32 Cdo 317/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobce Státního fondu životního prostředí České republiky, se sídlem v Praze
11 – Chodově, Kaplanova 1931/1, identifikační číslo osoby 00020729, proti
žalovanému městysi Machov, se sídlem v Machově 119, identifikační číslo osoby
00272809, zastoupenému JUDr. Josefem Seifertem, advokátem, se sídlem v Hradci
Králové, Orlická 163, o zaplacení částky 18.543.465,75 Kč, vedené u Okresního
soudu v Náchodě pod sp. zn. 5 C 79/2008, o dovolání žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. září 2009, č. j. 38 Co 2/2009-102 ,
I. Dovolání proti výroku pod bodem II usnesení Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 25. září 2009, č. j. 38 Co 2/2009-102, se
odmítá.
II. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. září 2009, č.
j. 38 Co 2/2009-102, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 29. dubna 2008, č. j. 5 C 79/2008-52,
ve znění opravného usnesení ze dne 28. května 2008, č. j. 5 C 79/2008-56,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 2.730.670,- Kč, co do částky
15.812.795,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Předmětem řízení byl nárok na smluvní úrok z prodlení ve výši 18.543.465,75 Kč. Podle zjištění soudu prvního stupně uzavřel žalobce s žalovaným dne 5. května
1997 smlouvu o poskytnutí podpory, na jejímž základě žalovaný obdržel ze
státních prostředků dotaci a bezúročnou půjčku na výstavbu kanalizace a
čistírny odpadních vod. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit půjčku
poskytnutou mu ve výši 11.525.000,- Kč ve sjednaných splátkách a v případě
prodlení zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 0,1‰ z dlužné částky za každý
den prodlení. Bylo dohodnuto, že pokud dojde z důvodu podstatného porušení
smlouvy příjemcem podpory k odstoupení žalobce od smlouvy, považují se peněžní
prostředky do té doby poskytnuté za prostředky neoprávněně použité ve smyslu
ustanovení § 30 zákona č. 576/1990 Sb. a žalovaný je v takovém případě povinen
veškeré poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit penále ve výši 0,1‰ z
neoprávněně použitých prostředků za každý den ode dne, kdy byly tyto prostředky
připsány na jeho účet, až do dne jejich opětovného připsání na účet žalobce. Strany sjednaly, že pokud smlouva nebo zvláštní obecně závazný předpis
nestanoví jinak, řídí se vztahy podle této smlouvy ustanoveními obchodního
zákoníku. Žalovaný se dostal se splácením půjčky do prodlení a platebními
výměry Finančního úřadu v Náchodě mu byl za porušení rozpočtové kázně uložen
jednak odvod ve výši poskytnuté dotace a nesplaceného zůstatku půjčky, jednak
penále, jehož podstatná část mu však byla rozhodnutími Ministerstva financí
České republiky prominuta. Soud prvního stupně dovodil, že smluvený úrok z
prodlení činí celkem 18.543.465,75 Kč, dospěl však k závěru, že co do částky
15.812.795,- Kč se právo na jeho zaplacení promlčelo. Krajský soud v Hradci Králové k odvolání obou účastníků usnesením označeným ve
výroku rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil a věc postoupil
Finančnímu úřadu v Náchodě (výrok pod bodem I) a rozhodl o nákladech řízení
před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II). Odvolací soud dovodil, že předmětná smlouva, jíž bylo realizováno správní
rozhodnutí ministra životního prostředí o poskytnutí podpory ze Státního fondu
životního prostředí České republiky (dále též „Fond“), je smlouvou
veřejnoprávní povahy a vychází z rozpočtových pravidel, jimiž je vymezen její
obsah; též povinnost k vrácení prostředků do státního rozpočtu vyplývá z
veřejnoprávního předpisu. S poukazem na ustanovení § 1 odst. 1 písm. j) zákona
č.
531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů,
podle něhož vykonávají územní finanční správu odvodů za porušení rozpočtové
kázně územní finanční orgány, odvolací soud uzavřel, že náleží-li podle žalobce
k zadrženým částkám půjčky ze státního fondu, jejíž nesplacený zůstatek včetně
penále bylo žalovanému již uloženo pro porušení rozpočtové kázně odvést, též
její příslušenství - smluvený úrok z prodlení, nelze než dospět k závěru, že
posouzení této věci nenáleží do pravomoci soudu, nýbrž do pravomoci místně
příslušného finančního úřadu. Pravomoc soudu patří mezi podmínky řízení,
jejichž nedostatek nelze v řízení odstranit, a řízení je třeba zastavit.
Proti usnesení odvolacího soudu, výslovně proti jeho oběma výrokům, podal
žalobce dovolání. Namítl, že při podání žaloby vycházel z rozsudku Nejvyššího
soudu sp. zn. 32 Odo 69/2005, podle něhož soudu nepřísluší rozhodovat o penále
ze zadržených prostředků, avšak přísluší mu rozhodovat o smluvených úrocích z
prodlení za prodlení s úhradou dohodnutých splátek, které jsou příslušenstvím
jistiny (splátek půjčky). Zdůraznil, že o zadržení prostředků jde v případě,
kdy příjemce podpory nerespektuje jeho výzvu k vrácení podpory podle bodu 12
smlouvy o podpoře, a že v případě prodlení s úhradou splátek jde o prodlení s
běžnou úhradou pohledávky podle bodu 11 smlouvy o podpoře, nikoliv o zadržení
prostředků. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Odo 1637/2005
zpochybnil závěr odvolacího soudu, že smlouva o poskytnutí podpory je
veřejnoprávní smlouvou. Brojil též proti výroku odvolacího soud o nákladech
řízení a navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno po 1. červenci 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 1
přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a
rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. července
2009. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), za niž jedná osoba uvedená v § 21
odst. 1 písm. b) o. s. ř. (zaměstnanec právnické osoby pověřený statutárním
orgánem), která má právnické vzdělání a jíž bylo dovolání též sepsáno (§ 241
odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval
nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu
přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem
4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovolání proti rozhodnutí
odvolacího soudu o nákladech řízení přípustné není. Dovolání v části směřující
proti výroku pod bodem II napadeného rozhodnutí proto podle ustanovení § 243b
odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Ve zbývající části směřující proti výroku pod bodem I napadeného usnesení je
dovolání podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné za
předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po
právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud shledal rozhodnutí odvolacího
soudu po právní stránce zásadně významným a tudíž dovolání přípustným, neboť
toto rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla
dosud explicitně vyřešena, a přitom ji řeší odlišně od řešení, jež lze z
judikatury Nejvyššího soudu dovodit (je v ní obsaženo implicite).
Protože
Nejvyšší soud se nehodlá od svých dosavadních judikatorních závěrů odklonit,
pojí se se závěrem o přípustnosti dovolání též závěr o jeho důvodnosti, neboť
rozhodnutí odvolacího soudu v části podrobené dovolacímu přezkumu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Podle ustanovení § 7 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a
rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních,
pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona
neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odstavec 1). Jiné věci
projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to
zákon (odstavec 2). Podle ustanovení § 30 zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s
rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová
pravidla republiky), účinného do 31. prosince 2000 (jež platilo v této podobě
též v době uzavření předmětné smlouvy o poskytnutí podpory), neoprávněně
použité nebo zadržené prostředky státního rozpočtu republiky nebo státních
fondů republiky jsou subjekty, kterým byly poskytnuty, povinny odvést ve stejné
výši státnímu rozpočtu republiky, popřípadě státnímu fondu republiky. Zároveň
jsou tyto subjekty povinny zaplatit penále ve výši 1 promile denně z
neoprávněně použitých nebo zadržených prostředků, nejvýše však do výše této
částky (odstavec 1). Odvod neoprávněně použitých nebo zadržených částek, jakož
i penále, uloží územní finanční orgán (odstavec 6). Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 69/2005, in
www.nsoud.cz, zrušil rozsudky soudů nižších stupňů v části týkající se penále
ze zadržených prostředků státního rozpočtu, řízení v této části zastavil a věc
v tomto rozsahu postoupil příslušnému finančnímu úřadu, neboť z ustanovení § 30
odst. 6 zákona č. 576/1990 Sb. dovodil, že v této části věci není dána pravomoc
soudů. V části, v níž bylo rozhodnuto o žalobě Fondu na zaplacení úroků z
prodlení za opožděnou úhradu splátek bezúročné půjčky ze státních prostředků,
však k tomuto závěru nedospěl; rozsudky soudů nižších stupňů v této části po
jejich přezkoumání zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Smlouvu o půjčce posoudil sice jako smlouvu spíše veřejnoprávní
povahy, neboť jí bylo realizováno správní rozhodnutí (rozhodnutí ministra
životního prostředí o poskytnutí podpory ze Státního fondu životního prostředí
České republiky) formou bezúročné půjčky ze státních prostředků, jejíhož
poskytnutí, čerpání, jakož i splácení se smlouva týkala, uzavřel však, že pokud
smlouva veřejnoprávní povahy vyžaduje řešení otázek (v souzené věci otázka
změny sjednané splatnosti splátek půjčky a navazující prodlení s jejich
úhradou), které příslušné veřejnoprávní předpisy správního práva neobsahují,
lze přiměřeně aplikovat předpisy soukromého práva, pokud to neodporuje
charakteru a povaze smlouvy, jakož i právním předpisům veřejného práva.
Zdůraznil v této souvislosti ujednání smlouvy o půjčce, podle něhož pokud tato
smlouva či zvláštní obecně závazný právní předpis nestanoví jinak, řídí se
vztahy dle této smlouvy příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku. Od toho názoru se Nejvyšší soud v projednávané věci, v níž jde typově o tentýž
předmět řízení (o žalobu Fondu na zaplacení úroků z prodlení za opožděnou
úhradu splátek bezúročné půjčky ze státních prostředků), nehodlá odchýlit. Pro posouzení, zda je projednání nároku na zaplacení úroků z prodlení za
opožděnou úhradu splátek bezúročné půjčky poskytnuté Fondem ze státních
prostředků a rozhodnutí o něm v pravomoci soudů či správních orgánů, není
podstatné, zda smlouva o poskytnutí podpory formou bezúročné půjčky z Fondu je
smlouvou povahy soukromoprávní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2007, sp. zn. 26 Odo 1637/2005, uveřejněné v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 5380, svazek
CD-6, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 33 Cdo
66/2010, in www.nsoud.cz) či smlouvou povahy spíše veřejnoprávní (srov. v té
souvislosti závěr vyjádřený v rozsudku zvláštního senátu zřízeného podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 7. května
2010, sp. zn. Konf 14/2010, uveřejněného pod číslem 2115/2010 Sbírky rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu, podle něhož právní vztah vzniklý poskytnutím dotace
je vztahem veřejnoprávním). Určující je, že – oproti nárokům Fondu na odvod
neoprávněně použitých nebo zadržených prostředků a na zaplacení penále z
takových prostředků - nemá ujednání smlouvy o poskytnutí podpory, jež má
zakládat nárok Fondu na úroky z prodlení za opožděnou úhradu splátek bezúročné
půjčky, oporu v předpisech veřejného práva a tento nárok je tedy třeba posoudit
(v intencích názoru vysloveného Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 32 Odo
69/2005 přiměřeně) podle předpisů soukromoprávních, tj. podle občanského
zákoníku, popřípadě podle zákoníku obchodního, jak na to ostatně – též v
projednávané věci - pamatuje smlouva o poskytnutí podpory ve svém článku 19. Bez zřetele na to, jaké povahy jsou ostatní právní vztahy smlouvou založené, je
vztah z ujednání o úrocích z prodlení svou podstatou soukromoprávním závazkovým
vztahem (občanskoprávním či obchodním), a protože jeho projednání a rozhodnutí
o něm nebylo zákonem svěřeno jinému orgánu, náleží vzhledem k ustanovení § 7
odst. 1 o. s. ř. do pravomoci soudu. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedeného důvodu správné,
Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř. ], a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta
druhá, o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1,
část první věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. června 2011
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu