U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobce A. T., identifikační číslo osoby 41612540, zastoupeného
Mgr. Zbyňkem Stavinohou, advokátem se sídlem v Brně, Joštova 138/4, proti
žalovaným 1) M. K., 2) Ing. A. K., a oběma zastoupeným JUDr. Josefem Vítem,
advokátem se sídlem ve Vyškově, Kostelní 146/3 a 3) Ing. M. K., o zaplacení 737
997 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C
127/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28.
června 2013, č. j. 27 Co 418/2010-412, ve znění usnesení ze dne 8. července
2013, č. j. 27 Co 418/2010-419, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v
Brně potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 11. prosince 2009, č. j. 4 C 127/2001-269, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 18. ledna 2012, č. j. 4 C 127/2001-327, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba proti žalovanému 1),
změnil ho ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1). Podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) v
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna
2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo
1983/2013, a ze dne 16. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou – stejně
jako níže uváděná rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz). Tomuto
požadavku však dovolatel nedostál, spatřoval-li předpoklad přípustnosti
dovolání podle § 237 o. s. ř. v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného práva spočívající v posouzení okolností vylučujících
odpovědnost za způsobenou škodu, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s tím,
jak by měla být správně posouzena dovolacím soudem, jakož i v rozporu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.“ Dovolatel tak patrně přehlédl,
že poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze
na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací
praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a
nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatel, že má dovolací soud posoudit
jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Argument, podle kterého odvolací soud posoudil dovolatelem vytčenou otázku v
rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, může být způsobilým
vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy,
je-li z dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této
otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. srpna 2013, sen. zn.
29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29
Cdo 2488/2013, ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. ICdo 43/2013). Takový údaj se však z dovolání nepodává. Dovolací soud uzavřel, že dovolání trpí vadou, neboť dovolatel v dovolání
oproti obligatorním požadavkům stanoveným pro obsah dovolání v § 241a odst. 2
o. s. ř. nevymezil žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237
o. s. ř. Uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během
níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli uplynula dne 2. října 2013 (srov. ustanovení § 57 odst. 2 větu
první o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím
řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost
dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. března 2014
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu