32 Cdo 2121/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně PLEMENÁŘSKÉ SLUŽBY a. s., se sídlem v Otrokovicích - Kvítkovicích, U
Farmy 275, PSČ 765 02, identifikační číslo osoby 46979964, zastoupené JUDr.
Radkem Foralem, advokátem se sídlem v Napajedlech, Masarykovo náměstí 220, PSČ
763 61, proti žalované ŽIVA VRBICE s. r. o., se sídlem ve Vrbicích 348, okres
Břeclav, PSČ 691 09, identifikační číslo osoby 48906395, zastoupené Mgr. Petrem
Pařilem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 365/46, PSČ 602 00, o zaplacení
částky 158 536 Kč, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 8 C
328/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13.
února 2014, č. j. 47 Co 142/2013-448, ve znění opravného usnesení ze dne 9.
dubna 2015, č. j. 47 Co 142/2013-490, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. února 2014, č. j. 47 Co
142/2013-448, ve znění opravného usnesení ze dne 9. dubna 2015, č. j. 47 Co
142/2013-490, se ve výrocích o nákladech řízení pod body II a III zrušuje a věc
se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek Okresního
soudu v Břeclavi ze dne 5. prosince 2012, č. j. 8 C 328/2006-412, v zamítavém
výroku o věci samé pod bodem I a ve výroku pod bodem III, jímž byla žalobkyni
uložena povinnost k náhradě nákladů řízení placených státem (výrok pod bodem
I). Ve výroku pod bodem II, jímž bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalované na
náhradu nákladů řízení částku 55 414,80 Kč, rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že žalované se náhrada nákladů nepřiznává (výrok pod bodem II), a
uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku
9 389,60 Kč (výrok pod bodem III).
Důvodem zamítnutí žaloby bylo, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno stran
skutečností opodstatňujících závěr, že se žalovaná na její úkor bezdůvodně
obohatila.
Žalobkyně založila uplatněný nárok na tvrzení, že s podnikatelem Ing. J. K.
uzavřela dvě kupní smlouvy, na jejich základě mu předala plemenné prasničky,
individuálně označené tzv. vrubováním, dne 13. července 2005 12 kusů a dne 9.
listopadu 2005 18 kusů. Protože byla sjednána výhrada vlastnického práva a Ing.
K. kupní cenu nezaplatil, zůstaly prasničky v jejím vlastnictví. Tyto
skutečnosti byly v řízení prokázány, stejně jako to, že předmětná zvířata byla
Ing. K. zařazena do stáda, které obhospodařoval a které měl pronajato od
žalované, a že toto stádo poté, co Ing. K. dne 28. června 2006 zemřel, převzala
žalovaná. Uplatnění práva na peněžité plnění žalobkyně založila na předpokladu,
že vzhledem k běhu času již žalovaná nemá předmětné prasničky ve své dispozici.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že žalobkyně
neunesla důkazní břemeno k tvrzení, že Ing. K. měl předmětné prasničky ve svém
chovu ke dni své smrti a že je tedy spolu se stádem převzala žalovaná.
Měnící výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně odvolací soud
opřel o názor, že v souzené věci jde s ohledem na okolnosti, které vedly k
uplatnění nároku, o případ zvláštního zřetele hodný v intencích ustanovení §
150 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Zdůraznil, že žalobkyně
prokázala, že její prasničky byly zařazeny do stáda, které po smrti Ing. K. převzala žalovaná, předpokládala tudíž, že žalovaná převzala i její zvířata a
že tato skutečnost vyjde najevo výslechem svědků, čtením zápisu o předání
zvířat či zápisu o tehdy provedené inventuře stáda. Teprve v průběhu řízení
vyšlo najevo, že tyto důkazy buď neexistují anebo tvrzenou skutečnost
neprokazují. Podle mínění odvolacího soudu se jedná o situaci, v níž strana
nesoucí důkazní břemeno objektivně neměla přístup k relevantním informacím a
důkazům, neboť ty byly v dispozici druhé strany, a ta pak k objasnění skutku
svým vystupováním v průběhu řízení nijak nepřispěla. Zavázat žalobkyni k
náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně se za těchto okolností
odvolacímu soudu jevilo jako nepřiměřená tvrdost. Rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku o nákladech řízení před soudem
prvního stupně napadla žalovaná dovoláním. Splnění předpokladů přípustnosti
dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí se odchyluje od judikatury
Nejvyššího soudu stanovící podmínky a meze uplatnění korektivu obsaženého v
ustanovení § 150 o. s. ř. a současně se jedná i o otázku, která dosud nebyla
Nejvyšším soudem řešena. Má se jednat o otázky,
a) „zda lze považovat za důvod zvláštního zřetele hodný dle ustanovení §
150 o. s. ř. důvody, proč strana neuspěla ve sporu, nebo toto ustanovení pouze
mírní dopady placení nákladů řízení do sociální sféry účastníka řízení“, a
b) „zda lze považovat za důvod zvláštního zřetele hodný pouze to, že
strana nesoucí důkazní břemeno objektivně neměla přístup k relevantním
informacím a důkazům (což věděla od samého počátku sporu) a že žalobu pouze
zkusila (co kdyby to náhodou vyšlo)“. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že vyšel pouze z jednoho z aspektů věci, z
přístupu k důkazům, jenž je ostatně kriteriem „naprosto nevhodným“, a vůbec se
nezabýval majetkovými, sociálními a osobními poměry účastníků řízení, čímž se
odchýlil od závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, ze dne ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 2944/2013, či
ze dne 20. února 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013 (která jsou, stejně jako
ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na
http://www.nsoud.cz). Poukazuje na to, že žalobkyně je akciovou společností,
pro niž zaplacení nákladů řízení neznamená značný zásah do její majetkové
sféry. Argumentuje, že ve sporu, který nevyvolala, se bránila proti nedůvodné
žalobě a teď je za to potrestána, přišla o více než 100 000 Kč, což vnímá jako
extrémní nespravedlnost. Zpochybňuje relevantnost kritéria, že
„nespolupracovala s žalobkyní na jakémsi hledání důkazů“, zdůrazňujíc, že by
taková povinnost musela existovat.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném
rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se ve svém vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího soudu
a navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto. Zdůrazňuje způsob, jakým žalovaná
provedla inventuru, jakož i to, že žalovaná neprojevila zájem předložit doklady
prokazující, jak bylo s prasničkami naloženo, a popírala nejen, že prasničky
byly do stáda zařazeny, nýbrž i vlastnické právo žalobkyně nebo dodání
prasniček Ing. K. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného
zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval
otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovoláním lze napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu za předpokladu, že to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Otázky, které dovolatelka předkládá, otázkami v rozhodovací praxi Nejvyššího
soudu neřešenými nejsou; v tom dovolání přisvědčit nelze. Dovolatelka má však
pravdu v tom, že odvolací soud se při výkladu a aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. v jí naznačených otázkách od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu
odchýlil. Protože Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by měl svou dosavadní rozhodovací
praxi v této otázce měnit (posoudit ji jinak), pojí se s takovým závěrem o
přípustnosti dovolání též jeho posouzení jako důvodného. Podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný
úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo
bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Ustanovení § 150 o. s. ř. stanoví, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního
zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního
setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů
řízení zcela nebo zčásti přiznat. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn.
29 Cdo 2438/2013,
uveřejněném pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s
odkazem na judikaturu Ústavního soudu (na jeho nálezy sp. zn. I. ÚS 2862/07 a
sp. zn. I. ÚS 1030/08) vyložil, že základní zásadou, která ovládá rozhodování o
náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci (§ 142
odst. 1 o. s. ř.), v níž se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své
subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu
nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž
do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Ustanovení § 150 o. s. ř., jež tuto
zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit, slouží k řešení
situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo
ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při
této činnosti účelně vynaložil. Nejvyšší soud zdůraznil, že zejména v procesním
právu je nutno každou výjimkou z obecného pravidla vykládat restriktivně, a
ztotožnil se s názorem formulovaným v komentářové literatuře (srov. Drápal, L.,
Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1005), podle něhož závěr soudu o tom, zda jde o
výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z
posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o
pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody
hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním,
osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel
nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit,
jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného
účastníka. Významné z hlediska aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. jsou rovněž
okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu
řízení a další. Těmito závěry, k nimž se Nejvyšší soud přihlásil v celé řadě dalších svých
rozhodnutí, včetně těch, jimiž argumentuje dovolatelka, a též v rozsudku ze dne
25. září 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněném pod číslem 24/2015 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, se odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění
napadeného rozhodnutí - v souzené věci neřídil důsledně. Dovolatelka odvolacímu soudu po právu vytýká, že nevycházel z posouzení všech
okolností konkrétního případu, jestliže nevzal vůbec zřetel na majetkové poměry
účastníků a nehodnotil tudíž ani, jak se aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. dotkne jejích majetkových poměrů jako oprávněného (v řízení úspěšného)
účastníka. Za rozhodující však Nejvyšší soud považuje, že okolnosti, na nichž odvolací
soud založil aplikaci ustanovení § 150 o. s.
ř., samy o sobě nijak významně
nevybočují ze standardních poměrů sporného civilního procesu, jenž je v rovině
zjišťování skutkového stavu věci založen na zásadě, že žalobce je povinen
tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž lze dovodit žalobou uplatněný nárok, a
na žalovaném je, aby tvrdil a prokazoval skutečnosti, na nichž staví svou
procesní obranu, a že účastníka, jenž svou procesní povinnost nesplní (neunese
břemeno tvrzení či důkazní břemeno), stihnou, a to bez zřetele na důvody,
nepříznivé procesní důsledky, totiž neúspěch ve sporu. Okolnostmi hodnými
zvláštního zřetele se rozumí toliko takové okolnosti, pro které by se nejen
jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu
účastníku, který ve věci úspěch neměl, nýbrž zároveň by bylo možno spravedlivě
požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením
nesl ze svého (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014,
sp. zn. 23 Cdo 2944/2013). Opřel-li odvolací soud závěr o tom, že lze
spravedlivě požadovat na dovolatelce, aby náklady vynaložené na úspěšnou
procesní obranu nesla ze svého, toliko na úvaze, že svým vystupováním v průběhu
řízení nijak nepřispěla k objasnění skutku, jinými slovy řečeno, že nepřispěla
ke splnění důkazní povinnosti zatěžující její protistranu ve sporu, pak takové
posouzení ve světle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (a zejména též
Ústavního soudu) neobstojí. Nezbývá tedy než uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku o
nákladech řízení před soudem prvního stupně spočívá na nesprávném právním
posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v dovoláním napadeném výroku správné a
předpoklady pro jeho změnu podle ustanovení § 243d písm. b) o. s. ř. ve věci
splněny nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. v měnícím výroku pod
bodem II, jakož i v závislém výroku o nákladech odvolacího řízení pod bodem III
(§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.), zrušil a věc podle ustanovení § 243e
odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se
řízení končí (§ 243g odst. 1 věta druhá, § 151 odst. 1, část věty před
středníkem, o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.