U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně N. K., zastoupené JUDr. Irenou Helmovou, advokátkou, se sídlem v
Praze 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, PSČ 150 00, proti žalované Rolnická
společnost, a. s., se sídlem v Pavlovicích 72, PSČ 258 01, identifikační číslo
osoby 46356053, zastoupené JUDr. Evou Halířovou, advokátkou, se sídlem v Praze
5, Kroftova 329/1, PSČ 150 00, o zaplacení částky 574.962 Kč s příslušenstvím
vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 73/2007, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. srpna 2012, č. j. 7
Cmo 516/2011-143, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 10.920 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
její advokátky.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád
ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v
Praze potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. července 2011, č. j. 50 Cm 73/2007-121, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 574.962 Kč
s úrokem z prodlení (jako náhrady ušlého zisku za zmařenou obchodní transakci -
prodej akcií žalované) není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu není rozsudkem měnícím, ani
podle ustanovení 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož o situaci předjímanou v
tomto ustanovení se v souzené věci nejedná (rozhodnutí soudu prvního stupně
nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak). Dovolání tedy může
být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného
nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), tedy tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací
soud (jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového
vymezení, srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.) posuzovat jen takové právní otázky,
které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2004, pod
číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit
jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež
je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k
dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Právní otázku splňující kritéria stanovená v § 237 odst. 3 o. s. ř. dovolatelka v souzené věci neotevírá. Právní závěr, že „jakákoliv třetí osoba de facto může svým chováním zapříčinit
nerealizaci jakéhokoliv právního úkonu, v tomto případě koupi akcií“, který
dovolatelka odvolacímu soudu přičítá, tento soud neučinil (a neučinil jej ani
soud prvního stupně). Na řešení této otázky napadené rozhodnutí nespočívá,
nejedná se tudíž o otázku, která je pro napadené rozhodnutí určující.
Dovolatelka prosazuje názor, že je tu „zjevná spojitost“ mezi „výzvou
akcionářů“ (správně dopisem žalované) ze dne 1. července 2006, smlouvou o
prodeji akcií uzavřenou mezi dovolatelkou a společností M.A.F. STAVKOM, s. r. o. (dále též jen „společnost“) dne 1. srpna 2006 a následným odstoupením od
této smlouvy ze strany společnosti, a argumentuje skutečnostmi, které
společnost v odstoupení od smlouvy uvedla jako jeho důvod. Přehlédla zřejmě, že
napadené rozhodnutí je založeno právě na závěru, že společnost od smlouvy
odstoupit (platně) nemohla, protože důvody odstoupení stanovené zákonem
naplněny nebyly a jiné důvody odstoupení strany ve smlouvě nesjednaly,
odstoupení od smlouvy tudíž nevyvolalo žádné právní důsledky, smlouva (byla-li
platně uzavřena) nadále trvala (nezanikla) a dovolatelka se mohla domáhat svých
práv z této smlouvy vůči společnosti. Z toho pak odvolací soud dovodil, že
dovolatelkou tvrzená ztráta vznikla v důsledku jednání společnosti, jež
(neplatně) odstoupila od smlouvy, a též v důsledku jednání samotné dovolatelky
(její nečinnosti), která platnost odstoupení nezpochybnila. Mezi vznikem
žalobkyní tvrzené škody, jež jí měla vzniknout odstoupením od smlouvy, a
dopisem žalované ze dne 1. července 2006 příčinnou souvislost neshledal. Otázka, pro jejíž řešení by bylo napadené rozhodnutí možno shledat zásadně
právně významným, není zahrnuta ani v obsahovém vymezení uplatněných dovolacích
důvodů. Dovolatelkou namítaná procesní pochybení odvolacího soudu otázky zásadního
právního významu neotevírají. O situaci, kdy je námitka procesní vady odrazem
střetu o výklad normy procesního práva, takže zahrnuje právní otázku, se tu
nejedná (srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV ÚS 1464/10, stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy
mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována) a dovolací
důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pod který je
možno argumentaci dovolatelky podle jejího obsahu podřadit, přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže (srov. § 237 odst. 3, část věty za středníkem, o. s. ř.). Na rámec uvedeného lze ostatně dodat, že odvolací soud se vytýkaných procesních
pochybení nedopustil. Zcela zřetelně vyložil, proč neprovedl důkaz výslechem
jednatele společnosti, přičemž jeho důvodům nelze ničeho vytknout. Poučení o
tom, že by dovolatelka měla uplatnit právo ze smlouvy vůči společnosti, by bylo
poučením o hmotném právu, k němuž soud nejen že není povinen, nýbrž ani tak
učinit nesmí, aniž by se dopustil závažného procesního pochybení zasahujícího
do ústavou chráněných základních práv (porušení rovnosti stran sporu). V situaci, kdy Nejvyšší soud neshledal z hlediska uplatněných dovolacích
námitek ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání proti
rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov.
usnesení
Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podle
ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání
bylo odmítnuto, je povinna nahradit žalované účelně vynaložené náklady
dovolacího řízení. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby
výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o
náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn.
Pl. ÚS 25/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce
zákonů pod č. 116/2013. Žalované tak náleží mimosmluvní odměna v částce 10.620
Kč podle ustanovení § 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst.
1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
účinném od 1. ledna 2014, neboť úkon byl učiněn 10. října 2014, (srov. čl. II
vyhlášky č. 390/2013 Sb.), a náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden
úkon právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů. Celkovou náhradu ve výši 10.920 Kč je dovolatelka povinna
žalované zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její
advokátky (§ 243c odst. 1 ve spojení s § 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. listopadu 2014
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu