32 Cdo 2875/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka Ph.D. a JUDr. Pavla Příhody
v právní věci žalobkyně České pojišťovny a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená
75/16, PSČ 113 04, IČ 45272956, proti žalovanému M. T., o 198 640 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 8 C
236/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. března 2009, č. j. 35 Co 629/2008-92,
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. března
2009, č. j. 35 Co 629/2008-92, se ve výrocích I., II. a IV. zrušuje a věc se v
tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala žalobou po žalovaném náhrady
pojistného plnění, které vyplatila společnosti Zetas, a.s. jako vlastníku
poškozeného motorového osobního vozidla registrační značky 1L8 4320 a
kaskopojišťovně (havarijní pojištění). Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 16. dubna 2008, č. j. 8 C
236/2006-53, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 198 640 Kč s příslušenstvím a
nahradit jí náklady řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaný jako řidič osobního vozidla
registrační značky 1L9 7195 zavinil kolizi s osobním vozidlem registrační
značky 1L8 4320, za jehož poškození žalobkyně vyplatila 198 640 Kč z povinného
pojištění odpovědnosti za škodu způsobené provozem žalovaným řízeného vozidla,
které má sjednáno jeho leasingový nájemce V.S.. Dále zjistil, že žalovaný
nevlastní řidičský průkaz, není způsobilý k řízení motorového vozidla ze
zdravotních důvodů a bezprostředně po dopravní nehodě se odmítl podrobit
dechové zkoušce na alkohol. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že za
dopravní nehodu a škodu, která při ní vznikla, odpovídá bezvýhradně žalovaný, a
proto má žalobkyně proti němu podle § 10 odst. 1 písm. f) zákona č. 168/1999
Sb. právo na náhradu toho, co plnila za škodu vzniklou dopravní nehodou. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ve
výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím
výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu (výrok I.) a uložil žalobkyni
nahradit žalovanému náklady za řízení před soudem prvního stupně (výrok II.). Dále rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit soudní poplatek za odvolací řízení
(výrok III.) a nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení žádnému z
účastníků (výrok IV.). Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně při výkladu § 10 odst. 1 a 2
cit. zákona právně pochybil, přiznal-li žalovanému coby řidiči vozidla
postavení pojištěného. Proto také nepřisvědčil argumentaci žalobkyně, pokud z
ustanovení § 2 písm. f) a § 6 odst. 1 téhož zákona dovozovala, že pojištěným je
jak pojistník, který pojistnou smlouvu s pojistitelem uzavřel, tak i řidič
motorového vozidla. Odvolací soud uvedl, že odpovědnost za škodu způsobenou provozem vozidla, jejíž
pojištění se podle § 6 odst. 1 cit. zákona vztahuje na každou osobu, která
odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě,
upravují jako speciální druh odpovědnosti za škodu ustanovení § 427 až § 431
občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Její předpoklady jsou v těchto
ustanoveních vymezeny tak, že jde o odpovědnost provozovatele motorového
vozidla, t. j. osoby trvale disponující s vozidlem fakticky i právně. Tato
právní úprava proto nedopadá na případy odpovědnosti za škodu způsobenou
řidičem motorového vozidla, není-li současně jeho provozovatelem, a to s
jedinou výjimkou uvedenou v § 430 odst. 1 větě první obč. zák. Ve smyslu této
právní normy může řidič místo provozovatele dopravního prostředku odpovídat za
škodu způsobenou provozem vozidla podle § 427 obč. zák.
pouze tehdy, pokud
použil dopravní prostředek bez vědomí nebo proti vůli provozovatele. Jen v
takovém případě je podle odvolacího soudu možné zvažovat regres vyplaceného
pojistného plnění vůči řidiči motorového vozidla, který není zároveň jeho
provozovatelem. V posuzované věci však situace popsaná v § 430 odst. 1 větě první obč. zák. nenastala, neboť podle žalovaný použil předmětné motorové vozidlo s vědomím
jeho provozovatele Václava Strádala a nikoli proti jeho vůli. Vycházeje ze
zjištění, že žalovaný nebyl v době dopravní nehody provozovatelem vozidla, ale
pouze jeho řidičem, odvolací soud dospěl k závěru, že předpoklady pro
odpovědnost žalovaného coby řidiče za škodu způsobenou provozem předmětného
motorového vozidla místo jeho provozovatele nebyly naplněny a právo regresu
podle § 10 odst. 1 cit. zákona mohla žalobkyně uplatnit jen vůči pojištěnému,
tedy provozovateli vozidla. Vyhověl-li proto soud prvního stupně žalobě, která
směřovala proti řidiči, který nemá postavení pojištěného, právně pochybil. Proto jeho rozsudek ve vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že žalobu
zamítl pro absenci věcné pasivní legitimace žalovaného. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, opírajíc
jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle dovolatelky odvolací soud právně pochybil, dospěl-li k závěru o
nedostatku věcné pasivní legitimace žalovaného. Stejně jako v odvolání
poukazuje na konkrétní ustanovení zákona č. 168/1999 Sb. [§ 2 písm. f), § 6
odst 1, § 10 odst. 1 písm. f)] a § 828 obč. zák., z nichž dovozuje, že za
pojištěného je třeba považovat nejen pojistníka, ale i řidiče motorového
vozidla (žalovaného) z titulu jeho odpovědnosti za škodu způsobenou provozem
předmětného motorového vozidla. Proto byla oprávněna uplatnit proti žalovanému
právo regresu, když se jako řidič vozidla odmítl podrobit na výzvu příslušníka
Policie ČR zkoušce na přítomnost alkoholu. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení – v souladu s bodem 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony – občanský soudní řád ve znění
účinném do 30. června 2009.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o.
s. ř.).
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda
řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)
a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v
dovolání uplatněny (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tyto vady
dovolatelka netvrdila a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelkou [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný, znamená z pohledu
dovolacích námitek podrobit dovolacímu přezkumu právní závěr odvolacího soudu,
že žalobkyně mohla uplatnit právo regresu podle § 10 odst. 1 zákona č. 168/1999
Sb. jen vůči provozovateli vozidla, neboť žalovaný jako řidič vozidla postavení
pojištěného nemá a není proto ve věci pasivně legitimován. S tímto právním
posouzením věci odvolacího soudu se dovolací soud neztotožňuje.
Rozumí-li se podle § 2 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb. pro účely tohoto zákona
pojištěným ten, na jehož odpovědnost za škodu se pojištění odpovědnosti
vztahuje, a podle § 6 odst. 1 cit. zákona se pojištění odpovědnosti za škodu
vztahuje na každou osobu, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla
uvedeného v pojistné smlouvě, je třeba za pojištěného považovat nejen
provozovatele vozidla, ale i osobu odlišnou od provozovatele, která vozidlo
tohoto provozovatele v době dopravní nehody řídila (žalovaného) a za škodu
odpovídá. Pojištění odpovědnosti za škodu podle cit. zákona tak dopadá jak na
odpovědnost osoby provozovatele vozidla podle § 427 a násl. obč. zák., tak i na
osoby odpovídající za škodu podle § 420 obč. zák., například na řidiče vozidla
(srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2008, sp. zn.
25 Cdo 1957/2006, nebo jeho rozsudek ze dne 13. srpna 2008, sp. zn. 25 Cdo
2871/2007). Je tedy nerozhodné, zda se jedná o odpovědnost objektivní (za škodu
vyvolanou zvláštní povahou provozu) či odpovědnost subjektivní (za zaviněné
porušení právní povinnosti), jejichž předpoklady jsou stanoveny odlišně.
Ustanovení § 427 obč. zák. upravující odpovědnost provozovatele za škodu
způsobenou provozem motorového vozidla není ve vztahu k obecné
odpovědnosti podle § 420 obč. zák. ustanovením speciálním, nýbrž obě skutkové
podstaty stojí vedle sebe. Odpovědnost provozovatele motorového vozidla za
škodu způsobenou jeho provozem podle § 427 a násl. obč. zák. proto nevylučuje
odpovědnost řidiče tohoto vozidla, který způsobil škodu při téže škodní
události porušením právní povinnosti podle § 420 odst. 1 obč. zák. Odpovědnost
řidiče podle § 420 odst. 1 obč. zák. nepřichází v úvahu jen v případě uvedeném
v § 420 odst. 2 obč. zák.; tato situace však v posuzované věci nenastala (srov.
Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník.
Komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, strana 735, či rozsudek bývalého
Nejvyššího soudu SSR ze dne 27. září 1977, sp. zn. 1 Cz 101/77, publikovaný
pod číslem 29/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo stanovisko
pléna bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. listopadu 1983, č. j. Cpj 10/83
a Pls 2/83, publikované pod číslem 3/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Nejvyšší soud již ve shora cit. rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2871/2007
uzavřel, že v případě plurality odpovědných subjektů (řidiče a provozovatele
vozidla) závisí na pojistiteli, který plnil z titulu pojištění odpovědnosti za
škodu poškozenému, vůči kterému z nich (případně zda vůči oběma) uplatní své
postihové právo vyplývající z ustanovení § 10 zákona č. 168/1999 Sb.
Odvolacímu soudu je proto třeba vytknout, že při výkladu a aplikaci § 2 písm.
f) zákona č. 168/1999 Sb. pochybil, jestliže pro účely cit. zákona v posuzované
věci považoval za pojištěného pouze provozovatele vozidla, ačkoli ho v době
dopravní nehody řídila jiná osoba, a omezil se na posouzení, zda v rámci
odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla podle § 427 a násl. obč. zák.
nenastala odpovědnost žalovaného jako řidiče vozidla místo jeho provozovatele
podle § 430 odst. 1 věty první obč. zák. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že
podmínky aplikace posléze cit. ustanovení nebyly naplněny, a proto odpovědnost
žalovaného za škodu způsobenou provozem není podle § 427 a násl. obč. zák.
dána, měl se zabývat dále otázkou, zda není dána odpovědnost žalovaného za
škodu podle § 420 obč. zák. Jestliže tak neučinil a na základě závěru o
nenaplnění předpokladů pro odpovědnost žalovaného coby řidiče vozidla místo
jeho provozovatele podle § 430 odst. 1 věty první obč. zák. dovodil, že
žalobkyně mohla uplatnit právo regresu podle § 10 odst. 1 cit. zákona
vůči pojištěnému, tedy provozovateli vozidla, právně pochybil a dovoláním
napadený závěr o nedostatku věcné pasivní legitimace žalovaného nemůže obstát.
Lze proto uzavřít, že uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé (a v
obou závislých výrocích o nákladech za řízení před soudy obou stupňů) zrušil
(§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu v tomto rozsahu
vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst.
1 část první věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně
nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst.
1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. července 2010
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu