32 Cdo 2039/2010

32 Cdo 2039/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v

právní věci žalobkyně Frenn Trading B.V., se sídlem 1077XX Amsterdam,

Strawinskylaan 965 WTC, Nizozemské království, registrační číslo 16039519,

zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1,

Dlouhá 13, proti žalovaným 1) JUDr. A. V., zastoupenému JUDr. Martinou

Janečkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Živného 21, 2) Ing. J. Ch.,

zastoupenému Mgr. Martinou Suchomelovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Široká

36/5, 3) Ing. M. Š., a 4) Ing. K. Z., zastoupenému Mgr. Dušanem Minaříkem,

advokátem se sídlem v Brně, Slovákova 2, o zaplacení částky 800.000,- Kč s

příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 34 Cm 15/1999, o

dovolání prvního žalovaného, druhého žalovaného a čtvrtého žalovaného proti

rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. prosince 2009, č. j. 1 Cmo

9/2009-629, takto:

I. Dovolání prvního žalovaného a druhého žalovaného proti té části

prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. prosince 2009, č.

j. 1 Cmo 9/2009-629, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve

výrocích VI. a VII. o náhradě nákladů řízení a proti té části druhého výroku,

kterou bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení ve vztahu k prvnímu

žalovanému a druhému žalovanému, se odmítají.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání prvního žalovaného a dovolání

druhého žalovaného zamítají.

III. Řízení o dovolání čtvrtého žalovaného se zastavuje.

IV. První žalovaný a druhý žalovaný jsou povinni zaplatit žalobkyni na

náhradu nákladů dovolacího řízení každý částku 25.140,- Kč k rukám jejího

zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Čtvrtý žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů

dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od

právní moci tohoto rozsudku.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. června 2008, č. j. 34 Cm 15/1999-539

(v pořadí druhým), uložil každému ze žalovaných zaplatit žalobkyni částku

200.000,- Kč s 20% úrokem z prodlení za dobu uvedenou ve výrocích (výroky I. až

IV.), co do 20% úroku z prodlení z částek a za dobu specifikovanou ve výroku

žalobu vůči všem žalovaným zamítl (výrok V.) a rozhodl o nákladech řízení

(výroky VI. až IX.). Soud prvního stupně z provedených důkazů zjistil, že mezi původní žalobkyní

Investiční a Poštovní bankou, a. s. (dále jen „banka“) a společností IMAGREX a. s. (dále též jen „dlužník“ nebo „společnost“) byly uzavřeny smlouvy o úvěru č. 122096021 dne 6. srpna 1996 a č. 122096023 dne 3. září 1996 (dále jen „smlouvy

o úvěru“ nebo „smlouvy“), na jejichž základě byl poskytnut dlužníku dlouhodobý

úvěr ve výši 90,000.000,- Kč a revolvingový úvěr do maximální výše 30,000.000,-

Kč. Závazky ze smluv o úvěru byly zajištěny ručitelskými prohlášeními všech

žalovaných (dále jen „ručitelská prohlášení“) ke každému z úvěrů do výše

100.000,- Kč (úvěr č. 122096021 byl zajištěn čtyřmi ručitelskými prohlášeními

ze 7. srpna 1996 a úvěr č. 122096023 dalšími čtyřmi ručitelskými prohlášeními z

3. září 1996). V době podepsání ručitelských prohlášení byl první žalovaný

akcionářem a předsedou představenstva společnosti IMAGREX a. s. a druhý

žalovaný byl akcionářem a členem představenstva. Soud prvního stupně dospěl k

závěru, že každý ze žalovaných ručil za splacení každého úvěru do výše

100.000,- Kč. Jsa vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v usnesení

ze dne 28. března 2007, č. j. 1 Cmo 194/2006-400, kterým byl zrušen v pořadí

první - zamítavý - rozsudek soudu prvního stupně ze dne 17. července 2006, č. j. 34 Cm 15/1999-364, považoval ručitelská prohlášení za určitá a platná. Namítali-li žalovaní, že jejich vůle nebyla vážná, neboť jejich záměrem bylo

ručit pouze po dobu trvání jejich účasti ve společnosti, tento záměr v

ručitelském prohlášení nevyjádřili. Naopak z obsahu jejich výpovědí vyplynulo,

že každý z nich obě ručitelská prohlášení podepsat chtěl, vědom si toho, že jde

o zajištění úvěrů dlužníkovi - akciové společnosti, na jejichž poskytnutí měli

jako akcionáři společnosti zájem. Námitku prvního žalovaného, z níž odvozoval

neplatnost svého ručitelského závazku, nepovažoval za důvodnou s tím, že

uplatnění více variant splatnosti ručitelského závazku pod body 1a) a 1b), nemá

vliv na platnost samotných ručitelských prohlášení. Není-li totiž dohodnuto

jinak, nastává splatnost závazku ze zákona. Zabývaje se vznesenou námitkou

promlčení dovodil, že právo věřitele vyzvat ručitele k plnění není majetkovým

právem, které by se promlčovalo. Ve smyslu ustanovení § 310 a násl. obchodního

zákoníku (dále jen „obch. zák.“) se právo věřitele vůči ručiteli nepromlčí před

promlčením práva vůči dlužníkovi. Právo věřitelky ke dni podání žaloby (19. května 1999) promlčeno nebylo, nemohlo tak být promlčeno ani právo vůči

žalovaným jako ručitelům. Žalovaným se nepodařilo prokázat tvrzení, že došlo ke

zrušení jejich ručitelských závazků a uzavření nových ručitelských závazků. Výpověď svědka I.

Š., bývalého zaměstnance banky, považoval za vnitřně

rozpornou, zejména co se týče změny zajištění smluv o úvěru. Svědek si

nepamatoval, zda šlo o dvoustranné smlouvy mezi bankou a žalovanými, či o

trojstranné smlouvy (mezi bankou, žalovanými a novými ručiteli). Ze zápisu z

jednání v bance 8. prosince 1998 nadto vyplývá, že banka nadále považovala za

ručitele původní akcionáře, tedy žalované. S ohledem na to, že se soudu

nepodařilo zjistit vůli žalovaných ohledně určení splatnosti ručitelských

závazků, a žalobkyně netvrdila ani neprokazovala, že ručitelé byli vyzvání k

zaplacení před podáním žaloby, dospěl k závěru, že touto výzvou byla až žaloba

a žalovaní jsou tudíž v prodlení ode dne následujícího po doručení žaloby. K odvolání prvního, druhého a čtvrtého žalovaného Vrchní soud v Olomouci v

záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených

výrocích I., II., IV., VI., VII. a IX. (první výrok) a rozhodl o nákladech

odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně i

jeho právní závěry. Přitakal závěru, že ručitelské závazky byly sjednány

platně, nebyly sjednány na dobu určitou a právo domáhat se plnění na ručitelích

není promlčeno. Odvolací soud odkázal na podrobné odůvodnění rozhodnutí soudu

prvního stupně, s nímž se plně ztotožnil. Proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen

rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a VI., a proti části druhého

výroku, kterou bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení mezi žalobkyní a

prvním žalovaným, podal první žalovaný dovolání, opíraje jeho přípustnost o

ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru o platnosti ručitelských

prohlášení a poukazuje na to, že celý obsah ručitelských prohlášení je

zmatečný, a proto ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále

jen „obč. zák.“) jsou prohlášení neplatná. Namítá, že v ručitelských

prohlášeních je nesprávně označena výše pohledávky z úvěru a navíc chybí

označení „Kč“ a text v závorce je také špatně uveden jako „jednostotisíckorun“,

namísto „jednostotisíckorunčeských“, dále že není zřejmé, zda se ručení

poskytuje do výše 90,000.000,- Kč nebo 100.000,- Kč, a že nebyla zvolena jedna

z možností určení splatnosti ručitelských závazků upravená pod body 1 a), b, c)

ručitelských prohlášení. Zpochybňuje rovněž určení výše příslušenství, maje za

to, že „nejméně dvojí výpočet příslušenství je možný“. První žalovaný setrvává na svém stanovisku, že byl prokázán zánik ručitelských

závazků, když v průběhu řízení „byly dány do souvislosti všechny podstatné

skutečnosti“ a „zrušení ručitelských oprávnění“ potvrdila výpověď svědka I. Š.,

jenž byl zaměstnancem banky a neměl tak žádný důvod stranit žalovaným.

Dovolatel zdůrazňuje, že při interpretaci splatnosti ručitelského závazku

odvolací soud opomenul brát zřetel na projev vůle jednající osoby, když bylo v

průběhu řízení zjištěno, že představa o eventuální splatnosti ručitelských

závazků byla u každého ze žalovaných rozdílná. Navrhuje proto, aby Nejvyšší

soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu a věc vrátil tomuto

soudu k dalšímu řízení. Proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž odvolací soud

potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. a VII., tedy ve výrocích,

jimiž byla uložena povinnost druhému žalovanému, a proti části druhého výroku,

kterou bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a

druhým žalovaným, podal dovolání druhý žalovaný, odkazuje co do přípustnosti na

ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení § 241a

odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Druhý žalovaný odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, podle něhož došlo ke

splnění předpokladu pro přiznání nároku vůči ručiteli, a to doručení předchozí

písemné výzvy dlužníku k plnění ve smyslu ustanovení § 306 odst. 1 obch. zák. Uvádí, že v řízení před soudem prvního stupně nebylo doručení této výzvy

prokázáno. Pokud soud prvního stupně považoval za výzvu k plnění dlužníkovi

přípis banky z 1. prosince 1998 označený „plnění podmínek úvěrových smluv“ a

listinu nazvanou „řešení pohledávky IPB, a. s. za společností IMAGREX, a. s.“ z

27. ledna 1998, pak doručení těchto listin žalobkyně neprokázala a podle názoru

druhého žalovaného druhá z písemností výzvu ve smyslu § 306 odst. 1 obch. zák. ani neobsahuje. Soud prvního stupně zaměnil povinnost věřitele písemně vyzvat

dlužníka ke splnění splatného závazku s tím, že dlužník o existenci závazku

věděl. Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje druhý žalovaný v

posouzení otázky (ne)platnosti ručitelských prohlášení. Prohlášení ručitele

považuje za neurčitá a nesrozumitelná zejména ze dvou důvodů, a to pro

nejednoznačnou specifikaci pohledávky, za níž se ručí, a výše, do které se

ručí, když ručitel prohlašuje, že „ručí za včasné a úplné vyrovnání pohledávky

ve výši 100.000,- Kč s příslušenstvím, kterou má IPB za dlužníkem“. K tomu, aby

projev vůle byl jasný a určitý, měla by být formulace jiná, přičemž nabízí

vlastní formulaci. Dále jde o nejednoznačný projev vůle ručitele ohledně

podmínek úhrady a termínu splatnosti ručitelského závazku. S odkazem na

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 1999, sp. zn. 22 Cdo 61/99,

zdůrazňuje, že není-li v písemném prohlášení ručitele jednoznačně, srozumitelně

a určitě vyjádřen závazek ručitele a s tím spojený projev vůle ručitele, není

možné neurčitý projev vůle zachycený v písemné podobě nahrazovat výkladem. Přitom tu část ručitelského prohlášení, v níž má být jednoznačně vyjádřen

závazek ručitele hradit dlužnou částku, kdy a za jakých podmínek, nelze

posuzovat odděleně a nezávisle na další části prohlášení. Sjednané podmínky

ručení nelze od sebe oddělovat, je-li neplatná jedna část, je neplatné celé

ručitelské prohlášení.

Odvolacímu soudu, potažmo též soudu prvního stupně, dovolatel vytýká, že

dospěl k nesprávným závěrům ohledně zániku ručitelských prohlášení dohodou. Tvrdí, že „minimálně ústní dohoda prokázána byla“, neboť všichni žalovaní i

svědkové potvrdili jednání v Praze za účelem zrušení původních ručitelských

závazků a i s delším časovým odstupem se shodli v základních skutečnostech. Odvolací soud se rovněž nevypořádal s jeho námitkou, že výše úroku z prodlení

je ve smlouvách o úvěru vyjádřena neurčitě. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů v dovoláním

napadené části zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž odvolací soud

potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV., tedy ve výroku, kterým

byla uložena povinnost čtvrtému žalovanému, podal dovolání též čtvrtý žalovaný. Podáním ze dne 15. března 2010, doručeným soudu prvního stupně téhož dne, vzal

čtvrtý žalovaný dovolání zpět. Nejvyšší soud proto řízení o dovolání čtvrtého

žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 5 věty druhé o. s. ř. zastavil. Žalobkyně považuje dovolání za nedůvodná a navrhuje jejich zamítnutí. První i druhý žalovaný výslovně napadají rozsudek odvolacího soudu i v té části

prvního výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o

náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a prvním žalovaným a mezi žalobkyní a

druhým žalovaným a ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího

řízení ve vztahu k těmto žalovaným. Dovolání proti těmto výrokům rozsudku

odvolacího soudu není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního

řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení ze dne 25. října 2006, sp. zn. 29

Odo 1357/2006, in www.nsoud.cz). V tomto rozsahu bylo proto dovolání prvního

žalovaného i dovolání druhého žalovaného odmítnuto podle ustanovení § 243b

odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. Dovolání prvního a druhého žalovaného proti té části prvního výroku rozsudku

odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve

věci samé ve vztahu k prvnímu a druhému žalovanému, jsou přípustná podle

ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu

byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci

samé jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem

odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil; nejsou však důvodná. Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým

vymezením (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího

soudu co do správnosti právního posouzení věci, tedy co do správnosti právního

závěru odvolacího soudu o platnosti ručitelských prohlášení a splnění podmínek

pro vznik nároku na plnění z ručitelských závazků. Dovoláním vytýkané vady

právního posouzení věci však neshledal. Z ustanovení § 303 obch. zák. vyplývá, že kdo věřiteli písemně prohlásí, že ho

uspokojí, jestliže dlužník vůči němu nesplní určitý závazek, stává se

dlužníkovým ručitelem. Podle ustanovení § 306 odst. 1 obch. zák. věřitel je oprávněn domáhat se

splnění závazku na ručiteli jen v případě, že dlužník nesplnil svůj splatný

závazek v přiměřené době poté, co byl k tomu věřitelem písemně vyzván. Tohoto

vyzvání není třeba, jestliže je věřitel nemůže uskutečnit nebo jestliže je

nepochybné, že dlužník svůj závazek nesplní, zejména při prohlášení konkursu. Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a

vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Dovolatelé zpochybňují správnost závěru soudů obou stupňů o platnosti

ručitelských prohlášení, namítajíce, že ručitelská prohlášení jsou neurčitá a

že vůle ručitelů nesměřovala k poskytnutí ručení na neurčitou dobu, a proto jde

o neplatné právní úkony podle ustanovení § 37 obč. zák. Tyto námitky obou

dovolatelů považuje dovolací soud za nedůvodné, neboť soudy obou stupňů se

podrobně zabývaly obsahem ručitelských prohlášení a výkladem v nich projevené

vůle za použití výkladových pravidel obsažených v § 35 odst. 2 obč. zák. a v §

266 obch. zák. a jejich závěry považuje dovolací soud za správné. Sankce neplatnosti právního úkonu se podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák.

váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho

obsah, tj. - mimo případy, kdy vůbec chybí určitá vůle - když se jednajícímu

nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný,

jestliže jednající nedosáhl - vadným slovním nebo jiným zprostředkováním -

jasného vyjádření této vůle. Závěr o neurčitosti či nesrozumitelnosti právního

úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co

chtěl účastník projevit. Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí je vůle, vtělená do smlouvy

(či jednostranného právního úkonu), svým projevem určitá a srozumitelná,

jestliže je výkladem objektivně pochopitelná, tj. může-li typický účastník tuto

vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96,

uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 1998, pod číslem 1

přílohy, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 35/2001

Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Otázkou náležitostí prohlášení ručitele (§ 303 obch. zák.) se Nejvyšší soud

zabýval v rozsudku ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 350/2006

(veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách). V něm dovodil, že

prohlášení o ručení musí obsahovat označení věřitele, dlužníka a ručitele,

vymezení (určitého) ručením zajišťovaného závazku a projev vůle ručitele, že

tento závazek uspokojí, neučiní-li tak dlužník. Uvedené platí bez ohledu na to,

zda je zajišťován již existující nebo budoucí závazek. Přitom požadavek

„určitosti“ zajišťovaného závazku je nezbytné vykládat tak, že jde o jeho

identifikaci takovým způsobem, aby nebyl zaměnitelný s jiným. V projednávané věci vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů v

návaznosti na obsah spisu, že ručitel v prohlášení ručitele prohlásil, že ručí

za včasné a úplné vyrovnání pohledávky „ve výši 100.000,- Kč s příslušenstvím,

kterou má banka za dlužníkem IMAGREX, a. s. ze smlouvy o úvěru č. 122096021

uzavřené 6. srpna 1996 do výše 90,000.000,- Kč.“ resp. „ze smlouvy o úvěru č. 122096023 uzavřené 3. září 1996 do výše 30,000.000,- Kč“ v případě ručitelských

prohlášení zajišťujících revolvingový úvěr. Vůle ručitelů - zajistit závazek

dlužníka ze smlouvy o úvěru, resp. smluv o úvěru - byla vyjádřena srozumitelně. Závěr odvolacího soudu, podle něhož jsou prohlášení ručitele zajišťující

úvěrový závazek určitá, když zajišťovaný závazek je identifikován tak, že je

nezaměnitelný s jiným závazkem, je v souladu se závěrem vyjádřeným v citovaném

rozhodnutí. Výklad nabízený dovolateli, jenž by měl vést např. k závěru, že

ručitel poskytne plnění ve výši 90,000.000,- Kč za pohledávku dlužníka ve výši

100.000,- Kč, je v rozporu s výše uvedenými výkladovými pravidly, zejména s

pravidly výkladu logického.

Na platnost ručitelských prohlášení nemůže mít vliv ani skutečnost, že ve

formuláři banky, kterým listina obsahující prohlášení ručitele beze vší

pochybnosti je, nebylo v souladu s poznámkou uvedenou na formuláři u určení

splatnosti ručitelského závazku „nehodící se škrtněte“ zvoleno jedno z písmem

a) až c) pod bodem 1 prohlášení. Určení okamžiku splatnosti není obligatorní

náležitostí prohlášení ručitele, proto odvolací soud, potažmo soud prvního

stupně, správně uzavřel, že nelze-li za použití výkladových pravidel dospět k

závěru o vůli žalovaných ohledně určení doby splatnosti ručitelského závazku,

je na místě použití zákonných ustanovení. Za nedůvodnou považuje dovolací soud rovněž námitku druhého žalovaného o

neurčitém vyjádření výše úroku z prodlení v úvěrových podmínkách banky, které

jsou součástí smluv o úvěru, termínem „až do výše 33 %“. Věřitel podle tohoto

ujednání nemohl požadovat jakékoliv úroky z prodlení, ale pouze v daném rozmezí

od 0 do 33 %, s takto určenou výší úroku z prodlení byl dlužník seznámen při

podpisu smluv o úvěru, jak vyplývá i z podpisů osob jednajících za dlužníka

připojených pod textem úvěrových podmínek. Brojí-li první a druhý žalovaní proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu,

podle nichž nedošlo k zániku jejich ručitelských závazků, lze tyto jejich

výhrady podřadit pod dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že

rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v

podstatné části oporu v provedeném dokazování). Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek

hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal

v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků

nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul

rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za

řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z

přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti,

zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo

konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být

zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové

zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se

skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného,

popřípadě procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění

bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Přitom není významné, zda ke skutkovým

zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal

(vzal za svá) skutková zjištění a skutkový závěr soudu prvního stupně. Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3

o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady

volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) - jen ze způsobu, jak soud hodnocení

důkazů provedl.

Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není

ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl

uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění,

apod. Námitky prvního žalovaného a druhého žalovaného, že soudy obou stupňů pominuly

rozhodné skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů, a že se

nevypořádaly se všemi důkazy v jejich vzájemné souvislosti, nejsou oprávněné. Soud prvního stupně, jehož závěry zcela převzal i soud odvolací, se v

odůvodnění rozhodnutí podrobně zabýval všemi provedenými důkazy (včetně

výpovědí svědků a výpovědí žalovaných) a nepominul žádnou rozhodnou skutečnost,

která vyšla za řízení najevo. Způsob, jakým hodnotil jednotlivé důkazy a

všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, podrobně vysvětlil, včetně úvah,

jimiž se při hodnocení důkazů řídil. Výhrady dovolatelů, podřaditelné

dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., lze podle jejich obsahu

považovat za námitky napadající samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem. Jak

již bylo výše vysvětleno, samotné hodnocení důkazů soudem prostřednictvím

dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. úspěšně napadnout nelze, a ve

způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, neshledal Nejvyšší soud žádné

pochybení ve smyslu § 132 a násl. o. s. ř. Skutkový závěr soudů obou stupňů, že

ručitelské závazky žalovaných nezanikly, má oporu v provedeném dokazování. Opodstatněnou Nejvyšší soud neshledává ani výhradu druhého žalovaného, podle

níž nebyl splněn jeden ze základních předpokladů pro uplatnění nároku věřitele

vůči ručitelům, a to doručení výzvy k plnění dlužníku ve smyslu ustanovení §

306 odst. 1 obch. zák. Druhý žalovaný totiž pomíjí, a to bez ohledu na další

předložené důkazy prokazující výzvy dlužníku k plnění, že písemná výzva

dlužníku ke splnění závazku může být obsažena i v žalobě. Z obsahu spisu je

přitom zřejmé, že věřitelka pohledávky ze smluv o úvěru uplatnila žalobami

podanými proti dlužnici u Městského soudu v Brně. Závěr, podle kterého může být

hmotněprávní úkon učiněn jako součást žaloby, Nejvyšší soud formuloval a

odůvodnil již v rozsudku ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97,

uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 1997, pod číslem 55 a

dále např. v rozsudku ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2937/99,

uveřejněném v témže časopise číslo 2, ročník 2002, pod číslem 26. Ke splnění

podmínky výzvy dlužníkovi k plnění podle § 306 odst. 1 obch. zák. tak

nepochybně došlo. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že za výzvu k plnění ve smyslu ustanovení §

306 odst. 1 obch. zák. lze považovat i zápisy z jednání mezi věřitelem a

dlužníkem, je-li obsahem jednání řešení neplnění závazku dlužníka ze smlouvy o

úvěru. Smyslem zákonné povinnosti věřitele vyzvat dlužníka k plnění před

požádáním ručitele o plnění je zajistit, aby se věřitel neobracel na ručitele

předčasně, nebyl-li dosud dlužník upomenut o splnění závazku v situaci, kdy

závazek splatit úvěr neplní.

Je-li neplnění závazku dlužníka splatit poskytnutý

úvěr předmětem jednání mezi věřitelem a dlužníkem, které se uskutečnilo právě

za tímto účelem, a z něhož byl pořízen zápis, pak nepochybně byl dlužník

upomenut o zaplacení dluhu a smysl zákona byl naplněn. Jelikož se dovolatelům uplatněnými dovolacími důvody správnost rozhodnutí

odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal ani vady, k

jejichž existenci přihlíží u přípustného dovolání z úřední povinnosti, dovolání

prvního žalovaného i druhého žalovaného ve zbývajícím rozsahu podle ustanovení

§ 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a prvním a druhým

žalovaným bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1

o. s. ř., když první žalovaný a druhý žalovaný nebyli v dovolacím řízení

úspěšní a náklady žalobkyně sestávají ze sazby odměny advokáta za zastupování v

dovolacím řízení ve výši 20.650,- Kč podle § 3 odst. 1 bodu 4., § 10 odst. 3,

18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z paušální náhrady hotových výdajů ve

výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní

služby (jímž je vyjádření k dovolání, přičemž žalobkyně se vyjádřila ke každému

dovolání), z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 4.190,- Kč a celkem

činí 25.140,- Kč. Tuto částku je povinen zaplatit první žalovaný i druhý

žalovaný. O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a čtvrtým

žalovaným bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a a § 146 odst. 2

věty první o. s. ř., když čtvrtý žalovaný procesně zavinil, že dovolací řízení

bylo zastaveno a vznikla mu tak povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího

řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,-

Kč podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 4., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a §

18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon

právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty 2.060,- Kč a celkem činí

12.360,- Kč. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se

oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.