32 Cdo 4054/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně Česká podnikatelská pojišťovna, a. s. Vienna Insurance Group, se
sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/23, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby
63998530, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem, se sídlem v Praze 5,
Kořenského 1107/15, PSČ 150 00, proti žalovanému V. N., zastoupenému JUDr.
Janem Károu, advokátem, se sídlem v Kaplici, Dlouhá 154, PSČ 382 41, o
zaplacení částky 103.684,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Českém Krumlově pod sp. zn. 15 EC 1522/2010, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. května 2011, č. j.
22 Co 791/2011-92, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. května 2011, č. j.
22 Co 791/2011-92, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 103.684,- Kč se zákonným
úrokem z prodlení na základě tvrzení, že žalovaný při řízení osobního
automobilu, na nějž se vztahuje sjednané pojištění odpovědnosti za škodu
způsobenou provozem motorového vozidla, způsobil dopravní nehodu, při níž
vznikla škoda třetím osobám. Žalobkyně jim poskytla pojistné plnění ve výši
žalované částky a uplatňuje vůči žalovanému postižní právo podle ustanovení §
10 odst. 1 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb., neboť žalovaný, u něhož byla
provedena pozitivní dechová zkouška na alkohol, přes poučení o následcích
odmítl lékařské vyšetření. Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozsudkem změnil
rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 30. listopadu 2010, č. j. 15
EC 1522/2010-55, jímž byla žaloba zamítnuta, a uložil žalovanému zaplatit
žalobkyni částku 103.684,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 14. září 2010 do zaplacení. Zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že dne 3. července 2008 ve 13.55 hodin došlo (podle obsahu spisu v obci K.) k dopravní
nehodě, při níž žalovaným řízený osobní automobil tov. zn. Škoda 125 nedal
přednost po hlavní silnici jedoucímu motorovému vozidlu tov. zn. Mercedes,
načež nárazem tohoto vozidla do vozidla Škoda 125 došlo k jeho odražení a
nárazu do stojícího vozidla tov. zn. Renault Kangoo. Žalobkyně na základě
pojistné smlouvy č. 3048513612 o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou
provozem vozidla žalovaného vyplatila poškozeným pojistné plnění v celkové výši
103.684,- Kč. Po nehodě byl žalovaný podroben dechové zkoušce na alkohol
přístrojem Dräger s pozitivním výsledkem – bylo naměřeno 0,49 ‰ alkoholu. Žalovaný souhlasil s odběrem biologického materiálu za účelem vyšetření a byl
policistou odvezen na polikliniku v K., tam však nebyl přítomen nikdo, kdo by
mohl odběr provést. Žalovaný byl proto odvezen zpět na místo nehody, kde jej
policista vyzval, aby se podrobil vyšetření s odběrem krve nebo moči v
nemocnici v Č. K., a opětovně jej poučil o následcích odmítnutí. Žalovaný
požádal policisty, aby se cestou stavili u něho doma, tak aby zde mohl zanechat
dva psy, které měl v havarovaném autě, a aby si vzal peníze, tak aby se měl jak
dostat z Č. K. zpět do K. Když mu policisté sdělili, že mu vyhovět nelze,
odmítl se z těchto důvodů odběru vzorků v Č. K. podrobit. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že předpoklady
pro vznik postižního nároku pojišťovny upraveného v ustanovení § 10 odst. 1
písm. f) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou
provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění
odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 47/2004 Sb. (dále též jen
„zákon č. 168/1999 Sb.“ či „zákon“), jsou naplněny, neboť důvody, pro něž
žalovaný odmítl jako řidič vozidla podrobit se na výzvu příslušníka Policie
České republiky zkoušce na přítomnost alkoholu, nelze považovat za zákonem
stanovené důvody hodné zvláštního zřetele.
Odvolací soud vyjádřil názor, že o
důvody hodné zvláštního zřetele se bude obecně vzato jednat tehdy, půjde-li o
přímé ohrožení života nebo zdraví osob, případně hrozí-li vznik jiné obdobně
vážné újmy, důvodem proto nemůže být nedostatek finančních prostředků ani
přítomnost psů ve vozidle, resp. problémy, které vzniknou účastníku dopravní
nehody v souvislosti s jeho převozem na vyšetření a zpět. Zdůraznil, že pokud
zákonodárce umožnil odmítnutí zkoušky na přítomnost alkoholu v krvi z důvodů
zvláštního zřetele hodných, nemohl mít na mysli nedbalost žalovaného, který
bezdůvodně spoléhal, že se mu žádná dopravní nehoda nestane, přestože s tím
jako účastník silničního provozu počítat měl a tudíž měl s sebou mít nezbytnou
peněžní částku. Odvolací soud argumentoval též tím, že nárok žalobkyně by byl dán také podle
ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. e) zákona, neboť na základě
hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně dovodil, na rozdíl od tohoto
soudu, že žalovaný pod vlivem alkoholu s vysokou mírou pravděpodobnosti byl a
že v rámci své obrany žádným způsobem požití alkoholu nevyvrátil, naopak jeho
výpověď lze označit za nevěrohodnou. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, v němž z hlediska důvodů
odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a § 237 odst. 3 o. s. ř. a jímž
zpochybnil správnost právního závěru odvolacího soudu o tom, že důvody, pro něž
odepřel podrobit se vyšetření v Č. K., nejsou hodné zvláštního zřetele.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád
ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s.
ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), při splnění podmínek povinného
zastoupení předepsaných ustanovením § 241 o. s. ř., Nejvyšší soud dovodil, že
dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť
směřuje proti rozhodnutí, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního
stupně ve věci samé. Nejvyšší soud tedy přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o věci samé
z hlediska uplatněného dovolacího důvodů, jsa jím v zásadě vázán, včetně toho,
jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a
dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Podle ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. pojistitel má proti
pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že (mimo
jiné) pojištěný
b) porušil základní povinnost týkající se provozu na pozemních komunikacích a
toto porušení bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody, za kterou pojištěný
odpovídá,
f) bez zřetele hodného důvodu odmítl jako řidič vozidla podrobit se na výzvu
příslušníka Policie České republiky zkoušce na přítomnost alkoholu, omamné nebo
psychotropní látky nebo léku označeného zákazem řídit motorové vozidlo. Podle ustanovení § 10 odst. 2 tohoto zákona porušením základních povinností
při provozu vozidla na pozemních komunikacích se pro účely tohoto zákona rozumí
(mimo jiné) e) řízení vozidla osobou, která při řízení vozidla byla pod vlivem
alkoholu, omamné nebo psychotropní látky nebo léku označeného zákazem řídit
motorové vozidlo,
Účelem ustanovení § 10 odst. 1 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb., vloženého do
zákona novelou provedenou zákonem č. 47/2004 Sb., nepochybně je zamezit tomu,
aby osoba, která při řízení vozidla byla pod vlivem alkoholu, omamné nebo
psychotropní látky nebo léku označeného zákazem řídit motorové vozidlo, se
vyhnula právním důsledkům, které s takovým jednáním spojuje ustanovení § 10
odst. 1 písm. b) ve spojení s ustanovením § 10 odst. 2 písm. e) zákona,
jednoduše tím, že využije svého práva a odmítne se zkoušce na přítomnost
uvedených látek podrobit. Lze proto odvolacímu soudu přisvědčit, že za důvody
hodné zvláštního zřetele, pro něž lze zkoušku na přítomnost uvedených látek
odmítnout, aniž by pojišťovně vznikl postižní nárok podle ustanovení § 10 odst. 1 písm. f) zákona, lze považovat jen důvody skutečně vážné, tj. takové, pro něž
po řidiči nelze spravedlivě požadovat, aby se vyšetření podrobil. Jinak by se
řidičům, kteří řídili pod vlivem uvedených látek, vytvářel touto cestou prostor
k zneužití a ustanovení § 10 odst. 1 písm. f) zákona by prakticky ztrácelo
smysl. Odvolací soud též zcela správně zdůraznil, že při aplikaci posledně citovaného
ustanovení půjde vždy o zvážení okolností konkrétního případu. Potud nelze
odvolacímu soudu ničeho vytknout. Nejvyšší soud se však nemůže ztotožnit s
dovoláním zpochybněným právním závěrem odvolacího soudu, že zjištěné okolnosti,
za nichž dovolatel vyšetření odepřel, důvodem zvláštního zřetele hodným nejsou. Nejvyšší soud je toho názoru, že odvolací soud situaci, v níž se dovolatel
podle skutkových zjištění soudu prvního stupně po dopravní nehodě ocitl,
podcenil. Důvody, pro něž dovolatel vyšetření odmítl, nelze posuzovat
izolovaně, každý sám o sobě a mimo kontext celého děje, jak byl zjištěn.
Dovolatel měl být odvezen z místa nehody v K., kde bydlí, na vyšetření do
jiného města s tím, že zpět do K. dovezen nebude a nemá při sobě peněžní
prostředky, jež by mu umožnily vrátit se zpátky s použitím veřejné dopravy. Přitom by musel v havarovaném autě ponechat dva psy (k tomu, zda bylo možno
havarované auto uzamknout, skutková zjištění učiněna nebyla, stejně jako k
tomu, jak se zvířata po havárii chovala, zejména zda byla vystresovaná). Souhlasem s vyšetřením v Č. K. by se dovolatel za těchto okolností vystavil
situaci, v níž by nevěděl, jakým způsobem a po jak dlouhé době se dostane zpět
k autu a v něm se nacházejícím psům, podstoupil by tedy poměrně značné riziko. Závěr, že mohl tento problém řešit jinak, např. prostřednictvím třetí osoby či
městské policie, zjištěný skutkový stav věci učinit neumožňuje. Šlo o situaci
vcelku mimořádnou, a odepřel-li dovolatel souhlas z těchto důvodů, pak je lze
hodnotit jako důvody, jež jsou hodné zvláštního zřetele. Dovozovat zásadní
závěry z úvahy, že dovolatel měl předpokládat možnost dopravní nehody a být pro
ten účel vybaven peněžními prostředky na cestu k vyšetření na alkohol, podle
přesvědčení dovolacího soudu nelze. S možností účasti na dopravní nehodě jistě
musí počítat každý, kdo usedne za volant, a nakonec každý řidič motorového
vozidla musí být srozuměn s tím, že může být – i bez účasti na nehodě –
podroben dechové zkoušce a vzhledem k jejímu výsledku i následnému lékařskému
vyšetření. Jen stěží však mohl dovolatel předpokládat, při jízdě v obci, kde
bydlel, že bude za účelem vyšetření odvezen do jiného města, odkud se bude
muset dopravit vlastními silami. Pro závěr, že odepření souhlasu s vyšetřením z uvedených důvodů nebylo účelové
(že dovolatel popsané situace nezneužil, aby se vyšetření vyhnul), svědčí
zjištěná skutečnost, že dovolatel s vyšetřením na poliklinice v K. beze všeho
souhlasil a že i poté, co vyšla najevo potřeba podstoupit vyšetření v Č. K., se
nejprve pokusil o řešení právě těch problémů, pro něž pak – po neúspěchu tohoto
pokusu – vyšetření v Č. K. odmítl. Nelze tedy než uzavřít, že právní posouzení, na němž spočívá napadené
rozhodnutí odvolacího soudu, správné není a dovolací důvod stanovený v § 241a
odst. 1 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně. Není zcela jasné, zda právní závěr o tom, že by byl dán též postižní nárok
upravený v ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. e) zákona, odvolací
soud dovodil toliko hypoteticky (zda se jedná o obiter dictum), či zda na něm
podpůrně své rozhodnutí založil. Jako podklad pro rozhodnutí obstát nemůže, a
to kumulative ze dvou důvodů. Je tomu tak především proto, že odvolací soud tento závěr založil na skutkovém
stavu věci, k němu dospěl procesně nekorektním způsobem. Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně
(§ 213 odst. 1 o. s. ř.). Dospěje-li však k závěru, že tento skutkový stav
neobstojí a je třeba jej změnit či doplnit, musí tak učinit způsobem
předepsaným v ustanovení § 213 o. s. ř.
Má-li za to, že je možné z dosud
provedených důkazů dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud
prvního stupně, musí tyto důkazy zopakovat (§ 213 odst. 2 o. s. ř.). To platí
ve světle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v každém případě tam, kde
skutková zjištění soudu prvního stupně vycházejí z výpovědí účastníků řízení a
svědků. V takovém případě totiž spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi,
který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další
skutečnosti významné pro její hodnocení, které v protokole zachyceny být
nemohou (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a
jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Je proto
zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení
výpovědí účastníků a svědků soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak,
aniž by je zopakoval (k tomu srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu
uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, jakož i
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 1, ročník 2001, pod číslem
11, nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. května 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98,
uveřejněný pod číslem 79/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Jestliže odvolací soud učinil z důkazů provedených soudem prvního stupně jiné
skutkové závěry v otázce, zda dovolatel řídil pod vlivem alkoholu, aniž tyto
důkazy (výslechy dovolatele a svědků) zopakoval, pak zatížil řízení vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř.] a k níž dovolací soud v případě přípustnosti dovolání
přihlíží z úřední povinnosti, i když nebyla v dovolání uplatněna (§ 242 odst. 3
věta druhá o. s. ř.). Dále pak nelze pominout, jak byl žalobou vymezen předmět řízení. Nárok, který
žalobkyně v řízení uplatnila, je nejen podle toho, jak jej v žalobě odkazem na
příslušnou právní normu označila (jak jej právně stipulovala), nýbrž podle
toho, z jakého tvrzeného skutku jej dovozuje, postižním nárokem vyplývajícím z
ustanovení § 10 odst. 1 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb. Dovodil-li odvolací
soud právo žalobkyně na zaplacení požadované peněžní částky též z titulu jiného
postižního nároku, jehož vznik je (vzhledem ke znakům skutkové podstaty
obsažené v dispozici příslušné právní normy) podmíněn jiným skutkovým dějem,
pak při právním posouzení věci vyšel z jiného než žalobou vymezeného skutkového
základu a překročil žalobou vymezený předmět řízení. Tím porušil ustanovení §
153 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud může překročit návrhy účastníků a
přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže
řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu
vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Nejvyšší soud ve své
rozhodovací praxi vyložil (srov. například rozsudky ze dne 18. listopadu 2010,
sp. zn. 25 Cdo 1607/2008, a ze dne 23. března 2011, sp. zn.
32 Cdo 4778/2010,
jež jsou veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu), že
nepřípustným překročením návrhu a porušením dispoziční zásady řízení by bylo
přiznání jiného nebo většího plnění, než kterého se žalobce dle žalobního
petitu domáhal, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než
který byl v žalobě vylíčen. Ústavní soud v porušení tohoto procesního pravidla
spatřuje porušení práva na spravedlivý proces a práva na rovnost účastníků
řízení (srov. například nález ze dne 5. května 2009, sp. zn. IV. ÚS 2780/08,
uveřejněný pod číslem 109/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či
nález ze dne 11. prosince 1997, sp. zn. IV. ÚS 218/95, uveřejněný pod číslem
160/1997 tamtéž). Protože rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé není správné, Nejvyšší soud
je, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení
§ 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, spolu se závislým
výrokem o nákladech řízení před soudy obou stupňů [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. září 2013
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu