32 Cdo 2003/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce J V., zastoupeného JUDr. Martinem Krumichem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 427/19, proti žalované Stavební závody Olešovice, a.s., se sídlem v Kamenici – Olešovicích, Ringhofferova 422, PSČ 251 68, identifikační číslo osoby 46355952, zastoupené Mgr. Jiřím Dienstbierem, advokátem se sídlem v Praze 2, U Zvonařky 2536/1E, o zaplacení 250 457 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované o zaplacení 182 095 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 5 C 61/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. června 2009, č. j. 29 Co 116/2009-375, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku v rozsahu, v němž Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 21. listopadu 2008, č. j. 5 C 61/2002-354, ve vyhovujícím výroku ve věci samé, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částky 44 151 Kč s příslušenstvím a 13 770 Kč s příslušenstvím, v zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku, jímž byl zamítnut protinávrh žalované o zaplacení 182 095 Kč s příslušenstvím, není přípustné. Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 12.
čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009 (dále též jen „o. s. ř.“). Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních § 237 až 239 o. s. ř.) připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o.
s. ř. Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Je-li napadenou částí výroku rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto o více samostatných žalobních nárocích s odlišným skutkovým základem, posuzuje dovolací soud u každého z těchto nároků přípustnost dovolání podle § 237 odst. 2 písm. a) o.
s. ř. samostatně a to bez ohledu na to, že byly tyto nároky uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9). Za situace, kdy dovoláním dotčeným potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu ve věci samé bylo rozhodnuto mimo jiné o dvou nárocích žalobce se samostatným skutkovým základem (konkrétně o částce 44 151 Kč za neprovedené práce a dále o částce 13 770 Kč, kterou žalobce uhradil žalované nad dohodnutou
cenu díla), jedná se v případě obou těchto částek ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné. Podle ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání. Rozsudečným výrokem napadeného rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, nemohla být žalované způsobena žádná újma na jejich právech, kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení.
Napadla-li
tudíž dovolatelka výrok rozsudku odvolacího soudu i v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, bylo dovolání v tomto rozsahu podáno někým, kdo k němu nebyl oprávněn. Nejvyšší soud proto dovolání žalované i v rozsahu, v němž směřovalo proti uvedené části potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu, odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. b) o. s. ř.]. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, lze v obecné rovině opřít o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.
s. ř. Oproti očekávání dovolatelky není dovolání podle uvedeného ustanovení přípustné ani proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí protinávrhu žalované. Je tomu tak proto, že podmínky § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebyly v souzené věci naplněny (soud prvního stupně rozhodoval v pořadí druhém rozsudku ze dne 21. listopadu 2008 o vzájemném návrhu žalované v řízení poprvé, a proto o něm nerozhodl jinak než v pořadí prvním rozsudku ze dne 30.
března 2007, č. j. 5 C 61/2002-258, který zrušil v napadené části odvolací soud usnesením ze dne 14. května 2008, č. j. 29 Co 153/2008-335, 29 Co 154/2008, 29 Co 155/2008, a věc mu vrátil k dalšímu řízení). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (které bylo zrušeno uplynutím 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé ohledně vzájemného návrhu žalované nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.
s. ř.). Nejvyšší soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích (srov. například rozsudek ze dne 27. června 2007, sp. zn. 32 Odo 1043/2005, dále jeho rozsudky ze dne 29. července 2009, sp. zn. 23 Cdo 1146/2007 nebo ze dne 23. února 2011, sp. zn. 23 Cdo 3891/2010) vysvětlil, že právo na úhradu ceny tzv. víceprací není právem z bezdůvodného obohacení, nýbrž právem na zaplacení přiměřeně zvýšené ceny díla za podmínek uvedených v ustanovení § 549 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) a za dalšího předpokladu, že zhotoviteli vzniklo právo na zaplacení ceny díla (srov. § 548 odst. 1 ve spojení s § 554 odst. 1 obch. zák.).
Ztotožnil-li se v předmětné věci odvolací soud s posouzením soudu prvního stupně, že na straně žalobce k bezdůvodnému obohacení provedením víceprací nad rámec smlouvy o dílo nedošlo, neboť v řízení nebylo prokázáno, že ohledně tvrzených víceprací došlo k platnému uzavření dalšího písemného dodatku ke smlouvě o dílo, není tento jeho závěr v rozporu s hmotným právem a konstantní soudní judikaturou. Nejvyšší soud proto k tvrzenému zásadnímu právnímu významu napadeného rozhodnutí nedospěl a dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalované i ve zbývajícím rozsahu směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání v této části, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.]. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalobci podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. září 2012
JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu