odstavec 4). Pojistné podmínky obsahují (mimo jiné) vymezení podmínek vzniku, trvání a

zániku pojištění (odstavec 5). Podle § 20 ZPS nestanoví-li tento zákon jinak, zaniká soukromé pojištění dnem

následujícím po marném uplynutí lhůty stanovené pojistitelem v upomínce k

zaplacení pojistného nebo jeho části, doručené pojistníkovi; tato lhůta nesmí

být kratší než 1 měsíc. Upomínka pojistitele musí obsahovat upozornění na zánik

soukromého pojištění v případě nezaplacení dlužného pojistného. Lhůtu podle

věty první lze před jejím uplynutím dohodou prodloužit. Podle § 2 odst. 3 obč. zák. účastníci občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná

práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon

výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od

něj nelze odchýlit. Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem

odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle § 55 obč. zák. smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou

odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže

vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení

(odstavec 1). V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro

spotřebitele příznivější (odstavec 3). Podle § 801 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2004, pojištění zanikne rovněž tím, že pojistné za první pojistné období

nebo jednorázové pojistné nebylo zaplaceno do tří měsíců anebo pojistné za

další pojistné období nebylo zaplaceno do šesti měsíců od jeho splatnosti; tyto

lhůty lze dohodou prodloužit. Pojištění zanikne uplynutím příslušné lhůty. Totéž platí, byla-li zaplacena jen část pojistného. Posuzovaná právní úprava zániku pojištění nezaplacením pojistného v § 20 ZPS

nahradila s účinností od 1. 1. 2005 úpravu obsaženou v § 801 obč. zák., podle

níž v případě nezaplacení pojistného zanikalo pojištění bez dalšího marným

uplynutím tam stanovené, popřípadě dohodou prodloužené lhůty.

Podle obecné

části důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona o pojistné smlouvě byla – v

obecné rovině - účelem přijetí nové právní úpravy pojištění potřeba podrobné

úpravy pojistné smlouvy nezbytné zejména z důvodu ochrany spotřebitele. K § 20

ZPS důvodová zpráva ve své zvláštní části uvádí, že stávající právní úprava v §

801 obč. zák. umožňuje spekulace pojistníků a vystavuje pojistitele dlouhodobě

povinnosti plnit, aniž by bylo zaplaceno pojistné. Navržená úprava podmiňuje

zánik pojištění pro neplacení pojistného upozorněním pojistitele na nezaplacení

nebo jen částečné zaplacení pojistného a důsledky s tím spojené. S účinností od

1. 1. 2014 je zánik pojištění v důsledku neplacení pojistného upraven obdobně

(podle důvodové zprávy k vládnímu návrhu nového kodexu soukromého práva

„přejímá věcný obsah § 19 – 25 platného zákona“) v § 2804 zákona č. 89/2012

Sb., občanský zákoník, přičemž podstatou této úpravy je zvýšená ochrana

pojistníka, zabezpečení jeho povědomí o hrozícím zániku pojištění a zajištění

možnosti odvrátit negativní důsledky prodlení s placením pojistného (srov. Jandová, L., Šlauf, P., Svejkovský, J. Pojištění v novém občanském zákoníku. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2014, s. 161). Otázku, jaké povahy byla právní úprava zániku pojištění nezaplacením

pojistného obsažená v § 801 obč. zák., řešil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne

25. 2. 2003, sp. zn. 32 Odo 180/2002, uveřejněném pod číslem 36/2004 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 36/2004“). Dovodil zde, že

pokud toto ustanovení umožňuje expressis verbis prodloužení lhůt pro zaplacení

pojistného dohodou účastníků a na druhé straně výslovně nezakazuje zkrácení

těchto lhůt dohodou, neznamená to, že i ve směru zkrácení lhůt jde o ustanovení

dispozitivní; z gramatického, logického i systematického výkladu § 801 obč. zák. plyne, že dohodou účastníků lze lhůty v něm upravené pouze prodloužit,

neboť je třeba přihlížet nejen k jeho dikci, ale i k jeho systémovému zařazení

a smyslu a účelu, jímž je zejména ochrana pojištěného, přičemž na tom nic

nemění okolnost, že v tomto konkrétním případě je zájem pojištěného

individuálně opačný. ZPS neobsahuje výčet kogentních, případně dispozitivních ustanovení, ale ani

interpretační a aplikační vodítko, jak kogentnost toho kterého ustanovení

zjistit (srov. shodně Bohman, L., Dryjová, L. a Vawerková, M. Zákon o pojistné

smlouvě. Komentář. Praha : Linde Praha a. s. – Právnické a ekonomické

nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2004, s. 20). Vzhledem k § 1 odst. 2 ZPS se proto, jak správně dovodil odvolací soud, uplatní

§ 2 odst. 3 obč. zák., podle něhož účastníci občanskoprávních vztahů si mohou

vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to

zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že

se od něj nelze odchýlit; tím jsou vytýčeny meze autonomie vůle smluvních

stran, opodstatněné veřejným zájmem.

Výslovný zákaz smluvní úpravy odchylné od zákona, opodstatněný zájmem na

ochraně spotřebitele jako typově slabší smluvní strany (na kompenzaci faktické

nerovnosti mezi ním a podnikatelem), byl v rozhodné době zakotven v § 55 odst. 1 větě první obč. zák., podle něhož smluvní ujednání spotřebitelských smluv se

nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele; spotřebitel se zejména

nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní

postavení. Stanoví-li ZPS v § 20, že upomínka pojistitele k zaplacení pojistného nebo jeho

části adresovaná pojistníku, s níž se pojí zánik soukromého pojištění, musí

(sic!) obsahovat upozornění na zánik pojištění v případě nezaplacení dlužného

pojistného, pak tím nade vší pochybnost (z logiky věci) sleduje ochranu

spotřebitele; zcela zjevně je jeho účelem zajistit, aby se spotřebiteli dostalo

jak informace, že je v prodlení s placením pojistného, tak poučení o

následcích, které nastanou, jestliže dlužné pojistné ve lhůtě stanovené

pojistitelem v upomínce nezaplatí. Pro správnost tohoto závěru svědčí též jak

shora citované názory komentářové literatury, tak závěry R 36/2004. Od

požadavku na obsahové náležitosti upomínky způsobilé přivodit zánik pojistného

vztahu pro neplacení pojistného stanoveného v § 20 ZPS se tudíž pojistná

smlouva, včetně pojistných podmínek vydaných pojistitelem, nemůže odchýlit pod

sankcí neplatnosti podle § 55 odst. 1 a § 39 obč. zák. K posouzení, zda účelem právní normy je ochrana spotřebitele a odchylné

ujednání je tudíž zakázanou odchylkou v neprospěch spotřebitele ve smyslu § 55

odst. 1 obč. zák., nelze přistupovat ad hoc, individuálně v každém jednotlivém

případě, podle důsledků takového ujednání na právní postavení konkrétního

spotřebitele v konkrétní situaci (z hlediska zájmů určitého spotřebitele

vyplývajících ze specifických okolností konkrétního případu), tak jak se snaží

dovodit dovolatelka. Též v tomto ohledu lze navázat na závěry R 36/2004. V něm

Nejvyšší soud řešil obdobnou situaci, ujednání v pojistné smlouvě odchylné od §

801 obč. zák., a závěr o tom, že lhůty v něm stanovené nelze zkrátit pod sankcí

neplatnosti takového ujednání podle § 39 obč. zák., založil nejen na dikci §

801 obč. zák., nýbrž především na jeho účelu, jímž je zejména ochrana

pojištěného. Též v tam souzené věci se pojistitel domáhal zaplacení dlužného

pojistného a pojistník se bránil argumentem, že pojistný vztah zanikl uplynutím

lhůty sjednané v pojistné smlouvě odchylně od § 801 obč. zák., a Nejvyšší soud

zaujal názor, podle něhož na skutečnosti, že účelem zákona je ochrana

pojištěného, nic nemění okolnost, že v tomto konkrétním případě je zájem

pojištěného individuálně opačný. Tento závěr se (mutatis mutandis) nutně

uplatní i v režimu soukromoprávní ochrany spotřebitele, zakotvené v našem

právním řádu s účinností od 1. 1. 2001 zákonem č. 367/2000 Sb., kterým se mění

zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé

další zákony, konkrétně v režimu úpravy obsažené v § 55 odst. 1 obč. zák.

Je-li právní předpis vykládán podle jeho účelu, jímž je ochrana spotřebitele,

je třeba tento účel nazírat v obecné rovině, z pohledu zájmů charakteristických

pro spotřebitele jako skupinu (množinu lidí) vymezenou určitými typickými

vlastnostmi, s nimiž se pojí určité zvláštní postavení v právních vztazích. Speciální (zvýšenou) ochranu, kterou si tato skupina z pohledu veřejného zájmu

zasluhuje, pak zákonodárce poskytuje jednotlivcům náležejícím k této skupině se

zřetelem na její typický, společný zájem. Na případy, kdy je zájem určitého

jednotlivce vzhledem ke zvláštním okolnostem konkrétního případu odlišný od

zájmu pro množinu spotřebitelů typického, dost dobře pamatovat nemůže. Právní

předpis obsahuje obecně závazné pravidlo chování a nelze jej tudíž vykládat

promiskue jednou tak, jindy právě opačně, podle toho, co je právě pro ten který

subjekt v postavení spotřebitele příznivější vzhledem ke specifickým okolnostem

toho kterého případu. Stejně tak nemůže být táž norma jednou kogentní,

popřípadě jednostranně kogentní, a jindy dispozitivní. Opačné pojetí by bylo v

rozporu s obecnými právními principy (s požadavkem právní jistoty) i s funkcí

práva jako nástroje regulace vztahů mezi lidmi. Ustanovení § 20 ZPS chrání pojistníka jako spotřebitele též v tom smyslu, že

pojistný vztah, který založil smlouvou proto, že měl na jeho existenci zájem,

trvá nadále, přes porušení jeho smluvní povinnosti platit pojistné, ledaže

dojde k ukončení tohoto závazkového vztahu některým ze zákonem stanovených

způsobů, včetně toho, který má pojistitel k dispozici na základě § 20 ZPS. Tato

konstrukce vychází z předpokladu, že pojistník má zájem na trvání sjednaného

pojištění, a tento jeho zájem je zákonem chráněn; po dobu trvání pojistného

vztahu trvá přeci nejen povinnost pojistníka platit sjednané pojistné, nýbrž

také, což dovolatelka ve své argumentaci ze zpětného pohledu účelově opomíjí,

povinnost pojistitele poskytnout v případě vzniku pojistné události pojistné

plnění (§ 2 ZPS). Nad rámec uvedeného lze ještě dodat, že v právu účastníka soukromoprávního

vztahu rozhodnout se, zda tento vztah ukončí způsobem stanoveným zákonem či

sjednaným ve smlouvě pro případ porušení povinnosti druhé smluvní strany či zda

tak neučiní a bude dlužné plnění vymáhat, se prosazují princip autonomie vůle a

zásada „pacta sunt servanda“, patřící mezi základní zásady ovládající soukromé

právo, a nejde-li o případ zneužití práva či o jiný případ rozporu výkonu práva

s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), je volba některé z možných variant

právního postupu plně legitimní a za libovůli ji považovat nelze. V řešení

otázky souladu postupu, který zvolila žalobkyně (upozornila na dluh způsobem, s

nímž zákon nepojí zánik pojistného vztahu), s dobrými mravy, není správnost

právního posouzení odvolacího soudu otevřena dovolacímu přezkumu.

K související otázce, na co se má v případě nepřípustné odchylky pojistných

podmínek od zákona pojistitel jako spotřebitel spoléhat, je třeba připomenout,

že skutkový stav zjištěný v řízení před soudy nižších stupňů neobsahuje

skutkový závěr, že dovolatelka ve svém jednání spoléhala na to, že pojistný

vztah v důsledku neplacení pojistného a upomínky žalobkyně zanikl. Ona sama pak

v řízení před soudy nižších stupňů argumentovala naopak právě tím, že spoléhala

na to, že pojistné nedluží, neboť je měl žalobkyni z jejího provizního účtu

platit zprostředkovatel, a ještě i v dovolání přičítá tuto skutečnost na vrub

žalobkyni, v rámci argumentace mimořádnými okolnostmi případu. Výtka procesní vady, jíž se měly soudy nižších stupňů dopustit neprovedením

důkazů navržených k prokázání nemravného jednání žalobkyně, se týká otázky,

kterou se dovolatelce nezdařilo otevřít dovolacímu přezkumu. Vady řízení nejsou

způsobilým dovolacím důvodem (jím je jen nesprávné právní posouzení věci, srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolací soud k nim přihlíží pouze v případě

přípustnosti dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Protože v mezích, v nichž bylo dovolání shledáno přípustným, je rozsudek

odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a dovoláním

neuplatněné vady řízení, k nimž u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží z

úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), se ve vztahu k

závěrům odvolacího soudu otevřeným dovolacímu přezkumu ze spisu nepodávají,

Nejvyšší soud dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o věci

samé podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3

věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání

bylo zamítnuto, je povinna nahradit žalobkyni náklady, jež v dovolacím řízení

účelně vynaložila a které sestávají z mimosmluvní odměny za zastupování

advokátem v částce 1 780 Kč podle § 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 7 bodu

5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách

advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),

ve znění účinném od 1. 1. 2014, neboť úkon byl učiněn 30. 4. 2014 (srov. čl. II

vyhlášky č. 390/2013 Sb.), a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč

za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky

č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení náhrady za daň z

přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř., tj. 436,80 Kč,

kterou bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a

která podle § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou

náhradu ve výši 2 516,80 Kč je žalovaná povinna žalobkyni zaplatit ve lhůtě tří

dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta (§ 243b ve spojení s

§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se

oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.