32 Cdo 3188/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně E. s. r. o. se sídlem v , zastoupené JUDr. M. V., advokátem se sídlem v , proti žalované N. s. r. o. se sídlem v , zastoupené JUDr. J. V., advokátem, se sídlem v o zaplacení 795.306,70 Kč, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 40/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2007, č. j. 12 Cmo 472/2006-90, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6.307,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta žalované JUDr. J. V.
Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení ceny zboží v celkové částce 795.309,70 Kč, dodaného do konsignačního skladu žalované podle 5 faktur ze srpna, listopadu a prosince 1999 s odpočtem podle dobropisů, vystavených žalobkyní i navzájem žalovanou spolu se zápočtem protipohledávky žalované.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. září 2006, č. j. 48 Cm 40/2004-61, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně na základě výsledků provedeného dokazování dovodil, že účastníci uzavřeli dne 1. 1. 1998 inominátní smlouvu podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), která opravňovala žalobkyni vystavit faktury toliko za předpokladu splnění informační povinnosti žalované o uskutečněném prodeji zboží ze skladu žalované a takové právo fakturovat vzniklo žalobkyni pouze u faktur č. na částku 112.666,- Kč (doplatek) a č. na částku 108.191,- Kč. Toto právo žalobkyni nevzniklo u faktur č., č. a č. Žalobkyně vystavila dobropisy č. a č. , splatné 16. 9. 1999, které nebyly určeny ke konkrétní faktuře a proto podle názoru soudu je třeba je použít na závazky nejdříve splatné u faktur č. a č. , přičemž souhrn faktur představuje částku 220.857,- Kč a souhrn všech čtyř dobropisů částku 223.666,- Kč, takže finanční rozdíl svědčí ve prospěch žalované.
Soud prvního stupně proto žalobu v plném rozsahu zamítl, aniž by posuzoval předložené další důkazy, především skladištní listy či karty žalobkyně a inventurní záznam o stavu zboží ke dni 8. 12. 1999, nepotvrzené žalovanou, jakož i kopie dodacích listů, protože tyto důkazy by byly podle názoru soudu relevantní teprve při majetkovém vypořádání skončeného smluvního vztahu.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem, v záhlaví označeným, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud rekapituloval výsledky dosavadního řízení, konstatoval, že soud prvního stupně poučil žalobkyni při jednáních dne 18. 1. a 12. 4. 2006 podle § 118a občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) o povinnosti tvrdit a prokázat rozhodné skutkové okolnosti. Ani po poučení podle § 119a odst. 1 o. s. ř. při jednání dne 6. 9. 2006 žalobkyně však svou důkazní povinnost nesplnila a svá tvrzení předloženými důkazy neprokázala.
Odvolací soud uzavřel, že z důkazů, které byly v řízení provedeny, nebylo možno oprávněnost žalovaného nároku prokázat, když nárok byl specifikován jako nárok na zaplacení ceny zboží podle vystavených faktur, nikoli jako nárok na vypořádání po ukončení smlouvy její výpovědí. K vypořádání mezi účastníky nedošlo, žalobkyně nárok na vypořádání změnou žalobních tvrzení neuplatnila, takže odvolací soud posuzoval nárok jako požadavek na zaplacení faktur, vystavených s odkazem na uzavřenou smlouvu 2 roky před ukončením její platnosti. Ani pokud by žalobkyně prokázala oprávněnost nároku na zaplacení faktur, by nemohlo být žalobě vyhověno vzhledem k námitce promlčení, uplatněné žalovanou, přičemž nárok by bylo třeba posoudit podle ustanovení o bezdůvodném obohacení podle § 451 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“) a námitku promlčení posoudit k datu podání žaloby dne 29. 4. 2003.
Pokud pak žalobkyně tvrdila v odvolání, že požaduje zaplacení vymáhané částky jako vypořádání po ukončení smlouvy, jde podle odvolacího soudu o tvrzení, které nebylo v řízení před soudem prvního stupně uplatněno jako změna žaloby a proto k této nově tvrzené skutečnosti nemohlo být vzhledem k ustanovení § 205a odst. 1 a § 212a odst. 3 o. s. ř. odvolacím soudem přihlíženo.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že soudy obou stupňů řešily právní otázky odlišně od judikatury Nejvyššího soudu, např. v rozporu s rozsudkem ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 26 Cdo 2729/2006, podle jehož odůvodnění je povinností soudu uplatněný nárok posoudit i podle jiného, než navrhovaného hmotněprávního ustanovení, bez ohledu na to, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv.
Podle názoru dovolatelky nemůže obstát ani námitka promlčení, neboť faktury, jejichž zaplacení se domáhá, měly splatnost nejdříve v srpnu 1999. Současně odvolací soud celou věc nesprávně právně posoudil, poněvadž jde o obchodní závazkový vztah, u něhož běží čtyřletá promlčecí lhůta v souladu s § 397 obch. zák. a nikoli dvouletá lhůta podle občanského zákoníku, i když to přímo z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá. Zboží nebylo do skladu dodáno již v roce 1998, nýbrž bylo dodáváno průběžně a nejdříve 13. 7. 1999 se žalobkyně dozvěděla, že žalovaná se na její úkor případně bezdůvodně obohatila. Promlčecí lhůta tedy neuplynula, byla-li žaloba podána dne 29. 4. 2003. Závěr soudů o oprávněnosti námitky promlčení je v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelka dále vytýká, že oba soudy neprovedly všechny navržené důkazy a jejich závěr, že nedošlo včas ke změně skutkových tvrzení na straně žalobkyně z dokazování nevyplývá, není správný a je v rozporu s výše cit. rozsudkem Nejvyššího soudu. Žalobkyně nové skutečnosti ani důkazy v odvolání neuplatnila. Již v podání z 4. 9. 2006 žalobkyně tvrdila, že smlouvu s žalovanou ukončila, provedla inventuru a požadovala zaplacení vyfakturované částky jako vypořádání po ukončení smlouvy. Žalobkyně má za to, že soudy měly na daný závazkový vztah aplikovat ustanovení obchodního zákoníku o kupní, popř. nepojmenované smlouvě, resp. ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení ve spojení s úpravou promlčení v obchodním zákoníku. Soud nemohl mít za prokázané, že došlo k dodání zboží v roce 1998 (a od té doby počítat promlčecí lhůtu), když neprovedl všechny navržené důkazy, tj. dodací listy a navíc skutečnost, že chybí zboží dodané žalované, byla zjištěna při inventuře dne 13. 7. 1999. V řízení bylo tvrzeno a prokázáno, že faktury, jejichž zaplacení je předmětem sporu, byly vystaveny na základě inventarizace skladu ze dne 13. 7. 1999, takže splatnost předmětných faktur nastala v roce 1999. Žalobkyně považuje závěry soudů ohledně promlčení jejího nároku za nesprávné.
Žalobkyně jako dovolatelka rekapituluje, že odvolací soud spolu se soudem prvního stupně řešil relevantní právní otázky promlčení a posouzení závazkového vztahu mezi účastníky v rozporu s hmotným právem, když nesprávně aplikoval ustanovení obchodního zákoníku (dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Kromě toho v řízení nebyly provedeny všechny žalobkyní navržené důkazy a tato vada řízení měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.).
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud oba rozsudky soudů odvolacího a prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání se domnívá, že není dána přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože dovolatelka žádnou obecnou právní otázku zásadního významu, která by měla judikatorní přesah, nevymezuje. Soudy nepostupovaly ani v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2729/2006, když výsledky dokazování neumožňovaly podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení. Žalovaná navrhuje odmítnutí dovolání pro nepřípustnost a přisouzení náhrady nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.), se musel nejprve zabývat přípustností podaného dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
V posuzovaném případě připadá v úvahu jen přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) (a tak tomu v dané věci není), a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se také dovolatelka výslovně dovolává. Přitom uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (kterýžto důvod jako jediný lze uplatnit, je-li přípustnost dovolání dovozována z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.), a dále dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen ty otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka v rámci dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132).
Dovolatelka žádnou obecnou právní otázku zásadního významu, která by měla judikatorní přesah, nevymezuje. Její námitky lze posoudit pouze z pohledu případného rozporu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s hmotným právem.
První námitka dovolatelky směřuje do posouzení námitky promlčení, když má za to, že čtyřletá promlčecí doba podle § 397 obch. zák. u vymáhaného nároku k datu podání žaloby neuplynula, poněvadž daný závazkový vztah bylo nutno podřadit obchodnímu zákoníku.
Na řešení otázky promlčení předmětného nároku žalobkyně však napadené rozhodnutí založeno není, o otázce promlčení hovoří rozhodnutí jen podpůrně, v závislosti na dalším prokazování základu nároku (zda šlo o bezdůvodné obohacení či nikoliv anebo zda jde o nárok ze smluvního vztahu atd.).
Dovolatelka zcela pomíjí, že napadené rozhodnutí spočívá na závěru, že žalobkyně nárok na zaplacení částek, vyúčtovaných předmětnými fakturami, neprokázala (tzn. z hlediska procesního neunesla důkazní břemeno). Základ žalobkyní vymáhané částky představuje 5 faktur č. z 9. 8. 1999, z 16. 8. 1999, ze 17. 8. 1999, z 10.12.1999 a z 2. 11. 1999 v celkové částce 1,421.788,- Kč (tato celková částka byla snížena o dobropisy žalobkyně v částce 508.158,- Kč a o protinároky žalované). Jde tudíž o nároky žalobkyně z průběžných obchodů, realizovaných v době existence smluvního vztahu, když žalobkyně odstoupila od smlouvy dopisem z 29. 11. 2001 a smluvní vztah tak zanikl ke dni 31. 3. 2002. Na žalobkyní vymáhané nároky nemohla proto mít vliv inventura uskladněného zboží ze dne 13. 7. 1999 (šlo jen o zjištění fyzického stavu zboží k uvedenému dni). Měl-li být vymáhaný nárok žalobkyní skutečně prokázán, musel by mít oporu v reálně provedených obchodních operacích (prodejích) ve skladě žalované, avšak takové důkazy žalobkyně nepředložila, přičemž přes několikerou výzvu soudu prvního stupně nebyli účastníci schopni provést oboustranné odsouhlasení vyfakturovaných částek podle reálného pohybu zboží. Oběma soudům je nutno dát za pravdu v názoru, že prokazatelnou by se mohla stát teprve důkazní situace ke dni ukončení smluvního vztahu, v tomto smyslu však žalobkyně žalobní petit nezměnila na žalobní tvrzení, že předmětný nárok představuje pohledávku z konečného vypořádání ke dni skončení smluvního vztahu. Neodpovídá skutečnosti ani tvrzení žalobkyně, že předmětné faktury byly vystaveny na základě inventarizace k 13. 7. 1999, když žalobkyní předložené dodací listy k fakturám jsou datovány až po uvedené inventuře, a to, že každá vyfakturovaná položka odpovídá položkám podle inventurního seznamu a výpisů z prodeje, což v řízení prokázáno nebylo.
Neobstojí ani námitka dovolatelky, že soudy řešily nesprávně právní otázku závazkového vztahu mezi účastníky. Oba soudy vycházely ze skutečnosti, že šlo o obchodní závazkový vztah z nepojmenované smlouvy ve smyslu § 269 odst. 2 obch.
zák. a jejich právní posouzení je správné, pokud se v řízení zmiňoval vztah z bezdůvodného bohacení, šlo o hypotetickou úvahu, neboť plnění z tohoto vztahu ve smyslu § 451 obč. zák. v řízení prokázáno nebylo (promlčení nároku z takového obchodního vztahu by se ovšem posuzovalo podle obchodního zákoníku). Ani na takovém právním posouzení však napadené rozhodnutí odvolacího soudu není založeno a nelze proto dovodit, že v tomto směru rozhodl odvolací soud v neprospěch žalobkyně v rozporu s hmotným právem (odkaz na judikát Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 26 Cdo 2729/2006, je nepřípadný).
Konečně nelze přisvědčit ani námitce dovolatelky, že nebyly provedeny všechny jí navržené důkazy a řízení tak trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.). Oba účastníci byli poučeni podle § 119a odst. 1 při jednání soudu prvního stupně dne 6. 9. 2006, žalobkyně však svá tvrzení neprokázala, takže neuspěla nikoli proto, že soud neprovedl všechny důkazy, které navrhla, nýbrž proto, že předložené důkazy žalobní tvrzení neprokázaly. Především však tvrzená vada řízení přípustnost dovolání sama o sobě nezakládá, k tomu by musela být splněna podmínka, aby v tvrzeném procesu při činění skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) zahrnuly též existenci právní otázky zásadního významu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod č. 130). Tak tomu však v posuzovaném případě nebylo.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto a dovolatelka je proto povinna nahradit žalované náklady právního zastoupení, spočívající v odměně podle § 3 odst. 1 bod 5, § 14 odst. 1, § 15, § 16 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. v částce 5.000,- Kč, dále v paušálu hotových výloh k jednomu úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč a konečně v připočtení 19 % DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy v částce 6.307,- Kč, kterou je povinna žalobkyně zaplatit k rukám advokáta žalované.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Neslní-li povinná, co jí ukládá toto rozhodnutí, může oprávněná navrhnout soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. října 2008
JUDr. František Faldyna,CSc.
předseda senátu