32 Cdo 3234/2019-597
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci
žalobkyně APP MEDIA s. r. o., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46,
identifikační číslo osoby 24729001, zastoupené JUDr. Milanem Milerem, advokátem
se sídlem v Praze 1, Na příkopě 859/22, proti žalované Městské části Praha 15,
se sídlem v Horních Měcholupech, Boloňská 478/1, identifikační číslo osoby
00231355, zastoupené JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze, Na
příkopě 853/12, o zaplacení částky 1 257 649,80 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 17/2016, o dovolání žalované
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2018, č. j. 69 Co
342/2018-507, takto:
Dovolání se odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 19. 6. 2018, č. j. 28 C 17/2016-428,
uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 899 848,30 Kč (výrok I.), zamítl
žalobu o zaplacení částky 357 801,50 Kč s příslušenstvím a úroku z prodlení z
částky 899 848,30 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. tak, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobkyni částku 357 801,50 Kč (první výrok), zrušil jej v
napadeném výroku II. co do příslušenství z částky 357 801,50 Kč a co do úroku z
prodlení z částky 899 848,30 Kč a ve výroku III. o náhradě nákladů řízení a věc
v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (výslovně pouze proti
prvnímu výroku), v němž co do přípustnosti uvádí, že odvolací soud se odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud
napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně má za to, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí neodchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a navrhuje, aby Nejvyšší soud
dovolání odmítl. Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je
dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolatelka má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury
Nejvyššího a Ústavního soudu, jestliže „připustil, že smlouvu je možné měnit
pouze ústními či písemnými pokyny“. Argumentuje ve prospěch názoru, že pro
změnu smlouvy (v projednávané věci pro změnu způsobu distribuce časopisu) byl
nutný oběma stranami podepsaný písemný dodatek ke smlouvě. Prostřednictvím této
„otázky“ však nemůže být přípustnost dovolání založena, poněvadž na jejím
řešení napadené rozhodnutí nespočívá, tuto otázku odvolací soud neřešil, neboť
nedospěl k závěru, že pokyny žalované došlo ke změně smlouvy. Právě naopak -
vyšel ze zjištění, že ve smlouvě o dílo ze dne 12. 4. 2012 si strany ujednaly,
že předmětem smlouvy bude mimo jiné adresná a neadresná distribuce časopisu. Vzhledem k tomu, že smlouva ponechala způsob distribuce na pokynech žalované,
nelze dovodit, že by e-mailem ze dne 11. 1. 2013, jímž žalovaná určila postup
při neadresné distribuci, mělo dojít ke změně smlouvy formou dodatku. Řídila-li
se žalobkyně při neadresné distribuci pokyny žalované, postupovala v souladu se
smlouvou. Odvolací soud zároveň podotkl, že pokud by mělo dojít ke změně
smlouvy nebo k doplnění textu smlouvy, bylo by třeba zachovat písemnou formu,
zdůraznil však, že o takový případ v projednávané věci nešlo. Nejvyšší soud
vysvětlil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013 (které je
veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na
jeho webových stránkách), že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s.
ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu
soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí
odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Nadto závěry dovolatelkou citované judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu na
projednávanou věc nedopadají, neboť tato rozhodnutí se týkají požadavků na
formu právního úkonu při změně smlouvy, přičemž - jak bylo uvedeno výše -
odvolací soud vyšel ze zjištění, že v projednávané věci si strany v čl. I. odst. 4 smlouvy o dílo ujednaly, že při realizaci strategie bude postupováno
podle pokynů objednatele. Pokyny danými objednatelem stran distribuce časopisu
tak nedošlo ke změně smlouvy. Jestliže dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti námitky
započtení (žalovaná namítala započtení své údajné pohledávky z titulu smluvní
pokuty za tvrzené prodlení se spuštěním webových stránek, pozdní instalaci
infostánků a za údajné neprovedení distribuce 15 000 ks časopisů za září 2015)
a o výši fakturované částky, vychází z vlastní verze skutkového stavu. Dovolatelka tak ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení,
nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci (který v dovolacím řízení
probíhajícím v procesním režimu účinném od 30. 9. 2017 v žádném ohledu
zpochybnit nelze, srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo
4097/2014). Pomíjí, že při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem
správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího
soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých
právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003,
uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze
dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Pro úplnost lze dodat, že odvolací soud výslovně uzavřel, že cenu za dílo v
rozsahu redakční práce, předtiskové přípravy, tisku a soutěže za červenec,
září, říjen a listopad roku 2015 nemohl přezkoumávat, neboť řízení o odvolání
žalované proti té části rozsudku soudu prvního stupně, jíž byla zavázána
zaplatit žalobkyni částku 899 848,30 Kč, bylo zastaveno usnesením soudu prvního
stupně ze dne 5. 9. 2018, č. j. 28 C 17/2016-461, rozhodnutí tak v této části
nabylo právní moci a odvolací soud je jím vázán.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že zatížil řízení „dalšími vadami, což
vedlo k nesprávnému rozhodnutí ve věci“, je tato námitka irelevantní, protože
podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Tvrzení dovolatelky o vadách řízení nezahrnuje žádnou otázku procesního práva,
která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř.
Má-li dovolatelka za to, že „napadené rozhodnutí je v rozporu s jiným
rozhodnutím Městského soudu v Praze v obdobné věci mezi týmiž účastníky“,
neuplatňuje tím žádný ze čtyř rozdílných předpokladů přípustnosti dovolání
uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. a toto tvrzení tedy přípustnost dovolání
nemůže založit.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.
jako nepřípustné.
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž
se řízení končí (srov. ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2019
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu