dců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci
žalobkyně TEMPARANO a. s., se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 572/11,
identifikační číslo osoby 28255542, zastoupené JUDr. Janem Špačkem, advokátem
se sídlem v Praze 5, Radlická 663/28, proti žalovanému Zařízení služeb pro
Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 10, Přípotoční 300/12, identifikační
číslo osoby 67779999, zastoupenému Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem se sídlem
v Brně, Údolní 388/8, o zaplacení částky 64 424 952 Kč s příslušenstvím, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 193/2014, o dovolání žalobkyně
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2017, č. j. 54 Co
438/2016-176, takto:
Dovolání se odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 10 částečným rozsudkem ze dne 18. 8. 2016, č. j. 26 C
193/2014-113, nevyhověl návrhu žalovaného na přerušení řízení (výrok I.),
uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 62 324 906 Kč s příslušenstvím
(výrok II.), zamítl žalobu o zaplacení částky 2 100 046 Kč s příslušenstvím
(výrok III.) a rozhodl, že o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení částky 36
396 658,77 Kč s příslušenstvím a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném
rozsudku (výroky IV. a V.).
V záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze odmítl odvolání žalovaného
proti rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu výroků I. a III. (první výrok) a
dále částečný rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., IV. a V. zrušil a
v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu, výslovně pouze proti druhému výroku, podala
žalobkyně dovolání, majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
„vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v části formalistického výkladu
právní normy) a která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena (v otázce
existence podniku a podnikatelské povahy příspěvkových organizací státu)“.
Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby
dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu ve druhém výroku tak, že
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 8. 2016, č. j. 26 C
193/2014-113, se ve výrocích II., IV. a V. potvrzuje, a přiznal jí náhradu
nákladů řízení, případně aby dovolací soud zrušil druhý výrok usnesení
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje usnesení odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby dovolací
soud dovolání žalobkyně zamítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Se zřetelem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud
projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 2. čl. II přechodných
ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další
zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od
1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem
dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a)
a čeho se dovolatelka domáhá (dovolací návrh).
Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti
dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z
dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které
„ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR
55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp.
zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, která jsou, stejně
jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na jeho
webových stránkách).
Dovolatelka namítá, že použitím formalistické aplikace ustanovení vztahujících
se ke smlouvě o nájmu podniku odvolací soud dovodil neúčinnost nájemní smlouvy
ze dne 11. 12. 2008 a k této námitce cituje nálezy Ústavního soudu ze dne 14.
4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, a ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. III. ÚS 403/12
(jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu),
přičemž se podle jejího názoru odvolací soud odchýlil od označených rozhodnutí
Ústavního soudu. Tomuto názoru dovolatelky nelze přisvědčit. Ústavní soud se v
citovaných nálezech zabýval otázkou posouzení (ne)platnosti celé smlouvy na
základě formalistického výkladu konkrétního ujednání smlouvy o uzavření budoucí
kupní smlouvy, respektive smlouvy o vytvoření díla. V projednávané věci
odvolací soud uzavřel, že předmětná smlouva je svým obsahem smlouvou o nájmu
podniku, a proto je na ni třeba aplikovat ustanovení § 488b a násl. zákona č.
513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném k datu uzavření nájemní
smlouvy (dále též jen „obch. zák.“). Dospěl k závěru, že jde o platně uzavřenou
smlouvu o nájmu podniku, která však podle ustanovení § 488b odst. 4 a § 33
odst. 1 obch. zák. nenabyla účinnosti. Dovolatelka ve své argumentaci pomíjí tu
zásadní skutečnost, že ustanovení § 488b odst. 4 obch. zák. je základním
ustanovením, od něhož se strany podle ustanovení § 263 odst. 2 obch. zák.
nemohou odchýlit. Ustanovení § 488b odst. 4 obch. zák. je kogentní, jednoznačné
a neumožňuje soudu přijmout jiný výklad, než učinil odvolací soud. Jde tedy o
situaci odlišnou od té, z níž vycházejí dovolatelkou citované nálezy Ústavního
soudu. Odvolací soud se proto od rozhodnutí Ústavního soudu neodchýlil.
Rozhodnutí dovolacího soudu, od nichž by se odvolací soud při posouzení
účinnosti nájemní smlouvy odchýlil, dovolatelka neuvedla.
Dovolatelka dále formuluje otázku „existence podniku a podnikatelské povahy
příspěvkových organizací státu“, která podle jejího názoru nebyla v
rozhodnutích dovolacího soudu řešena. Tvrzený předpoklad přípustnosti není dán,
neboť o neřešenou otázku nejde. V rozsudku ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo
37/2010, Nejvyšší soud uzavřel, že podnik ve smyslu obchodního zákoníku je
třeba chápat jako ucelený organizovaný soubor podnikání, jako svébytný
ekonomický organismus, jenž sestává ze složky hmotné (věcí nemovitých a
movitých), složky nehmotné (pohledávek a jiných majetkových hodnot, např. práv
z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví) a složky osobní (lidských
zdrojů, jež jsou k dispozici, zejména jejich kvality). Ze zákonné definice
podniku nelze ovšem dovodit, že pojmovou náležitostí podniku je přítomnost
všech těchto složek podnikání, není proto vyloučeno, že určitý podnik -
vzhledem ke specifikům příslušného podnikání - nebude všechny tyto komponenty
obsahovat. V projednávané věci se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně, že předmětnou nájemní smlouvou pronajímatel přenechal nájemci
do užívání nemovitosti specifikované v čl. I a movitý majetek uvedený v příloze
A jako funkční celek sloužící k provozu lázní. Současně se smluvní strany
dohodly, že na základě této smlouvy přecházejí s užíváním předmětu nájmu na
nájemce též práva a povinnosti pronajímatele jakožto zaměstnavatele personálu
lázní vyplývající z pracovněprávních vztahů (čl. II bod 2.2 smlouvy). Odvolací
soud tak postupoval v souladu s citovaným rozhodnutím dovolacího soudu, když
uzavřel, že v projednávané věci jde o podnik podle ustanovení § 5 obch. zák.
K otázce povahy příspěvkových organizací státu se Nejvyšší soud obsáhle
vyjádřil v rozsudku ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2913/2005, v němž s
odkazem na příslušná ustanovení zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České
republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších
předpisů, s podrobnou argumentací dovodil, že ačkoliv státní příspěvkové
organizace nevlastní majetek, jsou od 1. 7. 2002 výslovně vybaveny oprávněním
činit vlastním jménem úkony, jimiž se uplatňují nároky z existence vlastnického
práva státu k věcem, s nimiž přísluší těmto organizacím hospodařit. Vyplývá-li
ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že ve zřizovací listině žalovaného
je v článku 1 - účel zřízení a předmět činnosti - vymezena pod bodem I. hlavní
činnost a pod bodem II. hospodářská činnost v rozsahu, jenž je uveden pod
písmeny a) až r), mezi něž patří např. hostinská činnost, koupě zboží za účelem
jeho dalšího prodeje a prodej, ubytování, nebo prodej volných rekreačních a
školících kapacit, pak žalovaný má právo nejen hospodařit s majetkem státu k
naplnění hlavní své činnosti, ale i podnikat k naplnění své hospodářské
činnosti.
Nejvyšší soud proto dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž
se řízení končí (srov. ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 4. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu