32 Cdo 263/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně DW Forklift s. r. o., se sídlem v Praze 5 – Zličíně, Strojírenská
260, PSČ 155 21, identifikační číslo osoby 62416120, zastoupené Mgr. Milanem
Polákem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 2097/10, PSČ 120 00,
za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně Ing. A. F., CSc.,
zastoupeného Mgr. Danielem Hájkem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1,
Panská 890/7, PSČ 110 00, proti žalované TOUAX s. r. o., se sídlem v Praze 8,
Křižíkova 148/34, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 28160916, zastoupené
Mgr. Petrem Compeĺem, advokátem, se sídlem v Praze 9, Podnikatelská 553, PSČ
190 11, o zaplacení částky 43,264.559,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném
návrhu ve výši 3,373.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36
Cm 195/2010, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
25. března 2013, č. j. 4 Cmo 176/2012-387, takto:
Dovolání se odmítá.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“). Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby
dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
jako je tomu i v této věci, je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z
tam uvedených hledisek považuje za splněné. Jiný výklad by vedl k absurdnímu
(textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu
§ 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod
(srov. např. usnesení ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne
23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29
NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října
2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSČR
97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou, stejně
jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupná na
jeho webových stránkách). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, když otázku přípustnosti dovolání zcela
pominula. Údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání,
v dovolání chybí. Uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během
níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již
uplynula.
Jedná se přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím
řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost
dovolání (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.). Je ostatně třeba dodat, že v rámci obsahového vymezení důvodů dovolání
dovolatelka zpochybňuje správnost aplikace ustanovení § 93 odst. l o. s. ř. odvolacím soudem, majíc za to, že problematika, kterou otevírá, má povahu
otázek procesního práva dovolacím soudem dosud neřešených. Ve své argumentaci
se však ve skutečnosti (podle obsahu, srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) omezuje na
kritiku správnosti rozhodnutí odvolacího soudu a otázku procesního práva
odpovídající kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. nevymezuje. Je především nade vši pochybnost, že když zákon podmiňuje vedlejší účastenství
právním zájmem vedlejšího účastníka na výsledku řízení, tak má na mysli právní
zájem skutečný a ne předstíraný, popř. takový, který je evidentně vyloučen. Nepřichází snad ani v úvahu právní názor opačný. Však také odvolací soud své
rozhodnutí na absurdním názoru, že právním zájmem ve smyslu ustanovení § 93
odst. 1 o. s. ř. může být i právní zájem fingovaný či evidentně vyloučený, tedy
právní zájem neexistující, nezaložil. Dovolatelka tu neotevírá právní otázku,
jež by mohla být dovolacím soudem judikatorně vyřešena v intencích ustanovení §
237 o. s. ř., nýbrž toliko polemizuje s právním závěrem odvolacího soudu,
argumentujíc ve prospěch názoru, že vedlejší účastník právní zájem na výsledku
řízení nemá. Nejvyšší soud dovodil již v usnesení ze dne 18. července 2013,
sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předstírá dovolacímu
soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí
odvolacího soudu nezávisí. Pokud jde o tzv. chybný výklad č. 2, pak ani tu dovolatelka nepředkládá otázku,
na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí. Otázku, „zda může vedlejší
účastník vystupovat na straně žalobce za situace, kdy má primární zájem na jeho
prohře v řízení, aby tak vyloučil negativní dopady řízení na sebe sama“,
odvolací soud neřešil, neboť nedovodil, že Ing. A. F., CSc., má zájem na
procesním neúspěchu žalobkyně. Uzavřel naopak, že jmenovaný má zájem na tom,
aby byla žalobkyně v řízení úspěšná. I kdyby tedy dovolatelka splnila požadavky na obsah dovolání a uvedla, v čem
spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, nebylo by lze shledat dovolání
přípustným. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, protože rozhodnutím o
odmítnutí dovolání řízení v této věci nekončí (srov. § 151 odst. 1 ve spojení s
§ 224 odst. 1 a § 243c odst. 3 větou první o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2014
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu