32 Cdo 4122/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobkyně Stavební spořitelny České spořitelny, a.s., se sídlem v
Praze 3, Vinohradská 180/1632, PSČ 130 11, identifikační číslo osoby 60 19 76
09, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci
2116/15, proti žalovanému F. Š., zastoupenému JUDr. Otto Hradilem, advokátem se
sídlem v Uničově, Olomoucká 226, o zaplacení částky 387.428,30 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 EC 347/2011,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v
Olomouci ze dne 8. března 2013, č. j. 75
Co 267/2012-268, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. února 2012, č. j. 18 EC
347/2011-208, zastavil řízení o zaplacení částky 4.800,- Kč s příslušenstvím
(výrok I.), žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 3.628,30 Kč (výrok
II.), žalobu o zaplacení částky 379.000,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok
III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.). Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci k odvolání žalobkyně v záhlaví
označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve
věci samé tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 379.000,- Kč s
úrokem a úrokem z prodlení tam uvedeným [písm. a) prvního výroku], ve zbývající
části zamítavý výrok potvrdil [písm. b) prvního výroku] a rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu měnícího výroku ve věci samé a výroků
o nákladech řízení podal žalovaný dovolání. Podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) není-
li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. Dovolatel sice ohledně předpokladů přípustnosti dovolání ohlásil, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva „které v
rozhodování dovolacího soudu doposud nebyly zcela vyřešeny a současně, že
dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak než ji posoudil
odvolací soud“, a to zejména „posouzení splatnosti celého úvěru, výkladu
ustanovení § 506 obchodního zákoníku a termínu a formy uplatnění nároků na
splacení celého úvěru vůči spotřebiteli, posouzení předchozího písemného
upozornění na dlužné splátky jako podmínky žaloby a na zesplatnění celého
dluhu“, neuvedl však, který (které) z předpokladů přípustnosti dovolání
vymezených v ustanovení § 237 o. s. ř. uplatňuje konkrétně u jednotlivých
otázek. Označil-li dovolatel jako předpoklad přípustnosti dovolání podle
ustanovení § 237 o. s. ř. skutečnost, že vymezené právní otázky má dovolací
soud posoudit jinak než soud odvolací, patrně přehlédl, že takový předpoklad
přípustnosti dovolání toto ustanovení nestanoví. Poslední ze čtyř zakotvených
předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ právní otázky
vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení
by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se
mylně domnívá dovolatel, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou
soudem odvolacím. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237
o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání
vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. nebo jeho části. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že jde o
otázku hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena, musí být z dovolání zřejmé, o kterou dosud dovolacím soudem
neřešenou otázku hmotného či procesního práva jde. To se však z dovolání
nepodává, neboť dovolatel žádnou takovou otázku výslovně nezformuloval. Měl-li
se od judikatury dovolacího soudu odvolací soud odchýlit při posouzení žaloby
jako hmotněprávního úkonu žalobkyně, jímž byl dlužník vyzván k plnění, jak by
bylo možné dovodit z obsahového vymezení uplatněného dovolacího důvodu, pak
nejde o otázku, která by nebyla dovolacím soudem řešena, naopak judikatura
dovolacího soudu se při řešení této otázky ustálila na závěru, že za písemnou
výzvu dlužníkovi k plnění se považuje i žaloba podaná proti němu na zaplacení
dluhu (srov. např. rozsudek ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 583/2004,
důvody uvedené v rozsudku ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 2004/2012,
nebo ze dne 27. května 2004, sp. zn. 32
Odo 680/2003, in www.nsoud.cz). Dovolání směřující proti druhému a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu,
jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně a před
odvolacím soudem, není podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí, v němž oběma dovoláním napadenými
výroky bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného k náhradě nákladů řízení ve výši
35.241,50 Kč a 43.900,60 Kč, tedy o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku
50.000,- Kč, přičemž nejde o nárok ze vztahů uvedených v citovaném ustanovení,
neboť peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení nelze označit pro
účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské
smlouvy, z pracovněprávního vztahu nebo z věci uvedené v ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem
80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (srov. § 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1
o. s. ř. jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. května 2014
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu