32 Cdo 2578/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v
právní věci žalobce Ing. P. K., zastoupeného JUDr. Vladimírem Kristýnem,
advokátem, se sídlem v Brně, Kobližná 19, PSČ 602 00, proti žalovaným 1) RANA,
spol. s r. o., se sídlem ve Znojmě, Horní náměstí 10, identifikační číslo osoby
45 47 98 52, 2) Ing. D. K., a 3) DUKY, a. s., se sídlem ve Znojmě, Horní
náměstí 10, PSČ 669 02, identifikační číslo osoby 25 32 22 73, zastoupeným
JUDr. Vilémem Podešvou, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127,
PSČ 140 00, o určení neplatnosti smlouvy o prodeji části podniku, vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 Cm 192/1998, o dovolání žalovaných proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. února 2009, č. j. 8 Cmo
154/2008-404, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. února
2009, č. j. 8 Cmo 154/2008-404, a
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. prosince 2007, č. j. 35
Cm 192/1998-328, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. prosince 2007, č. j. 35 Cm
192/1998-328, určil, že smlouva o prodeji části podniku uzavřená dne 25. března
1996 mezi společností RANA, spol. s r. o., jako prodávající a Ing. D. K., jako
kupujícím (dále též jen „smlouva“) je neplatná (výrok I.), a rozhodl o
nákladech řízení (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce má naléhavý právní zájem na
určení neplatnosti smlouvy, neboť je společníkem první žalované a má tedy zájem
na určení rozsahu a skladby majetku první žalované. Odkazuje na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2004, sp. zn. 32 Odo 557/2003, a závěry právní
teorie, považoval smlouvu za neplatnou, když předmětem převodu nebyla ucelená
samostatně hospodařící část podniku ve smyslu ustanovení § 487 obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ale výběr z „práv a závazků“ první žalované
svázaných se smlouvou převedenými nemovitostmi ve Znojmě, Horní náměstí 10
(dále jen „nemovitosti“). U ucelené, samostatně hospodařící části podniku lze
očekávat, že zahrnuje alespoň všechny ty závazky, které s převáděnými
nemovitostmi souvisí tím, že jsou zajištěny zástavním právem váznoucím na
nemovitostech. Ani tento předpoklad však vymezení převáděného majetku
nesplňuje. I kdyby převáděná část podniku byla samostatnou organizační složkou
podniku, není tato organizační složka ve smlouvě popsána dostatečně určitě ve
smyslu ustanovení § 37 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Úplatnost
smlouvy o prodeji podniku či jeho části je pojmovým znakem smlouvy a její
esenciální náležitostí. Sjednání kupní ceny ve výši 0,- Kč neumožňuje
kupujícímu kupní cenu zaplatit a odporuje ustanovení § 476 obch. zák. s
důsledky podle ustanovení § 39 obč. zák. Soud prvního stupně dále dovodil, že druhý žalovaný v postavení jednatele první
žalované jako prodávající a současně v postavení kupujícího jednal v rozporu se
zásadami poctivého obchodního styku (§ 265 obch. zák.) i v rozporu s dobrými
mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), když se lze důvodně domnívat, že motivem pro
uzavření smlouvy nebyla ekonomická kooperace zúčastněných subjektů v jejich
běžném obchodním styku, ale snaha vyvést část majetku mimo společnost (první
žalovanou). Nemovitosti, které měly být převedeny smlouvou o prodeji části
podniku, byly následně vloženy druhým žalovaným do základního kapitálu třetí
žalované, v níž byl předsedou představenstva. V té souvislosti odkázal na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, a
rozsudek ze dne 21. srpna 2000, sp. zn. 22 Cdo 871/2000. Vzhledem k tomu, že smlouva je neplatná podle ustanovení § 37 i § 39 obč. zák.,
nelze přihlížet ani k obsahu následných dodatků ke smlouvě, neboť neplatnost
smlouvy ex tunc nelze zhojit následným sjednáním smluvních dodatků. Uvedený
závěr vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. února 2006, sp. zn. 29 Odo
1241/2004. Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý
výrok).
Odvolací soud po částečném opakování a doplnění dokazování považoval skutkové i
právní závěry soudu prvního stupně za správné, na tyto závěry odkázal, maje je
za přesvědčivě zdůvodněné a podpořené judikaturou i právní teorií. Zdůraznil,
že na závěru o neplatnosti smlouvy nemůže nic změnit tvrzení žalovaných, že z
opatrnosti byla uzavřena 27. října 2007 nová smlouva téhož obsahu, neboť
učinila-li první žalovaná tento krok, svědčí to o tom, že smlouvu sama
nepovažuje za platnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání,
odkazujíce co do přípustnosti na ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do
důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatelé namítají, že odvolací soud se vypořádal s otázkou naléhavého
právního zájmu žalobce na určení neplatnosti smlouvy obzvlášť stručně a
nesprávně, v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Sledoval-li žalobce
podanou žalobou určení vlastnictví první žalované k předmětným nemovitostem,
pak žalobou se domáhal určení neplatnosti smlouvy, která je pro posouzení
vlastnického práva k nemovitostem pouze otázkou předběžnou. Podle ustálené
judikatury dovolacího soudu platí, že lze-li žalovat na určení existence práva
nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení (ne)platnosti
smlouvy, neboť posouzení platnosti smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu
k určení práva nebo právního vztahu. Žalobce se tak fakticky domáhá rozhodnutí
o předběžné otázce pro posouzení předmětu sporu, jímž je určení vlastnictví k
předmětným nemovitostem. Přitom soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalobce
má naléhavý právní zájem na požadovaném určení pouze z důvodu, že je
společníkem první žalované. Z jiného hlediska existenci naléhavého právního
zájmu neposuzovaly. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dovolatelé zdůrazňují, že naléhavý
právní zájem na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, je dán
zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo právo žalobce ohroženo nebo se stalo
nejistým jeho právní postavení. Tyto závěry se přitom vážou k žalobě na určení
jako takové, a také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá. V
daném případě žaloba o určení neplatnosti smlouvy uvedené funkce neplní,
rozhodnutí o této žalobě nemá žádné preventivní účinky. Žaloba proto měla být
zamítnuta, aniž se jí soudy měly zabývat věcně. Dospěly-li soudy obou stupňů k
nesprávnému závěru o naléhavém právním zájmu žalobce na požadovaném určení a
připustily další projednání věci, zatížily řízení vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelé považují ze nesprávný rovněž závěr o neplatnosti smlouvy o prodeji
části podniku. Samostatná organizační složka podniku může být tvořena
nemovitostmi a k nim se vztahujícími závazky, případně jinými právy a
povinnostmi tak, jak tomu je v projednávané věci. Základním kritériem pro
posouzení, zda je smlouvou převáděna část podniku, je to, zda majetek vymezený
smlouvou je objektivně způsobilý být provozován jako samostatný podnik. V
případě smlouvy uzavřené 21. března 1996 tomu tak je. I kdyby však byl správný
závěr, že nejde o smlouvu o prodeji části podniku podle ustanovení § 487 obch. zák., měl se odvolací soud (i soud prvního stupně) zabývat otázkou, zda
uzavřená smlouva není jiným smluvním typem nebo inominátní smlouvou podle
ustanovení § 269 odst. 2 obch. zák. za použití výkladových pravidel právních
úkonů uvedených v ustanovení § 34 a násl. obč. zák. V té souvislosti dovolatelé
odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. září 1999, sp.
zn. 33 Cdo
1199/1998, a ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003. Dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení části první zákona
č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve
znění účinném do 30. června 2009. Dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť Nejvyšší soud dospěl k závěru
o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí v otázce naléhavého právního
zájmu žalobce na určení neplatnosti smlouvy o prodeji části podniku, kterou
odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. žalobou lze uplatnit, aby bylo
rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom
naléhavý právní zájem. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1997 pod číslem 21, a
v řadě dalších rozhodnutí, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého určovací
žaloba podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. je preventivního charakteru a má
místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či
nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak
v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky
vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím
lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení
budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s
podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že
je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém
určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové,
ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá. Žaloba o určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. není opodstatněna rovněž
tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k
posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy,
jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže řešit celý obsah nebo dosah
sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota
v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že
bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný
pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah
nebo právo je či není. Nejvyšší soud tak již v rozsudku uveřejněném pod číslem
68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R
68/2001“ (a předtím například v rozsudku ze dne 20. března 1996, sp. zn. II
Odon 50/96, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č.
5, ročník 1996,
strana 113), uzavřel, že pokud právní otázka (platnost smlouvy), o níž má být
rozhodnuto, má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo
právního vztahu (vlastnictví), není dán právní zájem na určení této předběžné
otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu;
jinak řečeno, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního
vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení platnosti či neplatnosti
smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká. Právní názor, podle něhož lze-li žalovat o určení existence práva nebo právního
vztahu, není dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. na určení neplatnosti příslušného právního úkonu, neboť otázka platnosti
právního úkonu má ve vztahu k otázce existence práva nebo právního vztahu
povahu otázky předběžné, však odvolací soud zcela pominul a již z tohoto důvodu
nemůže jeho závěr o naléhavém právním zájmu žalobce na požadovaném určení
obstát. Nesprávnost Nejvyšší soud shledává rovněž v tom, že odvolací soud
založil závěr o naléhavém právním zájmu žalobce na zjištění, že je společníkem
prodávající. Tato skutečnost nemůže sama o sobě odůvodnit naléhavý právní zájem
žalobce, jak správně namítají dovolatelé, nezabýval-li se odvolací soud i
posouzením, zda žalobce má k ochraně svých práv i jiné prostředky než určovací
žalobu. V projednávané věci pak z obsahu spisu vyplývá, že žalobce při jednání
konaném před soudem prvního stupně 27. listopadu 2007 rozšířil žalobu a domáhá
se i určení, že první žalovaná je vlastnicí předmětných nemovitostí. Změna
žaloby byla soudem prvního stupně připuštěna a řízení o tomto určení soud
prvního stupně vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí usnesením ze dne
13. prosince 2007, č. j. 35 Cm 192/98-342, jež nabylo právní
moci 18. ledna 2008. Námitkami k nesprávnosti posouzení smlouvy o prodeji části podniku jako
neplatné se Nejvyšší soud nezabýval, neboť (ne)správnost jejího posouzení
nemohla na výsledku dovolacího řízení ničeho změnit. Navíc touto smlouvou se
bude soud prvního stupně, případně i odvolací soud, znovu zabývat v řízení o
určení vlastnictví předmětných nemovitostí. Soudy nižších stupňů by neměly
přehlédnout, že posouzením smlouvy, jejímž předmětem je bezúplatný prodej
podniku (jeho části), se Nejvyšší soud zabýval již v dovolateli zmíněném
rozsudku ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl
uplatněn důvodně, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), napadený rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty
za středníkem o. s. ř. zrušil. Poněvadž důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně,
Nejvyšší soud zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§
243b odst. 3 o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1 věta první a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. května 2011
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu