32 Cdo 3239/2016-202
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně CASPER CONSULTING a. s., se sídlem v Praze 1, Olivova 2096/4, PSČ 110
00, identifikační číslo osoby 63980401, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou,
advokátkou, se sídlem v Brně, Koliště 259/55, proti žalované H. D., zastoupené
Mgr. Alenou Podhornou, advokátkou, se sídlem v Moravské Třebové, nám. T. G.
Masaryka 120/16, o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 12 C 85/2015, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne
17. 2. 2016, č. j. 27 Co 590/2015-177, a proti rozsudku Okresního soudu ve
Svitavách ze dne 16. 9. 2015, č. j. 12 C 85/2015-149, takto:
I. Řízení o „dovolání“ žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve
Svitavách ze dne 16. 9. 2015, č. j. 12 C 85/2015-149, se zastavuje.
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze
dne 17. 2. 2016, č. j. 27 Co 590/2015-177, a rozsudek Okresního soudu ve
Svitavách ze dne 16. 9. 2015, č. j. 12 C 85/2015-149, se zrušují a věc se vrací
Okresnímu soudu ve Svitavách k dalšímu řízení.
V souzené věci se žalobkyně žalobou podanou dne 31. 3. 2015 domáhala po
žalované zaplacení částky 1 956 330,73 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % p. a. od 22. 8. 2009 do zaplacení z titulu ručení za závazky M. D., zemřelého dne
24. 2. 2013, ze smlouvy o kontokorentním úvěru. Na základě částečného zpětvzetí žaloby ohledně částky 956 330,72 Kč s
příslušenstvím bylo řízení v tomto rozsahu usnesením Okresního soudu ve
Svitavách ze dne 14. 4. 2015, č. j. 12 C 85/2015-51, zastaveno. Rozsudkem ze
dne 16. 9. 2015, č. j. 12 C 85/2015-149, Okresní soud ve Svitavách žalobu
zamítl a uložil žalobkyni zaplatit žalované na nákladech řízení částku 45 738
Kč. Soud prvního stupně zjistil, že mezi Českou spořitelnou, a. s., a M. D., byla
uzavřena smlouva o kontokorentním úvěru č. 598-026-00, kterou se Česká
spořitelna zavázala poskytnout M. D. kontokorentní úvěr do výše úvěrového rámce
2 000 000 Kč s úrokovou sazbou 3,2 % p. a. nad základní úrokovou sazbu, která
ke dni uzavření smlouvy činila 7,6 % a se smluvním úrokem z prodlení ve výši 15
% p. a. Následně uzavřenými dodatky k této smlouvě si smluvní strany sjednaly
úrokovou sazbu ve výši 3,5 % p. a. nad základní úrokovou sazbu ve výši 7 % p. a. a termín splatnosti úvěru do 31. 5. 2003. V prohlášení o ručitelském závazku
ze dne 23. 8. 2000 se žalovaná zavázala pro případ, že M. D. nesplní své
závazky z úvěrové smlouvy, tyto závazky splnit. Smlouvou o postoupení
pohledávky ze dne 30. 6. 2003 Česká spořitelna, a. s., postoupila pohledávku v
tehdejší výši 2 000 386,45 Kč České konsolidační agentuře, jež ji následně
smlouvou ze dne 5. 12. 2005 postoupila společnosti JP MORGAN SECURITIES LTD. a
ta smlouvou ze dne 12. 12. 2005 pohledávku postoupila společnosti Apston
Capital Ltd., která pohledávku uplatnila žalobou v rozhodčím řízení, v němž
došlo k vydání rozhodčího nálezu. Za účelem vymožení pohledávky společnosti
Apston Capital Ltd. ve výši 2 026 758,78 Kč s příslušenstvím byla usnesením
Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16. 12. 2008, č. j. 5 Nc 3794/2008-20, ve
spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze
dne 7. 9. 2009, č. j. 22 Co 274/2009-33, nařízena exekuce proti povinným M. D. a žalované, vůči žalované však byla následně usnesením Okresního soudu ve
Svitavách ze dne 21. 3. 2014, č. j. 5 Nc 3794/2008-218, ve spojení s usnesením
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 12. 2014,
č. j. 18 Co 212/2014-258, exekuce zastavena z důvodu neplatně sjednané rozhodčí
doložky obsažené v úvěrové smlouvě. Smlouvou ze dne 20. 6. 2013 byla pohledávka
postoupena žalobkyni. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že námitka promlčení, kterou uplatnila
žalovaná, je důvodná. Dovodil, že závazkový vztah založený ručitelským
prohlášením žalované se jako akcesorický k závazku hlavnímu řídí zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeným ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen
„obch. zák.“), včetně úpravy promlčení. Stěžejním shledal ustanovení § 408
odst. 1, podle něhož promlčecí doba skončí nejpozději po uplynutí 10 let ode
dne, kdy počala běžet poprvé, a usoudil, že podle § 392 odst. 1 obch.
zák. začala promlčecí doba běžet dnem následujícím po konečné splatnosti úvěru,
tj. dnem 1. 6. 2003, a uplynula dne 1. 6. 2013 bez ohledu na podání rozhodčí
žaloby a následné exekuční řízení. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
rozsudkem ze dne 17. 2. 2016, č. j. 27 Co 590/2015-177, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud poté, co zopakoval důkaz spisem rozhodce JUDr. Evy Mlčochové, z
něhož zjistil, že rozhodčí žaloba byla žalované doručena dne 3. 3. 2007, vyšel
ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Na rozdíl od něho dovodil, že
promlčecí doba začala běžet ode dne, kdy byla ručitelka vyzvána ke splnění
závazku namísto dlužníka, přičemž není podklad pro jiný závěr, než že se tak
stalo doručením žaloby v rozhodčím řízení. Nepřisvědčil námitce žalobkyně, že
promlčecí doba neběžela po dobu, po kterou bylo vedeno rozhodčí řízení a
následné řízení exekuční. Argumentoval, že podle § 403 odst. 1 obch. zák. je
výslovným zákonným předpokladem pro to, aby v důsledku rozhodčího řízení došlo
ke stavení promlčecí doby, platnost rozhodčí smlouvy, a tento předpoklad v
posuzované věci naplněn nebyl. Uzavřel, že ke stavení promlčecí doby nedošlo,
čtyřletá promlčecí doba podle § 397 obch. zák. uplynula dne 4. 3. 2011 a žaloba
byla podána až poté, námitka promlčení je tedy důvodná. Rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně, oba výslovně v celém
rozsahu, podle obsahu dovolací argumentace však toliko ve výrocích o věci samé,
napadla žalobkyně dovoláním. Otázku, zda zahájení rozhodčího řízení na základě neplatné rozhodčí smlouvy či
doložky lze považovat za okamžik stavení běhu promlčecí doby dle § 403 obch. zák., má dovolatelka za otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Prosazuje
názor, že úprava obsažená v § 16 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím
řízení, podle níž účinky podané rozhodčí žaloby zůstávají zachovány, i když
není dána pravomoc rozhodce, je úpravou speciální a pozdější k úpravě obsažené
v ustanovení § 403 odst. 2 obch. zák. a má tedy před ní přednost, přičemž je
nerozhodné, zda nedostatek pravomoci rozhodce byl zjištěn v průběhu rozhodčího
řízení či později. Soudu prvního stupně navíc vytýká nesprávnou interpretaci §
408 obch. zák., namítajíc, že z druhého odstavce tohoto ustanovení vyplývá, že
řízení o zaplacení pohledávky může trvat i dobu delší než deset let od její
splatnosti. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud obě napadená rozhodnutí zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 2 článku
II, části první, zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř.
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného
zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval
otázkou přípustnosti dovolání. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním napadnout nelze, občanský soudní řád
proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti
takovému rozhodnutí. Nejvyšší soud proto řízení o „dovolání“ žalobkyně proti
rozsudku soudu prvního stupně pro nedostatek funkční příslušnosti k jeho
projednání, z důvodů blíže vyložených v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2068/98, a ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003,
uveřejněných pod čísly 10/2001 a 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, podle ustanovení § 243b ve spojení s § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud shledal
přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť dovolatelkou předestřená otázka výkladu
ustanovení § 403 odst. 1 obch. zák. sice byla v mezidobí, po podání dovolání v
souzené věci, dovolacím soudem vyřešena, leč s výsledkem, od něho se řešení
přijaté odvolacím soudem odchyluje. Podle § 403 odst. 1 obch. zák. promlčecí doba přestává běžet, jestliže věřitel
zahájí na základě platné rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení způsobem stanoveným v
rozhodčí smlouvě nebo v pravidlech, jimiž se rozhodčí řízení řídí. Z ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o
výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon č. 216/1994 Sb.“), plyne, že rozhodčí
řízení se zahajuje žalobou a je zahájeno dnem, kdy žaloba došla stálému
rozhodčímu soudu nebo rozhodci uvedenému v odstavci 2. Podání žaloby má tytéž
právní účinky, jako kdyby byla v této věci podána žaloba u soudu. V rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sen. zn. 23 ICdo 19/2015, uveřejněném pod číslem
99/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud zdůraznil, že
při výkladu § 403 odst. 1 obch. zák. je nutné přihlížet ke smyslu a účelu
daného ustanovení s přihlédnutím ke smyslu a účelu obdobného ustanovení
obsaženého v občanském zákoníku. Protože podle § 112 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč.
zák.“),
promlčecí doba neběží, bez ohledu na to, zda bylo rozhodčí řízení zahájeno na
základě platné či neplatné rozhodčí doložky, je třeba posoudit, zda zákonodárce
zamýšlel zcela odlišné právní účinky rozhodčího řízení zahájeného na základě
neplatné rozhodčí doložky podle občanského zákoníku, kdy by se promlčecí doba
stavěla, a podle obchodního zákoníku, kdy by promlčecí doba dále běžela. Nejvyšší soud neshledal žádný důvod pro odlišný běh promlčecí doby v rozhodčích
řízeních v závislosti na tom, zda jsou v těchto řízeních uplatňována práva
podle obchodního či občanského zákoníku. Argumentoval, že byl-li by přijat
doslovný výklad § 403 odst. 1 obch. zák., tedy že promlčecí doba neběží pouze
tehdy, bylo-li rozhodčí řízení zahájeno na základě platné rozhodčí doložky,
účastníci řízení by se nacházeli v právní nejistotě. Jestliže by rozhodčí
doložka byla následně (poté, co proběhlo rozhodčí řízení) v rámci řízení o
zrušení rozhodčího nálezu prohlášena za neplatnou, došlo by k odepření přístupu
ke spravedlnosti, neboť v důsledku trvání rozhodčího řízení by nárok mohl být
promlčen. Pokud by strany chtěly předejít promlčení nároku pro případ, že by
rozhodčí doložka byla v budoucnu posouzena jako neplatná, musely by podat
žalobu (v téže věci) u soudu, který by však takové řízení zastavil z důvodu
litispendence. Nejvyšší soud dovodil, že uvedený závěr koresponduje i s
ustanovením § 14 odst. 1 in fine zákona č. 216/1994 Sb., podle něhož podání
žaloby má tytéž právní účinky, jako kdyby byla v této věci podána žaloba u
soudu. Vysvětlil, že toto ustanovení je nutno považovat za ustanovení speciální
k § 112 obč. zák. i k § 403 obch. zák., použije se tedy přednostně a důsledkem
jeho aplikace je zachování účinků podané žaloby. Navíc je třeba aplikovat i
zásadu lex posterior derogat legi priori, neboť zákon o rozhodčím řízení byl
přijat později než obchodní zákoník. Vzhledem k tomu, že se jedná o předpisy
stejné právní síly, je nutno aplikovat úpravu pozdější, tedy zákon o rozhodčím
řízení. Na základě těchto úvah Nejvyšší soud dospěl k závěru, že promlčecí doba
přestává běžet zahájením rozhodčího řízení, i když rozhodčí smlouva je neplatná. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil též např. v usneseních ze dne 31. 1. 2017, sen. zn. 29 ICdo 105/2016, ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 997/2017, a
ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1043/2017, či v rozsudcích ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 29 ICdo 41/2014, ze dne 24. 8. 2016, sen. zn. 33 ICdo 50/2015, a
ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4919/2016 (jež jsou stejně jako ostatní
rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná dostupné na www.nsoud.cz), a ke změně
této své rozhodovací praxe neshledává důvod ani ve zde souzené věci. Posouzení otázky stavění promlčecí doby podle § 403 obch. zák. odvolacím
soudem, na němž závisí jeho rozhodnutí, je proto nesprávné a dovolání je tedy
nejen přípustné, ale též důvodné, neboť dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné, Nejvyšší
soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), podle §
243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§
243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud
proto v souladu s § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil též toto rozhodnutí
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu