USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci
žalobkyně VÍNO CZ, s. r. o., se sídlem v Brně, Nové sady 988/2, identifikační
číslo osoby 29291101, zastoupené JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem se sídlem v
Brně, Cihlářská 637/16, proti žalovanému Templářské sklepy Čejkovice,
vinařskému družstvu, se sídlem v Čejkovicích, Na Bařině 945, identifikační
číslo osoby 45475148, zastoupenému JUDr. Pavlem Kratochvílou, advokátem se
sídlem v Kyjově, Žižkova 791/25, o zaplacení částky 1 755 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 6 C 92/2015, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2019, č.
j. 27 Co 223/2017-293, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 18 924 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí
k rukám jeho zástupce.
prodlení (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok II.) a mezi
účastníky (výrok III.), a o vrácení zaplacené zálohy na znalečné žalobkyni
(výrok IV.).
Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaného
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu o zaplacení 1
755 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení zamítl (první výrok), rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně mezi účastníky (druhý výrok)
a státem (třetí výrok), ve výroku IV. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak,
že žalobkyni se složená záloha na znalečné nevrací (čtvrtý výrok), a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (pátý výrok) a státem (šestý
výrok).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, majíc za to, že
odvolacím soudem řešená otázka procesního práva je dovolacím soudem rozhodována
rozdílně a dále že odvolací soud se při řešení otázky procesního práva odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká
nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud
dovolání odmítl, případně aby je zamítl, a aby žalovanému přiznal náhradu
nákladů dovolacího řízení.
Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je
dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Formuluje-li dovolatelka otázku „průkaznosti nepřímých důkazů“, která je podle
jejího názoru dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nemůže být prostřednictvím
této otázky přípustnost dovolání založena, poněvadž na jejím řešení napadené
rozhodnutí nespočívá, tuto otázku odvolací soud neřešil, neboť dospěl k závěru,
že na základě zjištěného skutkového stavu nelze přijmout jednoznačný závěr o
tom, že společnost BJ.VITIS s. r. o. dodala žalovanému víno do jeho sklepů v
Čejkovicích, současně však není možné jednoznačně uzavřít, že by toto tvrzení
žalobkyně bylo nepravdivé. S ohledem na to, že břemeno tvrzení k prokázání této
skutečnosti leželo na žalobkyni, odvolací soud pro tzv. důkazní nouzi žalobkyně
nepovažoval žalobu za důvodnou. Otázkou průkaznosti nepřímých důkazů se
odvolací soud nezabýval, neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v
dovolacím řízení. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013,
sen. zn. 29 NSČR 53/2013, které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího
soudu zde citovaná, veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách, že dovolání
není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod
jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo
procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Pro úplnost lze uvést, že uzavřel-li odvolací soud, že na základě zjištěného
skutkového stavu není možné přijmout závěr, zda se žalobkyní tvrzená (rozhodná)
skutečnost stala nebo naopak nestala (závěr o pravdivosti nebo nepravdivosti
jejího tvrzení), a proto žalobu zamítl z důvodu neunesení důkazního břemene
žalobkyní, postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu
(srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo
40/2003, či ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, na který dovolatelka
sama odkazuje).
Dovolatelka dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2003, sp.
zn. 21 Cdo 408/2003, a argumentuje ve prospěch názoru, že pokud odvolací soud
neprovedl všechny důkazy, které k prokázání svého tvrzení navrhla, postupoval v
rozporu s citovaným rozhodnutím dovolacího soudu. V této jiné věci Nejvyšší
soud dovodil, že závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze - jak
vyplývá zejména z jeho smyslu v občanském soudním řízení - v první řadě učinit
jen tehdy, jestliže soud řádně a úplně provedl všechny důkazy, které účastník
označil k prokázání svého tvrzení. Účastníkem označený důkaz soud neprovede
pouze v případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro
věc rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně
nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je
podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná. Jestliže odvolací soud
v projednávané věci provádění dalších navrhovaných důkazů zamítl, neboť samy o
sobě nemohly prokázat tvrzení, že víno bylo v předmětném období dodáno do
sklepů žalovaného, když listinné důkazy (maďarské dodací listy a mezinárodní
nákladní listy CMR) měly sloužit k prokázání tvrzení, že předchůdce žalobkyně
měl v předmětném období dostatečné množství vína přivezeného z Maďarska, čímž
samo o sobě nemůže být prokázáno, že víno bylo v předmětné době žalovanému
skutečně dodáno, a výslech svědka J. B. nemůže sám o sobě zvrátit závěry
vyplývající z ostatních svědeckých výpovědí a zejména již provedených
listinných důkazů, postupoval v souladu s citovaným rozhodnutím dovolacího
soudu a tvrzený předpoklad přípustnosti není dán.
Je ostatně na místě dodat, že dovolatelka v rámci vymezení dovolacího důvodu
napadené rozhodnutí kritizuje především prostřednictvím polemiky se skutkovým
stavem věci zjištěným v řízení před odvolacím soudem. Takovým způsobem
nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu v dovolacím řízení namítat nelze.
Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při
posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci.
Skutkový stav věci v dovolacím řízení zpochybnit nelze a ani samotné hodnocení
důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím
důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou
tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem
4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení ze dne 27.
3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo
1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 30. 6. 2015,
sp. zn. 33 Cdo 1189/2015).
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.
jako nepřípustné
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 18. 12. 2019
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu