32 Cdo 2913/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobců a) L. P., podnikatele se sídlem v Sobotce, Březenská 386, PSČ 507 43,
identifikační číslo osoby 46510681, a b) M. P., obou zastoupených Mgr. et Mgr.
Rudolfem Leškou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Voršilská
130/10, PSČ 110 00, proti žalovanému M. V., podnikateli se sídlem v Mnichově
Hradišti, Nezvalova 1425, PSČ 295 01, identifikační číslo osoby 14774771, o
zaplacení částky 331.935 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé
Boleslavi pod sp. zn. EPR 155471/2013, o dovoláních žalobců proti usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2013, č. j. 31 Co 454/2013-127, 31
Co 455/2013-127, takto:
I. Dovolání žalobce a) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28.
listopadu 2013, č. j. 31 Co 454/2013-127, 31 Co 455/2013-127, ve výroku pod
bodem II., jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze
dne 29. srpna 2013, č. j. EPR 155471/2013-28, a dovolání žalobkyně b) proti
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2013, č. j. 31 Co
454/2013-127, 31 Co 455/2013-127, ve výroku pod bodem I., jímž bylo potvrzeno
usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 29. srpna 2013, č. j. EPR
155471/2013-25, se odmítají.
II. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2013, č. j. 31
Co 454/2013-127, 31 Co 455/2013-127, usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi
ze dne 29. srpna 2013, č. j. EPR 155471/2013-25, a usnesení Okresního soudu v
Mladé Boleslavi ze dne 29. srpna 2013, č. j. EPR 155471/2013-28, se zrušují a
věc se vrací Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi k dalšímu řízení.
Žalobci se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhali, aby
žalovanému bylo uloženo zaplatit jim společně a nerozdílně částku 331 935 Kč s
úrokem z prodlení. Současně požádali o úplné osvobození od soudních poplatků. Soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 29. srpna 2013, č. j. EPR
155471/2013-25, o žádosti prvního žalobce a usnesením z téhož dne, č. j. EPR
155471/2013-28, o žádosti druhé žalobkyně, v obou případech tak, že osvobození
od soudních poplatků nepřiznal. Vyšel z poznatku, že žalobci jsou manželé,
působí v zemědělství jako pěstitelé růží, mají vyživovací povinnost k
desetileté dceři a k synovi ve věku 21 let, studujícímu ČVÚT, vlastní
nemovitosti v kat. úz. S. a mají závazky vyplývající z úvěrových smluv s
Českomoravskou stavební spořitelnou, a. s. Dovodil, že je v možnostech žalobců
uhradit soudní poplatek v plném rozsahu, neboť výše příjmu prvního žalobce za
poslední zdaňovací období činila 115 918 Kč a výše příjmu druhé žalobkyně 77
278 Kč a žalobci mají na společném osobním účtu částku 98 964 Kč, přičemž
zdůraznil, že k „ostatním dluhům“ žalobců nepřihlíží. Krajský soud v Praze k odvolání obou žalobců v záhlaví označeným rozhodnutím
obě usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně neshledal ani u jednoho z žalobců
předpoklady pro osvobození od soudního poplatku, a to ani částečné. Dovodil, že
výše soudního poplatku není taková, aby jeho zaplacení uvedlo žalobce do stavu
nouze, a zdůraznil, že sami žalobci uvedli v odvoláních, že očekávají příjem ze
zemědělské činnosti v listopadu 2013, je tedy zřejmé, že očekávaného příjmu již
dosáhli. Rozhodnutí odvolacího soudu napadli oba žalobci dovoláními s takřka identickým
obsahem, každý z nich výslovně v celém rozsahu, tj. v obou jeho výrocích. Přípustnost dovolání oba dovolatelé shodně opírají především o tvrzení, že
„napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, a to tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně mělo být odvolacím soudem
zrušeno pro nepřezkoumatelnost“. Vytýkají též odvolacímu soudu, že v rozporu s
rozhodovací praxí dovolacího soudu postupoval procesně tak, jako by se jednalo
o nerozlučné procesní společenství. Zároveň oba dovolatelé vymezují otázky, dle jejich mínění dosud dovolacím
soudem nevyřešené, zda „může soud na jedné listině vydat dvě rozhodnutí, aniž
předtím spojil dvě různá odvolací řízení“, a „zda může odvolací soud založit
své rozhodnutí zcela na základě nových skutečností, které neexistovaly v době
podání odvolání, aniž k nim provedl dokazování a aniž zpravil účastníky řízení
o tom, že na tom založí své rozhodnutí“, resp. „zda může být notorietou otázka
úspěšnosti sklizně“. Konečně pak dovolatelé vytýkají soudu prvního stupně, že nepřihlédl k jejich
závazkům, zejména k vyživovací povinnosti ke dvěma dětem, čímž se měl odchýlit
od ustálené praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 19. září 2013, sp. zn.
30 Cdo 2643/2013 (jež je, stejně jako ostatní
rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupné na jeho webových
stránkách). Dovolatelé mají též za to, že soudy nižších stupňů věc posoudily v
rozporu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, jestliže vycházely pouze z jejich ročních příjmů a z výše
částky na jejich účtu a nezohlednily jejich celkové majetkové poměry. Domnívají
se, že napadeným rozhodnutím byli v rozporu s citovanou judikaturou Nejvyššího
soudu a s nálezem Ústavního soudu ze dne 9. února 2009, sp. zn. IV. ÚS 2856/08,
zbaveni práva na přístup k soudu. Dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil „obě napadená usnesení“
odvolacího soudu, případně i jim předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně,
a věc aby vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že obě dovolání byla podána ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.),
se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. V prvé řadě bylo třeba zkoumat tzv. subjektivní přípustnost dovolání. K podání
dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech
rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud
toto rozhodnutí zruší (srov. závěry Nejvyššího soudu vyjádřené např. v usnesení
ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní
judikatura, sešit č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, a v rozsudku ze dne 1. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněném v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 154). V
souzené věci každý z žalobců napadá svým dovoláním i ten výrok rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně týkající
se žádosti podané druhým z žalobců. V tomto rozsahu jsou obě dovolání podaná
neoprávněnou osobou a tudíž – z důvodů shora uvedených - subjektivně
nepřípustná. Nejvyšší soud proto obě dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení
§ 243c odst. 3 věty první ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl. Co se týče přípustnosti objektivní, pak podle ustanovení § 237 o. s. ř.
není-li
stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. Dovolatelům je třeba přisvědčit, že je odvolací soud nesprávně poučil v tom
smyslu, že dovolání proti jeho usnesení není přípustné. Je tomu tak již z toho
důvodu, že při posouzení přípustnosti dovolání proti usnesení, jímž odvolací
soud potvrdil usnesení, kterým soud prvního stupně nepřiznal účastníku
osvobození od soudního poplatku, se neuplatní hodnotové omezení podle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (srov. důvody usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněného pod
číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 99/2013“, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 3632/2013,
uveřejněné pod číslem 96/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání,
které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna
2013 (jako v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených
hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá
citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a dále např. usnesení ze dne 17. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 16. dubna
2014, sp. zn. 25 Cdo 1106/2014, jež jsou stejně jako ostatní zde citovaná
rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupná na jeho webových stránkách). Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném
od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného
nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo
procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li pak
být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno,
o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené
rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Spatřují-li oba dovolatelé přípustnost svých dovolání v tom, že „usnesení
odvolacího soudu je pro zásadní procesní vady a postup v rozporu s rozhodovací
praxí dovolacího soudu nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost“, pak pomíjejí, že
přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. může založit jen taková
právní otázka, kterou odvolací soud řešil (jíž se zabýval), a omezují se na
námitky vad řízení, které (i kdyby byly důvodné) předpoklady stanovené v § 237
o. s. ř. nesplňují. Otázka procesního práva, kterou odvolací soud řešil a při
jejímž řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe odvolacího soudu, není
vymezena ani argumentem, že rozhodnutí soudu prvního stupně mělo být odvolacím
soudem zrušeno pro nepřezkoumatelnost. Judikaturu, od níž se měl odvolací soud
odchýlit, ostatně dovolatelé žádným způsobem neoznačují a již z toho důvodu
jsou obě dovolání zatížena absencí obligatorních náležitostí, které neumožňují
zkoumat v příslušném rozsahu jeho přípustnost. Totéž platí stran námitek, že odvolací soud postupoval tak, jako by se v tomto
případě jednalo o nerozlučné procesní společenství, že mu nepřísluší posuzovat
otázku úspěšnosti letošní sklizně jako notorietu a že jeho rozhodnutí bylo v
tomto ohledu překvapivé. Otázku, zda „může soud na jedné listině vydat dvě rozhodnutí, aniž předtím
spojil dvě různá odvolací řízení“, dle mínění dovolatelů dosud dovolacím soudem
nevyřešenou, odvolací soud neřešil (nezabýval se jí), napadené rozhodnutí tudíž
na jejím vyřešení nezávisí. Dovolatelé ani v tomto směru nečiní nic jiného, než
že prostřednictvím takto vytýčené otázky vytýkají odvolacímu soudu vadu řízení. Požadavky zákona na vymezení, které z hledisek stanovených v § 237 považuje
dovolatel za splněné, splňuje pouze argument, že odvolací soud se při posouzení
předpokladů pro osvobození dovolatelů od soudních poplatků odchýlil od jimi
označené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud zdůrazňuje v dovolateli citovaných rozhodnutích, zejména v R
99/2013, k jehož závěrům se přihlásil též např. v usnesení ze dne 29. dubna
2014, sp. zn. 29 Cdo 3632/2013, uveřejněném pod číslem 96/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků
soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku,
k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného
nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také
jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Celkové zhodnocení všech
okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do
závěru, zda účastník je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní
poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s
poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry
nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních
poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony).
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že úvahy, na nichž odvolací soud
založil své rozhodnutí, ne zcela odpovídají požadavkům vytýčeným judikaturou. Odvolací soud sice vzal zřetel na vyživovací povinnost dovolatelů ke dvěma
nezaopatřeným dětem (zmiňuje ji, aniž se však zabývá jejím dopadem na
ekonomickou situaci dovolatelů), není však zřejmé, zda a v jakém ohledu
přihlédl k jejich závazkům z úvěrového vztahu (byť se zjevně neztotožnil s
chybným přístupem soudu prvního stupně v otázce relevance „ostatních dluhů“
dovolatelů). Závěr o tom, že dovolatelé jsou schopni zaplatit soudní poplatek,
odvolací soud opřel jmenovitě o jimi samými deklarovaný příjem z jejich
zemědělské činnosti v listopadu 2013, přičemž má za zřejmé, že v době jeho
rozhodování již dovolatelé tohoto příjmu dosáhli. Jasno v otázce, zda se tak
skutečně stalo a o jak vysoký příjem se jedná, si však nezjednal a nevypořádal
se ani s argumentací dovolatelů, že jejich příjmy z podnikatelské činnosti jsou
příjmy sezónními, jež slouží k uspokojování potřeb čtyřčlenné rodiny do další
sklizně (srov. již jejich podání ze dne 1. července 2013 na č. l. 105 spisu a
dále jejich odvolací námitky). Povinnosti zhodnotit komplexně celkové majetkové
poměry žadatelů tedy odvolací soud nedostál. Jeho posouzení je pak neúplné též
v tom, že bral zřetel toliko na výši soudního poplatku, ačkoliv měl zohlednit
též případné náklady spojené s dokazováním (zejména zda lze ve věci očekávat
náklady na svědečné a znalečné) a též náklady spojené s poskytnutím právní
pomoci (dovolatelé jsou zastoupeni advokátem). Nejvyšší soud si je vědom toho, že řízení o návrhu na osvobození od soudních
poplatků je součástí řízení o věci samé a rozhodnutí o něm je předpokladem pro
další postup soudu, proto musí být rychlé a nemůže mu předcházet obsáhlé a
časově náročné šetření (srov. k tomu např. usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. srpna 2010, sp. zn. 1As 23/2009,
uveřejněné pod číslem 2163/2011 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 1180/2013). To
však soud nezbavuje povinnosti dbát o to, aby účastníku nebylo jen pro jeho
nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u
soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. února 2009, sp. zn. IV. ÚS
2856/08, který je veřejnosti dostupný na webových stránkách Ústavního soudu, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013),
a za tím účelem se zabývat všemi z těch tvrzení žadatele o osvobození od
soudních poplatků, jež se týkají skutečností významných pro posouzení jeho
celkových majetkových poměrů. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné, Nejvyšší
soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle
ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního
stupně, Nejvyšší soud zrušil též obě tato rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g
odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. prosince 2014
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu