32 Cdo 4196/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně ATELIER U5 s. r. o., se sídlem v Klatovech IV, Rolní 826, PSČ 339 01,
identifikační číslo osoby 26370646, zastoupené JUDr. Miroslavem Zamiškou,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Na příkopě 957/23, PSČ 110 00, proti žalované
Techmania Science Center o. p. s., se sídlem v Plzni, Tylova 1/57, PSČ 316 00,
identifikační číslo osoby 26396645, zastoupené JUDr. Karlem Vodičkou,
advokátem, se sídlem v Plzni, Sady 5. května 303/46, PSČ 301 00, o zaplacení
úroků z prodlení z částky 1,670.000,- Kč od 23. října 2008 do zaplacení, vedené
u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 46 Cm 91/2012, o dovolání žalované proti
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. července 2013, č. j. 1 Cmo
1/2013-67, takto:
Dovolání se odmítá.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“). Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2
o. s. ř.) v tom, že odvolací se odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu. Od praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit především tím, že
pochybil, pokud za žalobce vymezil předmět řízení dle svého vlastního uvážení. V rozhodnutích, na něž dovolatelka v tomto ohledu odkazuje, se však Nejvyšší
soud nezabývá takto vytýčenou otázkou, totiž zda je v možnostech soudu „vytýčit
předmět řízení podle svého uvážení“, nýbrž předpoklady, za nichž je předmět
řízení nezaměnitelným způsobem individualizován a žaloba je tudíž projednatelná. Otázku, zda je žaloba projednatelná, ostatně odvolací soud nezkoumal a ani
zkoumat nemohl, neboť podle ustanovení § 212a odst. 6 o. s. ř. lze usnesení,
jímž nebylo rozhodnuto ve věci samé, přezkoumat jen z důvodů, které se týkají
toho, co soud prvního stupně řešil ve výroku usnesení (srov. k tomu v
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 30. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 970/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník
1999, pod číslem 106, a usnesení ze dne 19. září 2001, sp. zn. 29 Odo 532/2001,
uveřejněné pod číslem 23/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v
literatuře dílo Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201-376,
Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 1706 - 1707s.).
V souzené věci
pak soud prvního stupně ve výroku usnesení řešil nikoliv projednatelnost
žaloby, nýbrž předpoklady pro částečné zastavení řízení v důsledku částečného
zpětvzetí žaloby. Odvolací soud se tedy – v souladu s citovaným ustanovením –
zabýval toliko otázkou, v jakém rozsahu byla žaloba vzata zpět, přičemž lze –
toliko coby obiter dictum – poznamenat, že mu v tomto ohledu nelze ničeho
vytknout, neboť vycházel z obsahu příslušného procesního úkonu žalobkyně. Nejvyšší soud vyložil již v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSCR
53/2013 (jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná,
veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách), že dovolání není přípustné
podle ustanovení 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti
předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na
níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, a ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 32 Cdo 936/2014). V rámci polemiky se závěrem odvolacího soudu o tom, že je dána věcná
příslušnost krajského soudu, neboť v řízení uplatněná částka (zákonné úroky z
prodlení se zaplacením smluvní pokuty sjednané pevnou peněžní částkou za každý
den prodlení) není oproti odvolací argumentaci důsledkem „subjektivní kumulace
nároků“, dovolatelka ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se
měl odvolací soud odchýlit, nikterak neoznačila. Usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 18. listopadu 2010, sp. zn. Ncp 2505/2010, jímž argumentuje, není
rozhodnutím dovolacího soudu (na čemž nic nemění skutečnost, že bylo uveřejněno
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, oproti chybnému údaji v dovolání
pod číslem 66/2011), nehledě na to, že odvolací soud se od závěrů toho
rozhodnutí neodchýlil, ba naopak, zkoumal-li při posouzení věcné příslušnosti,
zda bylo či nikoliv v žalobě uplatněno několik nároků na zaplacení peněžitého
plnění se samostatným skutkovým základem (tedy zda se jedná o případ tzv. objektivní kumulace). Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku
hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se
řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tomuto požadavku
dovolatelka ve vztahu ke druhé z předložených otázek (ostatně nikoliv řádně
zformulované) nedostála, v tomto ohledu je tudíž dovolání stiženo nedostatkem
jedné z obligatorních náležitostí, tj. takovou vadou, pro niž nelze v dovolacím
řízení (v příslušné jeho části) pokračovat. V případě pak, že by posouzení přípustnosti dovolání nebránil již
neodstranitelný nedostatek jeho náležitostí (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s.
ř.), by se i v této otázce uplatnily shora uvedené závěry založené na
ustanovení § 212a odst. 6 o. s. ř., a to bez zřetele na to, že se odvolací soud
námitkou nedostatku věcné příslušnosti krajského soudu zabýval. V poslední řadě
pak je třeba zmínit, že dovolatelka zakládá svou argumentaci na novém skutkovém
tvrzení, že smluvní pokuty dne 6. dubna 2012 zaplatila, z čehož dovozuje závěry
o definitivní kapitalizované výši úroků z prodlení. Takový postup je
ustanovením § 241a odst. 6 o. s. ř. zapovězen, nehledě na to, že pro určení
věcné příslušnosti soudu je rozhodná výše peněžitého plnění, které žalobce
požaduje [srov. § 9 odst. 3 písm. r) bod 6 o. s. ř.], přičemž je v tomto ohledu
bez významu, zda je v této výši požaduje důvodně či nikoliv. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, protože rozhodnutím o
odmítnutí dovolání řízení v této věci nekončí (srov. § 151 odst. 1 ve spojení s
§ 224 odst. 1 a § 243c odst. 3 větou první o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. června 2014
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu