U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v
právní věci žalobkyně Českomoravské stavební spořitelny, a.s., se sídlem v
Praze 10, Vinohradská 3218/169, identifikační číslo osoby 49 24 13 97, proti
žalovaným 1) M. K., 2) J. K., zastoupeným JUDr. Jiřím Kovandou, advokátem se
sídlem v Praze 1, Vodičkova 28, a 3) E. P., o zaplacení částky 672.659,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 17 C 272/2004,
o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30.
srpna 2010, č. j. 51 Co 165/2010-216, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 18. dubna 2008, č. j. 17 C
272/2004-170, uložil žalovaným 1) a 2) zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně
částku 668.779,60 Kč s 18% úrokem z prodlení z částky 667.238,50 Kč od
5. října 2005 do zaplacení (výrok I.), řízení o zaplacení částky 5.420,60 Kč s
18% úrokem z prodlení od 8. dubna 2004 do zaplacení zastavil (výrok II.),
žalobu o zaplacení částky 672.659,- Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalované 3)
zamítl (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV).
K odvolání žalovaných 1) a 2) Městský soud v Praze v záhlaví označeným
rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku
I. a ve výroku IV. o nákladech řízení (první výrok) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu - výslovně proti oběma výrokům - podali
žalovaní 1) a 2) dovolání. Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných
ustanovení části první zákona č. 404/2012
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění
účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolání žalovaných 1) a 2) není přípustné. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v
projednávané věci nejde, jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v
projednávané věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno
rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), a důvod založit přípustnost
dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší
soud nemá. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími
důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při
přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem
včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil, případně jejichž řešení zpochybnil. Přestože dovolatelé ohlásili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., z uplatněných dovolacích
námitek je zřejmé, že nekritizují správnost právního posouzení věci odvolacím
soudem, tedy správnost výkladu norem hmotného práva a jejich aplikaci na
zjištěný skutkový stav věci. Ke správnosti právního posouzení věci nesměřuje
žádná z dovolacích námitek. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohly
založit námitky dovolatelů, že nebylo vyhověno jejich návrhu na provedení
důkazu znaleckým posudkem, „…který by řádně posoudil zda a v jaké částce jsou
žalovaní 1) a 2) povinni pohledávku žalobce uhradit“, a že soud prvního stupně
dostatečným způsobem nevyložil, z jakých důvodů navržený důkaz neprovedl. Tímto
postupem bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, když soud prvního
stupně pouze uvedl, že některé navržené důkazy neprovedl pro jejich
nadbytečnost. Dovolatelé pomíjí, že o tom, které z navrhovaných důkazů budou
provedeny, rozhoduje soud (srov.
ustanovení § 120 odst. 1 větu druhou o. s. ř.,
dále právní závěry např. v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010,
sp. zn. 33 Cdo 5216/2008, ze dne 22. února
2011, sp. zn. 20 Cdo 1413/2009, ze dne 18. října 2011, sp. zn. 28 Cdo 116/2011,
ze dne 14. června 2012, sp. zn. 21 Cdo 1850/2011 a v rozsudku ze dne 24. května
2011, sp. zn. 32 Cdo 4892/2010, či z konstantní judikatury Ústavního soudu
např. jeho nálezy ze dne 3. listopadu 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, a ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS
87/99). Tyto jejich námitky, i kdyby je bylo možné podřadit pod dovolací důvod
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (t. j. že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), nemohou
založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
jestliže tvrzené vady nezahrnují (jako je tomu v projednávané věci) podmínku
existence právní otázky zásadního významu (k tomu srov. shodně usnesení
Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06), a k jiným vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (i kdyby byly dány), dovolací soud
přihlédne jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou
o. s. ř.). Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z hlediska
námitky, že odvolací soud nesprávně právně zhodnotil předložené důkazy,
konkrétně odstoupení žalobkyně od smlouvy o úvěru, neboť to nebylo dovolatelům
řádně doručeno. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, námitkou
zpochybňující řádné doručení odstoupení žalobkyně od smlouvy o poskytnutí
meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření, se odvolací soud nezabýval, neboť
uzavřel, že jde podle ustanovení § 205a o. s. ř. o nepřípustnou novotu, když
tato námitka nebyla uplatněna před soudem prvního stupně. Tento závěr
odvolacího soudu dovolatelé nezpochybnili. Argumentace dovolatelů o nesprávném
zhodnocení předložených důkazů se tak zcela míjí s důvodem, pro který se
odvolací soud jejich námitkou nezabýval. Jelikož dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci
samé není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a
proti části výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku o nákladech řízení a proti výroku o nákladech odvolacího řízení, není
přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a §
218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalovaných
1) a 2) bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu náklady v dovolacím
řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2013
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu