32 Cdo 2234/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně BETONSERVIS s.r.o., se sídlem v Praze 8 - Karlíně, K
Olympiku 563/2, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 27090523, zastoupené
JUDr. Martinem Horčicem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 27,
proti žalované PRŮMSTAV, a.s., se sídlem v Praze 8, Pobřežní 667/78, PSČ 186
00, identifikační číslo osoby 25105825, zastoupené JUDr. Petrem Moravcem,
advokátem se sídlem v Praze 5, Pod Hybšmankou 3090/28, o zaplacení 1 407 359,91
Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm
82/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13.
10. 2015, č. j. 1 Cmo 36/2015-471, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalovaná podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku v rozsahu prvního
výroku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze
dne 8. 7. 2014, č. j. 39 Cm 82/2010-420, ve spojení s opravným usnesením ze dne
17. 3. 2015, č. j. 39 Cm 82/2010-450, v části vyhovujícího výroku ve věci samé
ohledně částky 482 597,91 Kč. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby
dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to
již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné
předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §
237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v
dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Tvrzení,
podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, resp. tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně,
může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím
soudem odchyluje, resp. je-li tvrzeno, že tato otázka je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, musí být z dovolání zřejmé, v kterých rozhodnutích byla
tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne
29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR
55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou – stejně
jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na webových stránkách
Nejvyššího soudu). Dovolatelka však své povinnosti na vymezení přípustnosti dovolání podle § 237
o. s. ř., jak jí ukládá § 241a odst. 2 o. s. ř., nedostála, neboť na žádnou
judikaturu Nejvyššího soudu, s níž by bylo napadené rozhodnutí v rozporu či by
v ní otázka hmotného nebo procesního práva byla rozhodována rozdílně,
neodkázala. Jediný odkaz dovolatelky na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně
na rozsudek ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1855/2014, je nepřípadný, neboť v
něm nejsou řešeny otázky, na jejichž řešení odvolací soud napadené rozhodnutí
založil. Přípustnost dovolání nemůže otevřít ani polemika dovolatelky se skutkovými
zjištěními odvolacího soudu v otázce existence vad díla, neboť správnost
skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů totiž v
dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném
ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění
odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod;
tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo
2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014) a není jimi naplněn
ani dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Vytýkané nedostatky dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání
dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula. Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v
dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit
přípustnost dovolání a důvodnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro vady odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o
rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř., jakož i
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001,
uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 9. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda
senátu