32 Cdo 2203/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně České spořitelny, a.s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45 24 47 82, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týn 1049/3, proti žalované D. P., zastoupené JUDr. Danuší Jurkovou, advokátkou se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Slezská 1129, o zaplacení částky 1,480.847,17 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 12 C 228/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. dubna 2011, č. j. 15 Co 388/2010-172, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 19.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 2. prosince 2009, č. j. 12 C 228/2008-65, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1,480.847,17 Kč s 13,79% úrokem z prodlení z částky 1,292.017,57 Kč od 2. září 2008 do zaplacení a náhradu nákladů řízení. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 43.407,05 Kč, co do úroku z prodlení z částky 1,292.017,57 Kč za dobu od 2. září 2008 do zaplacení ve výši rozdílu mezi zákonným úrokem z prodlení a úrokem z prodlení ve výši 13,79 % ročně tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl [výrok pod bodem I.
a)], co do částky 1,437.440,12 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 1,292.017,57 Kč za dobu od 2. září 2008 do 11. dubna 2011 ve výši 289.985,24 Kč a dále co do (zákonného) úroku z prodlení tam specifikovaného z částky 1,292.017,57 Kč za dobu od 12. dubna 2011 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil [výrok pod bodem I. b)] a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body II. a III.). Proti rozsudku odvolacího soudu - výslovně proti výroku pod bodem I. b) - podala žalovaná dovolání, aniž by uvedla, o co opírá jeho přípustnost, a uplatnila dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o.
s. ř.“). Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012. Dovolání žalované není přípustné. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.
s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v projednávané věci nejde, jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v projednávané věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.
je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila. Dovolatelka výslovně uplatnila dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žádnou právní otázku ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., pro jejíž řešení odvolacím soudem by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí však nevymezila, a takovou otázku nelze nalézt ani v obsahovém vymezení uplatněného dovolacího důvodu. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tím i přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá námitka dovolatelky, že soud prvního stupně neprovedl výslechy jí navržených svědků, z nichž měly být zjištěny okolnosti uzavření smlouvy o úvěru, které by měly vliv na platnost smlouvy, a okolnosti uzavření zástavní smlouvy a nezdůvodnil, z jakých důvodů tyto důkazy neprovedl, dále výhrada, že nijak nereflektoval na skutečnost, že částky na úhradu úvěru poskytl někdo jiný, nikoliv dovolatelka, a nepřihlédl k obžalobě podané proti A.
M. Dovolatelka pomíjí, že o tom, které z navrhovaných důkazů budou provedeny, rozhoduje soud (srov. ustanovení § 120 odst. 1 větu druhou o. s. ř., dále právní závěry např. v usneseních Nejvyššího soudu ze dne
26. října 2010, sp. zn. 33 Cdo 5216/2008, ze dne 22. února 2011, sp. zn. 20 Cdo 1413/2009, ze dne 18. října 2011, sp. zn. 28 Cdo 116/2011, ze dne 14. června 2012, sp. zn. 21 Cdo 1850/2011 a v rozsudku ze dne 24. května 2011, sp. zn. 32 Cdo 4892/2010, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, či z konstantní judikatury Ústavního soudu např. jeho nálezy ze dne 3. listopadu 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, a ze dne 8. července 1999, sp. zn. III.
ÚS 87/99, jež jsou, jako ostatní citovaná rozhodnutí, uveřejněná na webových stránkách Ústavního soudu). Tyto její námitky, i kdyby je bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (t. j. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže tvrzené vady nezahrnují (jako je tomu v projednávané věci) podmínku existence právní otázky zásadního významu (k tomu srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7.
března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). V usnesení ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, pak Ústavní soud dovodil, že podmínkou přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. u tvrzené vady řízení je, aby právní otázka procesní povahy byla v dovolání zřetelně formulována. Uvedené výhrady se navíc týkají řízení před soudem prvního stupně, nikoliv odvolacího řízení. Pro úplnost nutno dodat, že odvolací soud věc projednal v režimu úplné apelace a s důkazními návrhy žalované se řádně vypořádal. Zpochybňuje-li dovolatelka závěr odvolacího soudu, podle něhož jí žalobkyně úvěr poskytla převodem peněžních prostředků na účet určený žalovanou v příkazu k převodu jí podepsaném, námitkou, že nebyla příjemcem úvěru, že byl na ní třetí osobou spáchán podvod a banka neměla peněžní prostředky poskytnout, když zástavní smlouvu podle svého tvrzení nepodepsala, a odvolacímu soudu vytýká, že ve věci rozhodl na základě neúplně zjištěného skutkového stavu věci, pak nekritizuje správnost právního posouzení věci (správnost výkladu norem hmotného práva a jejich aplikaci na zjištěný skutkový stav věci), nýbrž napadá správnost
skutkových závěrů, na nichž odvolací soud pro ni nepříznivé právní posouzení založil. Tím ve skutečnosti uplatnila dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj., že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jenž však přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže založit, neboť podle výslovného znění ustanoví § 237 odst. 3 o. s. ř. se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 nepřihlíží.
Jelikož dovolání žalované není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají [s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, k němuž došlo - s účinností od 7. května 2013 - nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12] ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 15.700,- Kč podle § 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 3.360,- Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 12. srpna 2013
JUDr. Hana Gajdzioková předsedkyně senátu