USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně
ČSAD Ostrava a. s., se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava, Vítkovická 3083/1,
PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 45192057, zastoupené Mgr. Pavlou
Běčákovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Vítkovická 3083/1, proti žalované
STUDENT AGENCY k. s., se sídlem v Brně, Brno – město, náměstí Svobody 86/17,
PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 25317075, zastoupené JUDr. Zdeňkem
Hrouzkem, advokátem, se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, o zaplacení částky
669 541,46 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 48
C 298/2016, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
30. 3. 2020, č. j. 27 Co 165/2019-115, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
Žalovaná podala dovolání proti v záhlaví označenému usnesení, kterým Krajský
soud v Brně v prvním výroku potvrdil usnesení ze dne 1. 8. 2019, č. j. 48 C
298/2016-103, jímž Městský soud v Brně ve výroku pod bodem I podle § 9 odst. 1
zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů,
zastavil řízení o odvolání žalované ze dne 2. 7. 2019 pro nezaplacení soudního
poplatku za odvolání ve stanovené lhůtě, ve výroku pod bodem II rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, a ve výroku
pod bodem III rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude žalované vrácena
zaplacená částka soudního poplatku 33 478 Kč. Ve druhém výroku odvolací soud
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dovolatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu „co do výroku I.“, podle obsahu
však pouze v té části prvního výroku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně o zastavení řízení. Dovolání má za přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení „otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to
zejména rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo
4272/2007“. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době, kdy
bylo řízení zahájeno, se pro ně uplatní - v souladu s bodem 1 článku II, části
první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017
(dále též jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud
přípustným neshledal. Avizovanou otázku hmotného práva dovolatelka nevymezila a při řešení otázky,
zda lze prominout zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku soudem dodatečně
stanovené podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve
znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „zákon č. 549/1991 Sb.“ či „zákon o
soudních poplatcích"), kterou předkládá a jež je otázkou práva procesního, se
odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodklonil. Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn.
22
Cdo 4272/2007, uveřejněný pod číslem 25/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde
citovaná, dostupný na jeho webových stránkách), je nepřípadný, neboť Nejvyšší
soud se v něm vyjadřoval k možnosti prominout zmeškání soudcovské lhůty podle
občanského soudního řádu, nikoliv speciální lhůty k zaplacení soudního poplatku
soudem dodatečně stanovené podle zákona o soudních poplatcích, a rozhodnutí
bylo vydáno před tím, než byl zákonem č. 296/2017 Sb., kterým se měnil zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, ve znění pozdějších předpisů, novelizován zákon o
soudních poplatcích, na který přiléhavě odkazuje odvolací soud. Podle právní úpravy účinné do 29. 9. 2017 nebyla lhůta, kterou soud stanovil k
zaplacení soudního poplatku účastníkovi, jenž svou poplatkovou povinnost
nesplnil při podání žaloby (odvolání, dovolání), propadná. Po jejím marném
uplynutí sice soud řízení zastavil (§ 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve
znění účinném do 29. 9. 2017), byl-li však poplatek poté zaplacen do konce
lhůty k odvolání proti usnesení o zastavení řízení, poplatková povinnost byla
splněna a soud toto usnesení zrušil. Novelou zákona o soudních poplatcích
provedenou zákonem č. 296/2017 Sb. došlo ke zpřísnění právní úpravy. Ústavní
soud k tomu uvádí v nálezu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 2025/19 (který je,
stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu zde citovaná, dostupný na jeho
webových stránkách), že novelou provedenou zákonem č. 296/2017 Sb. bylo
významně zasaženo do postupu soudu při vyzývání účastníků k zaplacení soudního
poplatku a stanovení lhůty. Ohledně žalob, odvolání, dovolání či kasačních
stížností podaných od 30. 9. 2017 (srov. přechodné ustanovení v čl. VI zákona
č. 296/2017 Sb.) platí, že soud stanoví lhůtu v délce alespoň 15 dnů, pouze ve
výjimečných případech může stanovit lhůtu kratší. Takto stanovená lhůta byla do
zákona nově zavedena v důsledku koncepčního průlomu spočívajícího v doplnění
poslední věty § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, podle níž se k
zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty nepřihlíží. Pokud je tedy poplatek
zaplacen po lhůtě, soud řízení zastaví a zaplacený poplatek vrátí postupem
podle § 10 zákona o soudních poplatcích. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017,
formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož k založení přípustnosti dovolání
podle ustanovení § 237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz
dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s
níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu.
Lze ostatně dodat, že ve věci, v níž bylo soudy nižších stupňů zastaveno
odvolací řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku za odvolání ve lhůtě
stanovené ve výzvě k jeho zaplacení a návrh žalované na prominutí zmeškání
lhůty k zaplacení soudního poplatku z odvolání byl zamítnut s odůvodněním, že
lhůta k zaplacení soudního poplatku je lhůtou propadnou a její zmeškání nelze
proto prominout, Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo
520/2020, dovolání žalované odmítl jako nedůvodné. Poukázal na to, že Ústavní
soud zdůraznil v řadě svých rozhodnutí, např. v usnesení ze dne 20. 6. 2018,
sp. zn. I. ÚS 1335/18, a ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1680/18, že již
samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku
je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena
zákonem a poplatníkovi v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání
žaloby. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné (náhradní)
„propadné“ lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně
konformním důsledkem jeho pasivity. Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2020,
sp. zn. II. ÚS 1789/20, ústavní stížnost žalované proti těmto rozhodnutím
odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Přihlásil se k závěrům své předchozí
(Nejvyšším soudem citované i další) judikatury a argumentaci stěžovatelky, že
zastavení odvolacího řízení má pro účastníka fatální následky, nepřiznal
relevanci. Dovodil, že nedbalost či technická chyba, k níž došlo na straně
banky či právního zástupce stěžovatelky, nemůže být speciálním důvodem pro
odklon od dosavadní judikatury
V usnesení ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4614/2018, pak Nejvyšší soud
zamítl žádost o prominutí zmeškání lhůty k úhradě soudního poplatku za
dovolání, podanou v reakci na zastavení dovolacího řízení. S odkazem na § 9
odst. 2 a odst. 7 zákona o soudních poplatcích uzavřel, že vzhledem k tomu, že
s marným uplynutím lhůty stanovené k zaplacení soudního poplatku zákon výslovně
spojuje následek, že soud k zaplacení poplatku po uplynutí lhůty nepřihlíží,
přičemž nabude-li usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku právní
moci, poplatková povinnost zaniká, nelze návrhu žalobkyně na prominutí zmeškání
lhůty k zaplacení soudního poplatku za dovolání vyhovět. Přípustnost dovolání nezakládá ani tvrzení dovolatelky, provázené odkazem na
nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. II. ÚS 738/2000, a ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 2656/12, že v daném případě jsou splněny podmínky pro
to, aby bylo zmeškání soudcovské lhůty prominuto z omluvitelných důvodů, a
opačný závěr je projevem přepjatého formalismu, resp. výsledkem interpretace,
jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. K tomu postačí poukázat
na shora citované závěry Ústavního soud vyjádřené v usneseních sp. zn. I. ÚS
1335/18, sp. zn. I. ÚS 1680/18 a sp. zn. II. ÚS 1789/20. Vzhledem k důvodům, v nichž dovolatelka spatřuje omluvitelný důvod zmeškání
lhůty k zaplacení soudního poplatku, lze - nad rámec uvedeného - odkázat na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2015, sp. zn.
23 Cdo 297/2015,
uveřejněné pod číslem 13/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle
jehož závěrů neučiní-li právnická osoba žádné právní úkony k tomu, aby
zabránila zmeškání lhůt, nelze takovou skutečnost považovat za omluvitelnou. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.