22 Cdo 2913/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně
JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Františka Baláka,
ve věci žalobkyně J. S., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) České
republice-Ministerstvu kultury ČR, se sídlem v Praze 1, Maltézské náměstí
1/471, 2) N. p. ú., za vedlejší účasti České republiky-Úřadu pro zastupování
státu ve věcech majetkových, sekce územní pracoviště Plzeň, se sídlem v Plzni,
Radobyčická 14, na straně žalovaného 2), o určení, že movité věci jsou
předmětem dědictví, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 11 C
1/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27.
června 2005, č. j. 18 Co 224/2005-174, takto:
I. Dovolání proti výroku pod bodem I. rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 27. června 2005, č. j. 18 Co 224/2005-174, kterým byl potvrzen rozsudek
Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 1. 2005, č. j. 11C 1/2001-149, pokud jím
byla vůči žalovanému 1) zamítnuta žaloba o určení, že jednotlivé movité věci z
mobiliáře zámku H. jsou předmětem dědictví po A. K., V. K. a V. K., a pokud jím
byl potvrzen rovněž výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a
žalovaným 1), a proti výroku pod bodem IV. o nákladech odvolacího řízení ve
vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1), se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. června 2005, č. j. 18
Co 224/2005-174, se ve výroku pod bodem II., kterým byl zrušen rozsudek
Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 1. 2005, č. j. 11C 1/2001-149, pokud jím
byla vůči žalovanému 2) a ve vztahu k vedlejšímu účastníku na straně žalovaného
2) zamítnuta žaloba o určení, že jednotlivé movité věci z mobiliáře zámku H.
jsou předmětem dědictví po A. K., V. K. a V. K., a řízení bylo v této části
zastaveno a pokud jím byl zrušen rovněž výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi
žalobkyní a žalovaným 2) a vedlejším účastníkem na straně žalovaného 2) a ve
výroku pod bodem III., kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy
obou stupňů ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) a vedlejším účastníkem na
straně žalovaného 2), zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v
Plzni k dalšímu řízení.
III. Žalobkyně a žalovaný 1) mezi sebou nemají právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
Okresní soud Plzeň-město (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl
rozsudkem ze dne 27. 1. 2005, č. j. 11 C 1/2001-149, výrokem pod bodem I. tak,
že se zamítá žaloba, aby bylo ve vztahu k oběma žalovaným určeno, že movité
věci blíže specifikované v rozsudku soudu prvního stupně jsou předmětem
dědictví po A. K., V. K. a V. K. Výrokem pod bodem II. rozhodl o nákladech
řízení mezi žalobkyní a žalovanými 1), 2) a vedlejším účastníkem.
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že movité věci ohledně nichž
se žalobkyně domáhá určení, že patří do dědictví, tvořily mobiliář zámku H.
Jejich původními vlastníky (stejně jako i zámku H.) byli A. K. (babička
žalobkyně) a její děti V. K. (teta žalobkyně) a V. K. (otec žalobkyně). A. K.
zemřela dne 30. 12. 1955, její dcera V. K. zemřela dne 11. 1. 1988 a její syn
V. K. zemřel dne 17. 4. 1978. Finanční odbor Rady ONV v P. rozhodnutím ze dne
13. 9. 1960, č. j. fin/V 502/PN, rozhodl podle § 5 vládního nařízení č. 15/1959
Sb. a § 11 vyhl. č. 88/1959 Ú. l., o opatřeních týkajících se některých věcí
užívaných organizacemi socialistického sektoru, o přechodu těchto věcí do
vlastnictví státu. Soud prvního stupně pokládal za nerozhodné, zda předmětné
rozhodnutí bylo doručeno tehdejším vlastníkům V. K. a V. K. a dědicům po
zemřelé A. K. a zda nabylo právní moci. Zjistil, že žalobkyně neúspěšně
uplatnila nárok na uzavření dohody o vydání předmětných věcí vůči P. ú. se
sídlem v P. podle zákona č. 403/1990 Sb., (jednalo se o vydání mobiliáře
svezeného v 50. letech ze zámku H. jako dodatečný svoz na hrad Š.). Žaloba byla
tehdy rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 11. 1994, č. j. 11 C
166/94-88, zamítnuta a rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni
ze dne 25. 7. 1995, č. j. 13 Co 167/95-133. Žalobkyně nepodala řádně a včas
výzvu k vydání věcí a její nárok tím zanikl. Nejvyšší soud České republiky
rozsudkem ze dne 26. 6. 1997, č. j. 2 Cdon 337/96-153, její dovolání zamítl.
Soud prvního stupně dovodil, že mohla-li žalobkyně žádat o vydání věcí podle
restitučních předpisů (zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých
majetkových křivd případně podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích), nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle
obecných předpisů, a to ani určovací žalobou podle § 80 písm. c) OSŘ, a odkázal
na rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze
dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001.
Krajský soud v Plzni jako odvolací soud rozsudkem ze dne 27. 6. 2005,
č. j. 18 Co 224/2005, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku pod bodem I, pokud jím byla vůči žalovanému 1) zamítnuta žaloba o
určení, že jednotlivé věci tam uvedené jsou předmětem dědictví po A. K., V. K.
a V. K. a ve výroku pod bodem II., pokud jím bylo rozhodnuto nákladech řízení
mezi žalobkyní a žalovaným 1) potvrdil (výrok pod bodem I. rozsudku odvolacího
soudu). Pokud byla výrokem pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně zamítnuta
tatáž žaloba i proti žalovanému 2) za vedlejší účasti České republiky-Úřadu pro
zastupování státu ve věcech majetkových a pokud bylo výrokem pod bodem II.
rozhodnuto o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovaným 2) a vedlejším
účastníkem na straně žalovaného 2), odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a řízení v této části zastavil (výrok pod bodem II. rozsudku odvolacího
soudu). Dále odvolací soud rozhodl výroky pod body III. a IV. o nákladech
řízení před soudem prvního stupně mezi žalobkyní a žalovaným 2) a vedlejším
účastníkem na straně žalovaného 2) a o nákladech odvolacího řízení mezi
žalobkyní a žalovaným 1).
Odvolací soud, pokud se jednalo o řízení mezi žalobkyní a mezi
žalovaným 1), zcela převzal skutkové a právní závěry soudu prvního stupně. V
řízení mezi žalobkyní a žalovaným 2) odvolací soud dospěl k závěru, že
projednání a rozhodnutí věci vůči tomuto žalovanému brání překážka věci
rozsouzené (§ 159a odst. 5 OSŘ). Spatřoval ji v tom, že již dříve před Okresním
soudem Plzeň-město proběhlo řízení mezi žalobkyní J. S. a mezi tehdejším
žalovaným P. ú. v P. o určení, že tytéž movité věci jako i v této projednávané
věci jsou předmětem dědictví po zemřelé A. K., V. K. a V. K. Rozsudkem
Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 8. 1999, č. j. 19 C 388/98-36, byla
tehdy žaloba zamítnuta a rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem
potvrzen. Stalo se tak rozsudkem ze dne 15. 6. 2000, sp. zn. 13 Co 51/2000.
Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 19. 11. 2001, sp. zn. 30 Cdo
1371/2001 dovolání odmítl. Odvolací soud nyní dovodil, že jde o totožný předmět
řízení a totožné účastníky. Vycházel z toho, že totožnost účastníků je
zachována i tehdy, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu
univerzální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně
skončeného řízení. Nynější žalovaný 2) N. p. ú. se sídlem v P. je právním
nástupcem P. ú. v P. Dnem 1. 1. 2003 byly totiž rozhodnutím ministra kultury ČR
sloučeny dosavadní státní příspěvkové organizace zřízené Ministerstvem kultury
na úseku státní památkové péče v N. p. ú. Proto rozsudek soudu prvního stupně v
části týkající se právního vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) a ve vztahu k
vedlejšímu účastníku, který vystupoval na straně žalovaného 2), zrušil a řízení
v této části zastavil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jako
dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b)
OSŘ]. To spatřovala jednak v tom, že pokud soudy obou stupňů rozhodovaly o
právním vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1), nesprávně aplikovaly právní
závěry obsažené v rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího
soudu ČR ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, na stav, na který
nedopadají. Uplatnit nárok podle speciálního restitučního předpisu je možné jen
v případě, že skutečně právoplatně došlo k převodu, přechodu nebo odnětí
vlastnického práva některým z příslušným zákonem stanovených způsobů. Podle § 1
zák. č. 403/1990 Sb., se tento zákon vztahuje na následky majetkových křivd
způsobených odnětím vlastnického práva. V daném případě však vlastnictví k
předmětným movitým věcem v souladu s tehdy právní úpravou na stát prokazatelně
nikdy nepřešlo, a proto se žalobkyně nikdy nemohla úspěšně domáhat svých práv
postupem podle zák. č. 403/1990 Sb. Nemohla využít ani postupu dle zákona č.
87/1991 Sb., neboť v takovém případě, jde o výklad porušující jeden ze
základních institutů práva - nepromlčitelnost vlastnického práva. Pokud by
soudy obecně přijaly rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003, sp. zn.
31 Cdo 1222/2001, jako rozhodnutí závazné a sjednocující výklad, způsobilo by
to ve svém důsledku narušení výkonu vlastnického práva dle čl. 11 Listiny
základních práv a svobod. Odkazovala na Nález Ústavního soudu ČR ze dne 21. 12.
1998, sp. zn. IV. ÚS 403/98, ve kterém Ústavní soud dovozuje, že existence
speciálních restitučních předpisů nevylučuje postup podle obecného právního
předpisu. Argumentovala také tím, že nepřijme - li dovolací soud její názor,
poruší tím její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv
a svobod. Znemožnil by jí uplatňovat právo způsobem, jaký vyplývá z rozsudku
Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004, že dědic má
naléhavý právní zájem na určení podle § 80 písm. c) OSŘ, že určitá věc byla ke
dni smrti zůstavitele jeho vlastnictvím.
Ve vztahu k žalovanému 2) spatřovala dovolatelka nesprávné právní
posouzení věci v tom, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil „totožnost řízení“
a „totožnost účastníků“. V dřívějším řízení pod sp. zn. 19 C 388/98, ve kterém
vystupoval jako žalovaný P. ú. v P., byla žaloba proti němu zamítnuta pro
nedostatek jeho pasivní legitimace. P. ú. v P. nebyl vlastníkem movitých věcí,
které byly předmětem žaloby. Ty náležely státu a P. ú. v P. je měl ve své
správě. V rámci výkonu práva správy národního majetku nebyl P. ú. v P. oprávněn
činit úkony, týkající se samotné existence vlastnického práva k věcem. S
účinností od 1. 1. 2003, kdy vznikl N. p. ú. však došlo ke změně právního
postavení tohoto subjektu. Žalovaný 2) je oprávněn při hospodaření s majetkem
státu i k takovým úkonům, které by jinak náležely státu jako vlastníku.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) se vyjádřil k dovolání tak, že v projednávané věci není
pasivně legitimováno Ministerstvo kultury (správně Česká republika –
Ministerstvo kultury), ale ve smyslu ustanovení § 54 odst. 1 a § 55 odst. 1
zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních
vztazích, ve znění pozdějších předpisů, N. p. ú. jako příslušná státní
příspěvková organizace s celostátní působností, jejíž statut vydalo
Ministerstvo kultury na základě § 26 odst. 2 písm. i) zák. č. 20/1987 Sb., o
státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, a to jako právnická osoba
s vlastní právní subjektivitou, které je svěřen do hospodaření majetek, o který
se v projednávaném případě jedná. Návrh na další procesní postup neučinil.
Žalovaný 2) navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto. Poukazoval na to, že
N. ú. ú. se sídlem v P.- M., V. 3, vznikl rozhodnutím Ministerstva kultury, č.
j. 11.617/2002, o splynutí dosavadních příspěvkových organizací zřízených
Ministerstvem kultury na úseku státní památkové péče v N. p. ú. N. p. ú. má
nadále movité věci pouze ve správě. Článek II. odst. 1 rozhodnutí stanoví:
„Příslušnost hospodařit s majetkem ČR včetně jejich práv a veškerá ostatní
práva, oprávnění a závazky, včetně práv a závazků vyplývajících z
pracovněprávních vztahů, jakož i z mezinárodních smluv, nestanoví-li tyto
mezinárodní smlouvy jinak, které ke dni 31. 12. 2002 náležely státním
příspěvkovým organizacím uvedeným v článku I odst. 1 písm. a) až l), přecházejí
s účinností ke dni splynutí 1. ledna 2003 na N. p. ú. jako nástupnickou
organizaci“. Ústav má podle Statutu vydaného Ministerstvem kultury, č. j.
11.613/2002, právo tento majetek, stejně jako majetek, který mu bude svěřen po
dni 1. ledna 2003, držet, užívat jej a nakládat s ním v souladu s platnými
právními předpisy, tímto statutem a řídícími akty vydanými zřizovatelem.
Žalovaný 2) je proto přesvědčen, že ve věci se skutečně jedná o totožnost
řízení a totožnost účastníků řízení, tudíž o pravomocně rozsouzenou věc.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal,
zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Rozsudek odvolacího soudu v části, kterou bylo rozhodnuto výroky pod
body I. a II. o právním vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1), je potvrzující.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se
řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ není dovolání v dané věci přípustné
proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem,
bylo jeho první rozhodnutí ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde tedy tehdy, je –
li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní
věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů
nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího
soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce
soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze
považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s
ustálenou soudní praxí (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
9.1.2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, publikovaný pod C 23, ve svazku 1, ročník
2001, Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck
dále jen „Souboru rozhodnutí“).
Právní otázka, zda se lze domáhat ochrany podle obecného předpisu, když
přísluší ochrana vlastnického práva podle speciálního předpisu, byla v
rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena sjednocujícím výkladem provedeným v
rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo
1222/2001. Nejvyšší soud tam uvedl: „Mohla-li osoba, jejíž nemovitosti převzal
stát v rozhodné době (§ 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších
předpisů) bez právního důvodu, žádat o vydání těchto nemovitostí podle § 6
odst. 1 písm. p) uvedeného zákona, nemůže se úspěšně domáhat ochrany
vlastnického práva podle obecných předpisů (srov. např. 126 obč. zák.), a to
ani formou určení vlastnického práva podle § 80 písm. c) o. s. ř.“ Převzetím
věci bez právního důvodu je podle uvedeného rozsudku nejen převzetí věci tzv.
okupací, tj. aniž by k tomu existoval právní důvod, ale i převzetí věci na
základě právního důvodu sice existujícího, ale nezpůsobilého vyvolat zamýšlené
právní důsledky. Dovolací soud tehdy vycházel z toho, že převzetím věci bez
právního důvodu je i převzetí věci státem na základě správního rozhodnutí o
vyvlastnění, které nebylo doručeno. V usnesení z 28. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo
2245/2003, v návaznosti na výše označený rozsudek z 11. 9. 2003 Nejvyšší soud
pak dovodil, že „nárok na ochranu vlastnictví podle obecných právních předpisů
v případech, kdy byl dán i restituční nárok, není možno uplatnit nejen v
případě podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ale i v případě, kdy
byl dán restituční nárok podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků
některých majetkových křivd, nebo podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích“. K otázce „převzetí věci bez právního důvodu“ se Nejvyšší soud
vyjádřil ještě i v dalším rozsudku velkého senátu ze 7. 12. 2005, sp. zn. 31
Cdo 1529/2004, v němž uvedl, že převzetí věci státem na základě neplatného
právního úkonu (darovací smlouvy) je z hlediska vztahu restituční žaloby a
žaloby vlastnické podřaditelné pod pojem převzetí věci bez právního důvodu.
Právní posouzení odvolacím soudem, pokud v dané věci jde o existenci
hmotněprávního nároku, z této ustálené judikatury vychází a je v souladu s
hmotným právem.
Rozhodnutí odvolacího soudu však spočívá též na právním posouzení, že v
dané věci byl v řízení o uplatněném nároku pasivně legitimován stát, za který
jedná Ministerstvo kultury České republiky jako jeho organizační složka.
Takovéto právní posouzení je nesprávné.
Zmíněné právní posouzení odvisí od řešení otázky, komu svědčí
hmotněprávní oprávnění činit úkony k ochraně vlastnického práva k věci, jejímž
vlastníkem je stát a se kterou přísluší hospodařit příspěvkové organizaci
zřízené ústředním orgánem státu, a komu přísluší realizovat toto oprávnění v
řízení před soudem, je- li žalováno na určení vlastnictví.
V rozhodné době, to je ke dni 27. 6. 2005, kdy ve věci jednal a
rozhodoval odvolací soud, upravoval postavení státních příspěvkových organizací
při hospodaření s majetkem státu zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České
republiky a jejím vystupování v právních vztazích ve znění pozdějších předpisů,
dále jen „zák. č. 219/2000 Sb.“.
Podle § 54 odst. 1 zák. č. 219/2000 Sb., státní příspěvkové organizace
zřízené, popřípadě řízené podle dosavadních předpisů ústředními orgány,
okresními úřady a školskými úřady a dále K. b. P., státní peněžní ústav, a jiné
státní organizace zřízené (založené) na základě zvláštního právního předpisu
nebo zvláštním právním předpisem, které ve vztahu k majetku dosud vykonávaly
právo hospodaření, popřípadě právo společného hospodaření podle dosavadních
předpisů anebo které budou ještě obdobně zřízeny (založeny), (dále jen
\"organizace\"), jsou právnickými osobami a hospodaří s majetkem (§ 8). Při tom
se řídí zvláštními právními předpisy a těmi ustanoveními tohoto zákona, která
se vztahují na organizační složky příslušné hospodařit s majetkem podle § 9,
nejde-li o úkony vyhrazené pouze ministerstvům. Dosavadní pohledávky a jiná
majetková práva organizací se pro účely tohoto zákona považují za majetek (§
8). Působnost tohoto zákona se nevztahuje na státní podniky založené podle
zákona č. 77/1997 Sb. , o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů, včetně
těch, které se považují za založené podle uvedeného zákona, na státní
organizace, které se uvedeným zákonem v rozsahu stanoveném zvláštním právním
předpisem řídí, a na B. B., národní podnik. Hospodaření těchto státních
organizací upravují zvláštní právní předpisy.
Podle § 55 odst. 1 zák. č. 219/2000 Sb., organizace nemají vlastní
majetek; za podmínek stanovených tímto zákonem nabývají majetek pro stát a
jejich příslušnost hospodařit s majetkem (§ 8) se řídí ustanovením § 9.
Vlastním jménem jednají v právních vztazích týkajících se majetku a účastní se
řízení před soudy a jinými orgány ve věcech týkajících se majetku včetně řízení
o určení, zda tu vlastnické nebo jiné obdobné právo státu je, či není. Zvláštní
právní předpis může stanovit, ve kterých případech a za jakých podmínek se
řízení před soudy a jinými orgány ve věcech týkajících se tohoto majetku
účastní přímo stát.
Podle § 55 odst. 2 zák. č. 219/2000 Sb., právní úkony organizací
vyžadují ke své platnosti povolení výjimky, schválení nebo předchozí souhlas v
rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem (§ 44 a § 45 odst. 2). S
majetkem, se kterým organizace hospodaří, lze nakládat opatřením (§ 20).
Ustanovení § 46, 47, 48, § 49 odst. 1, 3 a 4 a § 50 platí pro organizace
obdobně.
Podle § 26 odst. 1 zák. č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, je
ministerstvo kultury ústředním orgánem státní správy pro kulturní památky v
České republice.
Podle § 26 odst. 2 písm. e) a i) zák. č. 20/1987 Sb., ministerstvo
kultury rozhoduje o zřízení, rozdělení, sloučení, splynutí a jiných změnách
organizace na úseku státní památkové péče a vydává statut odborné organizace
státní památkové péče, která je státní příspěvkovou organizací s celostátní
působností.
Podle § 20 odst. 2 OSŘ přiznává-li zvláštní právní předpis namísto
státu někomu jinému způsobilost samostatně jednat před soudem ve věci týkající
se majetku státu, jedná tato osoba jako účastník.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ačkoliv organizace vzniklé ve smyslu §
54 odst. 1 zák. č. 219/2000 Sb., nevlastní majetek (ten je ve vlastnictví
státu), přesto jsou od 1. 7. 2002, kdy nabyl účinnosti zák. č. 202/2002 Sb.,
kterým se mění některé zákony z důvodů přijetí zák. č. 201/2002 Sb., o Úřadu
pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen „zák. č. 202/2002 Sb.“),
výslovně vybaveny oprávněním činit vlastním jménem úkony, jimiž se uplatňují
nároky z existence vlastnického práva státu k věcem, s nimiž přísluší těmto
organizacím hospodařit, a jsou od té doby opatřeny způsobilostí být v těchto
věcech účastníky řízení před soudy. Zák. č. 202/2002 Sb. v části sedmé nazvané
„Změna zákona o majetku České republiky a jejím vystupování v právních
vztazích“ novelizoval zák. č. 219/2000 Sb. mimo jiné i tak, že doplnil § 55
odst. 1 zák. č. 219/2000 Sb. a přiznal způsobilost organizacím vzniklým podle §
54 odst. 1 samostatně jednat před soudem ve věcech týkajících se majetku státu
i v těch případech, kdy jde o určení, zda tu vlastnické nebo jiné obdobné právo
státu je či není. Současně v této souvislosti novelizoval § 20 OSŘ tím, že ho
doplnil odstavcem 2. Přitom nově provedená úprava dopadá jak na případy, kdy
státní příspěvkové organizace vzniklé podle § 54 odst. 1 zák. č. 219/2000 Sb.
samy žalují na určení, že státu svědčí vlastnické právo k věci, s níž jim
přísluší hospodařit, tak i na případy, kdy subjekt odlišný od státu žaluje
proti nim na určení svého vlastnického práva k věci, s níž ony hospodaří. To
pro danou věc znamená, že v řízení o nároku, jímž je zpochybňována sama
existence vlastnického práva státu, byl v době rozhodování odvolacího soudu
pasivně legitimován k ochraně vlastnického práva státu N. p. ú. jako státní
příspěvková organizace zřízená ústřední orgánem státu a nikoliv Česká
republika-Ministerstvo kultury ČR. Toto nesprávné právní posouzení se však
nepromítá do výsledku sporu. Nedostatek pasivní legitimace žalovaného 1) k
nároku uplatněnému v daném řízení je totiž dalším důvodem pro zamítnutí žaloby
vůči tomuto žalovanému.
Spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k
zamítnutí žaloby, není dovolání věcně projednatelné, jestliže věcnému přezkumu
posouzení byť jediné právní otázky překáží, že není splněna podmínka jejího
zásadního právního významu. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek
výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je nepřípustné jako celek (srovnej
usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo
910/2002, publikované v časopisu Soudní judikatura pod poř. č. 54, ročník 2002,
sešit 3). Rozsudek odvolacího soudu ve vztahu k žalovanému 1) tak i přes výše
uvedenou výhradu k právnímu posouzení pasivní legitimace nelze považovat za
rozhodnutí, které by řešilo otázku zásadního právního významu. Dovolání proti
tomuto rozsudku není přípustné.
Z výše uvedených důvodů dovolací soud dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodnuto o nároku ve vztahu k žalovanému 1),
odmítl [§ 243 odst. 5 a § 218 odst. 1 písm. c) OSŘ].
Pokud jde o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo
výroky pod body II. a III. rozhodnuto o nároku ve vztahu k žalovanému 2) za
vedlejší účasti České republiky-Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému 2)
a vedlejšímu účastníku zrušuje a že se řízení v této části zastavuje a dále, že
žalobkyně, žalovaný 2) a vedlejší účastník nemají proti sobě právo na náhradu
nákladů před soudy obou stupňů, je dovolání přípustné (vyjma výroku o nákladech
řízení) podle § 239 odst. 1 písm. a) OSŘ.
Dovolací výtce, že odvolací soud ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným
2) nesprávně posoudil překážku věci rozsouzené, je třeba přisvědčit.
Podle § 159a odst. 5 OSŘ jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto,
nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky popřípadě jiné
osoby věc projednána znovu.
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 5. 4. 2001, sp. zn.
21 Cdo 906/2000, publikovaném pod C 401, ve svazku 4 Souboru rozhodnutí uvedl,
že „o stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo
stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, opírá-li se o tentýž právní důvod
a týká-li se těchže osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž
nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových
tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká těchže osob i
v případě, dojde-li podle hmotného práva k přechodu práv a povinností z
právního vztahu, o který se jedná, na jiný subjekt, neboť nový subjekt vstupuje
současně i do procesních práv a povinností“.
V dříve rozsouzené věci pod sp. zn. 19 C 388/98 vystupoval jako
žalovaný P. ú. v P. Žaloba o určení vlastnictví k předmětným věcem byla proti
němu zamítnuta pro nedostatek pasivní legitimace, když věci měl jen ve své
správě, resp. na základě práva hospodaření, a nikoliv ve vlastnictví. Ve vztahu
k němu jde o překážku věci rozsouzené a v důsledku toho nelze tentýž nárok
uplatnit vůči němu znovu. To platí i pro případné právní nástupce původního
žalovaného, kteří vstoupili do stejného hmotně právního postavení, jaké měl
tehdy i on. Ten byl tehdy státní příspěvkovou organizací a svědčilo mu právo
hospodaření s národním majetkem, jenž sloužil k plnění jeho úkolů. Toto právo
vykonával vlastním jménem a obsah práva hospodaření se řídil režimem § 64 a §
65 hospodářského zákoníku ve spojení s § 761 odst. 1 ObchZ a dále vyhláškou č.
119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem. I když pojem „právo
hospodaření“ není ve zmíněných právních předpisech (a ani v jiných právních
normách) definován, lze - s přihlédnutím k jeho úpravě v citovaných předpisech
- dovodit, že uvedené právo v sobě zahrnovalo jak oprávnění věc držet, užívat
ji, nakládat s ní, tak i řadu povinností směřujících k zachování, účelnému
využívání a ochraně takové věci, včetně uplatňování a hájení tohoto práva v
řízení před soudy a jinými orgány. Dovolací soud i s poukazem na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 30 Cdo 958/2001 zastává názor, že
subjekty, jimž příslušelo právo hospodaření s národním majetkem, byly oprávněny
činit hmotněprávní a procesněprávní úkony svým jménem ve všech věcech, kdy byla
nesporná existence vlastnického práva státu. Tyto subjekty však nebyly pasivně
ani aktivně legitimovány v žalobách, které se týkaly samotné existence
vlastnického práva státu, tedy zejména v žalobách na určení vlastnického práva
v případech, kdy bylo toto vlastnické právo zpochybňováno. V takovýchto
žalobách byl aktivně i pasivně legitimován stát, za který jednal příslušný
státní orgán (srovnej § 21 odst. 2 OSŘ ve znění do 31. 12. 2000). N. p. ú. se
sídlem v P., V. 3, byl zřízen rozhodnutím Ministerstva kultury č. j.
11.617/2002, s účinností od 1. 1. 2003 a vznikl splynutím dřívějších státních
příspěvkových organizací zřízených Ministerstvem kultury na úseku státní
památkové péče. Nicméně oproti P. ú. v P. byl na základě novely zák. č.
219/2000 Sb. provedené zák. č. 202/2002 Sb., výslovně vybaven oprávněním činit
vlastním jménem úkony, jimiž se uplatňují nároky z existence vlastnického práva
státu k věcem, s nimiž mu přísluší hospodařit, a opatřen způsobilostí být v
těchto věcech účastníkem řízení před soudy. Tento právní vztah na něho nepřešel
z dřívějšího předchůdce P. ú. v P., který takovým oprávněním vybaven nebyl,
nýbrž ze státu, jenž nebyl účastníkem původního řízení. Nejde tedy o totožnost
účastníků řízení a tím ani o totožnou věc. Názor odvolacího soudu, že
projednání věci ve vztahu k žalovanénu 2) brání překážka věci rozsouzené, proto
není správný.
Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek odvolacího soudu, pokud
jím bylo rozhodnuto ve vztahu k žalovanému 2) za vedlejší účasti České
republiky-Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, zrušil (§ 243b
odst. 2 věta za středníkem OSŘ) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta prvá OSŘ).
Výrok o nákladech dovolacího řízení mezi žalobkyní a žalovaným 1) se
řídí § 243b odst. 5 a § 146 odst. 3 OSŘ s tím, že žalovanému 1), kterému by
náhrada nákladů dovolacího řízení příslušela, náklady v dovolacím řízení
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2006
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu