U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně MGP 2 s. r. o., se sídlem ve Všenorech, K. Mašity 409, okres Praha -
západ, PSČ 252 31, identifikační číslo osoby 24743526, zastoupené Mgr. Radkem
Zapletalem, advokátem, se sídlem v Brně, Arne Nováka 3/4, PSČ 602 00, proti
žalované E.ON Distribuce, a. s., se sídlem v Českých Budějovicích, F. A.
Gerstnera 2151/6, PSČ 370 49, identifikační číslo osoby 28085400, zastoupené
JUDr. Vojtěchem Augustinem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích,
Senovážné nám. 248/2, PSČ 370 01, o zaplacení částky 163.457,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30
ECm 97/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
17. října 2013, č. j. 2 Cmo 181/2013-77, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1.
ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka, odkazujíc co do přípustnosti dovolání na ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. a co do jeho důvodnosti na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a)
a písm. b) o. s. ř., zřejmě přehlédla novelu občanského soudního řádu
provedenou s účinností k 1. lednu 2013 zákonem č. 404/2012 Sb., v důsledku níž
předpoklady přípustnosti dovolání a možný důvod dovolání doznaly podstatných
změn.
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.
srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo
1983/2013, a ze dne 16. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou stejně
jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná veřejnosti dostupná na
webových stránkách Nejvyššího soudu). Tomuto požadavku však dovolatelka
nedostála, odvozuje-li přípustnost dovolání ze znění ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., jež bylo účinné do 31. prosince 2012 (srov. shodně např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2014, sp. zn. 32 Cdo 4345/2013).
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, obsažená ve vymezení důvodu
dovolání, že právní posouzení odvolacího soudu je v rozporu s nálezem Ústavního
soudu Pl. ÚS 17/11 (jedná se o nález ze dne 15. května 2012, uveřejněný pod
číslem 220/2012 Sb.), podle jehož závěrů nelze vyloučit, že v individuálních
případech dolehne některé z napadených ustanovení zákona č. 180/2005 Sb., o
podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých
zákonů, ve znění pozdějších předpisů, na výrobce jako likvidační či zasahující
samotnou majetkovou podstatu výrobce v rozporu s čl. 11 Listiny - tedy
protiústavně, a že zde bude nutno hodnotit jak dodržení garancí ve smyslu § 6
odst. 1 citovaného zákona v jejich dlouhodobém (patnáctiletém) trvání, tak
okamžité (průběžné) účinky napadených ustanovení, aby byl v takovém výjimečném
případě vzniklý nárok ochráněn. Dovolatelka se svou argumentací míjí s úvahami,
na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí, totiž že by žalobě nebylo možno
vyhovět ani v případě, že by byl prokázán likvidační - a tudíž protiústavní -
dopad odvodu na majetkovou podstatu dovolatelky jako výrobce elektřiny, a to z
toho důvodu, že žalovaná jako provozovatel regionální distribuční soustavy v
intencích povinnosti uložené jí ustanovením § 7g citovaného zákona žalovanou
částku srazila z výkupní ceny elektřiny dodané a vyúčtované dovolatelkou a tuto
částku odvedla správci daně. Napadené rozhodnutí tedy spočívá na úvaze, že
odvod je příjmem státního rozpočtu (§ 7i citovaného zákona), nikoliv příjmem
žalované a žalovaná je jako plátce odvodu (§ 7b odst. 2 citovaného zákona)
toliko tím subjektem, jenž je podle zákona (jeho § 7g) povinen odvod srazit
(popřípadě vybrat) a odvést. Žaloba tedy nebyla zamítnuta z toho důvodu, že
dovolatelce uplatněné právo nesvědčí, nýbrž na základě závěru, že i kdyby toto
právo měla, uplatnila je proti osobě, která není nositelem odpovídající právní
povinnosti. Tento závěr (o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované) pak
dovolatelka ani nezpochybnila.
Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29
NSCR 53/2013, že dovolání není přípustné podle 237 o. s. ř., jestliže dovolatel
jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku
hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí
(shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo
2376/2013).
Jiné otázky hmotného či procesního práva odpovídající kritériím stanoveným v §
237 o. s. ř. nejsou ani v rámci vymezení dovolacího důvodu otevřeny.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. dubna 2014
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu