32 Cdo 2102/2017-201
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci
žalobkyně ŠINDELÁŘ SPEDITION s. r. o., se sídlem v Sedleci 49, PSČ 373 47,
identifikační číslo osoby 26024641, zastoupené Mgr. Janem Úlehlou, advokátem,
se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, PSČ 370 01, proti žalované
D. Z. se sídlem ve Velkých Opatovicích, o zaplacení částky 404 187 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 46 ECm 43/2013, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2016, č.
j. 12 Cmo 189/2016-171, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 10 240 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 2 článku II, části první, přechodných
ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění
účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. stanoví, že dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být
vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí
směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a
čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2 o. s. ř.]. Důvod dovolání
se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení, které pokládá za nesprávné,
a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec
3).
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti v řešení dvou otázek, jež
má za otázky hmotného práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud
nebyly vyřešeny. Argumentuje, že „dovolacím soudem má být vyřešena otázka
odpovědnosti žalované jako dopravce za škodu na zásilce v důsledku použití typu
vozidla dle doslovného znění přepravní smlouvy ovšem v rozporu s příkazem
vyznačeným na mezinárodním nákladním listu a charakterem zásilky a s tím
související otázka dodržení odborné péče žalované o zásilku“.
Takové otázky nejsou otázkami hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř., které v
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyly dosud vyřešeny a které by měl
Nejvyšší soud vyřešit právě v souzené věci, při plnění své úlohy zajišťovat
jednotu a zákonnost rozhodování [srov. § 14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002
Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých
dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Dovolatelka tu nečiní nic
jiného, než že se domáhá přezkumu správnosti právního posouzení věci odvolacím
soudem, založeného na specifických poměrech souzené věci. Tím nečiní zadost
požadavku na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, nýbrž v souladu s
dalším požadavkem obsaženým též v § 241a odst. 1 o. s. ř. vymezuje důvod
dovolání způsobem stanoveným v odstavci 3 tohoto ustanovení (srov. shodně např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1983/2014, a ze
dne 30. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 119/2016, která jsou, stejně jako ostatní
rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na http://www.nsoud.cz).
Z celého dovolání se z hlediska obsahového dotýká kritérií vymezených v § 237
o. s. ř. pouze argumentace, že odvolací soud nesprávně posoudil námitku co do
naplnění hrubé nedbalosti ve smyslu článku 29 Úmluvy CMR (tj. Úmluvy o
přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě, vyhlášené ve Sbírce
zákonů pod číslem 11/1975 Sb.), neboť hrubá nedbalost je soudní praxí vykládána
jako nedbalost nejvyšší intenzity, jež svědčí o lehkomyslném přístupu škůdce k
plnění jeho povinností, kdy je zanedbán požadavek náležité opatrnosti takovým
způsobem, že to svědčí o zřejmé bezohlednosti škůdce k zájmům jiných osob, a že
„s určitou mírou přiměřenosti lze při posuzování nedbalosti žalované odkázat i
na rozhodnutí Nejvyššího soudu 23 Cdo 1837/2015“.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1837/2015, je
usnesením, jímž bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, neboť Nejvyšší soud
dovodil, se odvolací soud se v tam souzené věci při výkladu článku 29 Úmluvy
CMR neodklonil od závěrů přijatých v rozsudku ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23
Cdo 2702/2012, uveřejněném pod číslem 59/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále též jen „R 59/2015“), podle nichž za zavinění rovnocenné
úmyslu podle práva České republiky je pro účely ustanovení článku 29 odst. 1 a
článku 32 odst. 1 Úmluvy CMR třeba považovat hrubou nedbalost, a hrubá
nedbalost je nedbalostí nejvyšší intenzity, jež svědčí o lehkomyslném přístupu
škůdce k plnění jeho povinností, kdy je zanedbán požadavek náležité opatrnosti
takovým způsobem, že to svědčí o zřejmé bezohlednosti škůdce k zájmům jiných
osob.
Konkrétní okolnosti daného případu, zjištěné v řízení před soudy nižších
stupňů, rozhodně neumožňují závěr, že škoda byla způsobena hrubou nedbalostí
žalované, tak jak ji vymezuje citované rozhodnutí, a nelze tedy přitakat
dovolatelce (pokud to hodlala namítnout), že odvolací soud se při řešení
otázky, zda jsou splněny předpoklady pro aplikaci článku 29 Úmluvy CMR,
odchýlil od závěrů přijatých v R 59/2015. Poměry souzené věci se v podstatném
liší od těch, z nichž Nejvyšší soud vycházel rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo
1837/2015. Podle zjištěného skutkového stavu věci (který v procesním režimu
účinném od 1. 1. 2013 v dovolacím řízení zpochybnit nelze) totiž žalovaná
jednala v souladu s jasným pokynem dovolatelky obsaženým v objednávce přepravy,
podle kterého měl být pro přepravu použit druh vozidla „plachta“ (čemuž rovněž
odpovídala sjednaná cena). Mezinárodní nákladní list sice obsahoval požadavek
odesílatele ve znění „Cooling 15 - 17 °C“ a dle všeobecných podmínek přepravní
smlouvy měla žalovaná povinnost informovat dovolatelku o rozporech mezi
dispozicemi dle objednávky a pokyny obdrženými odesílatelem, nicméně do
přistaveného vozidla druhu „plachta“ naložil předmětné zboží sám odesílatel, a
to bez výhrad. Nelze tedy dospět ani k závěru, že by žalovaná postupovala v
rozporu s pokyny odesílatele, jak namítá dovolatelka.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst.
3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 18. 10. 2017
JUDr. Pavel Příhoda
předseda
senátu