U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobkyně LOANINVEST LIMITED, se sídlem Walkers SPV Limited, Walker
House, Mary Street, George Town, Grand Cayman, registrační číslo 127383,
zastoupené Mgr. Janem Buřilem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Burzovní palác,
Rybná 682/14, proti žalovaným 1) P. I. a 2) Š. H., zastoupené Mgr. Zdeňkem
Pokorným, advokátem, se sídlem v Brně, Anenská 8, o zaplacení částky 97.965,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 65/2006,
o dovolání druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16.
dubna 2009, č. j. 27 Co 444/2007-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 6.630,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí
k rukám jejího zástupce.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. ledna 2007, č. j. 41 C 65/2006-61,
zastavil řízení o zaplacení 17,5% úroku z prodlení od 23. června 2002 do 6.
února 2003 z částky 97.965,- Kč (výrok I.), oběma žalovaným uložil zaplatit
žalobkyni částku 97.965,- Kč se 17,5% úrokem z prodlení od 7. února 2003 do
zaplacení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění
povinnost druhého žalovaného (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok
III.).
Krajský soud v Brně k odvolání druhé žalované rozsudkem ze dne 16. dubna 2009,
č. j. 27 Co 444/2007-111, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku
II., kterou bylo druhé žalované uloženo zaplatit žalobkyni 17,5% úrok z
prodlení z částky 97.965,- Kč od 7. února 2003 do 27. února 2003, a v tomto
rozsahu řízení zastavil (první výrok), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v
části výroku II., jíž bylo druhé žalované spolu s prvním žalovaným uloženo
zaplatit žalobkyni částku 97.965,- Kč se 17,5% úrokem z prodlení od 28. února
2003 do zaplacení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu
tohoto plnění povinnost druhého žalovaného (druhý výrok), a rozhodl o nákladech
řízení před soudem prvního stupně mezi žalobkyní a druhou žalovanou a o
nákladech odvolacího řízení (třetí a čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, odkazujíc co do
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 a 3 a §
242 odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka má za to, že „měnící“ první výrok i potvrzující druhý výrok
rozsudku odvolacího soudu spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Uvádí, že zásadně popírá platnost svého ručitelského závazku, a namítá, že
odvolací soud rozhodl v rozporu se skutečností, neboť v ručitelském prohlášení
je výslovně uvedeno, že ručitel se zavazuje uhradit závazky vyplývající ze
smlouvy o úvěru ve výši 80.000,- Kč, pokud je nesplní dlužník. Nezavázala se k
plnění jiných, případně v budoucnu vzniklých částek, určitý závazek
představoval pouze úvěr ve výši 80.000,- Kč a nic dalšího. Jestliže něco kdy
platila, bylo jejím úmyslem poskytnout platby výhradně na úvěr 80.000,- Kč. První výrok rozsudku odvolacího soudu tak není správný, poněvadž vychází z
toho, že platby byly započteny na příslušenství. Obdobně je tomu i u druhého
výroku. Podle hmotného práva platí, že to, co je platbou hrazeno, určuje
dlužník. Navíc pokud se ručení mělo vztahovat i na další práva a závazky,
muselo by to být výslovně ujednáno. Ručitelské prohlášení obsahuje jen částečné
zajištění úvěru. Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytýká, že jeho rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, neboť rozhodl o
povinnosti platit úrok z prodlení z úroku z prodlení v rozporu s hmotným právem
i judikaturou dovolacího soudu. Článek 10 smlouvy o úvěru obsahuje sice právo
spořitelny připisovat úroky a ceny za úkony k jistině, z žádného ustanovení
smlouvy však nevyplývá právo úročit i jiné částky než samotný úvěr. Právní
úprava nepřipouští „úročení úroků z prodlení“, proto i kdyby to smlouva
připouštěla, šlo by o neplatné ujednání. Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem
odvolacího soudu, že úrok z prodlení činí podle smlouvy stále 17,5 %. Namítá,
že z článku 3 smlouvy o úvěru vyplývá závazek dlužníka splatit úvěr s úrokem s
tím, že dojde-li ke změně úrokové sazby, pak vždy v nově stanovené výši ode dne
účinnosti změny. Výše úročení úvěru se musí odvíjet od způsobu dohodnutého ve
smlouvě až do doby splacení úvěru. Odvolací soud však přiznal žalobkyni právo
na 17,5% úrok z prodlení od 28. února 2003 do zaplacení. Vadu řízení dovolatelka spatřuje v tom, že jí před soudy obou stupňů nebyla
dána možnost uplatnit námitku, že její ručitelský závazek neexistuje. Konkretizaci důvodu neplatnosti hodlala provést až sama svou výpovědí před
odvolacím soudem. Tím, že odvolací soud ji nevyslechl jako účastnici řízení a
neprovedl výslech dalších navržených svědků k této otázce, porušil její právo
na spravedlivý proces. Rozsudek odvolacího soudu je dále nepřezkoumatelný,
protože se řádně ve smyslu ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. nevypořádal se
všemi odvolacími námitkami ohledně řízení s tzv.
cizím prvkem, pravomoci soudu,
právní subjektivity žalobkyně, dále námitkami týkajícími se terminologie
smlouvy o úvěru ohledně „úrokových sazeb“ a dohodnutého způsobu doručování
písemností dlužníkovi a s námitkou dokazování fotokopiemi listin. V obecné
rovině dovolatelka dále namítá, že odvolací soud se řádně „nevypořádal s
rozhodným právem Evropské unie pro spotřebitelské úvěry“. Rozhodnutí považuje
za zmatečné co do výše náhrady nákladů řízení, neboť ve výrocích rozsudku jsou
uvedeny jiné částky, než v odůvodnění. Dovolatelka dále namítá, že v odvolacím řízení byla porušena i rovnost
účastníků, protože odvolací soud výrazně zvýhodnil žalobkyni, dospěl-li k
závěru, že nepoučil-li soud prvního stupně žalobkyni podle ustanovení § 118a o. s. ř., neuplatní se v daném rozsahu zásada neúplné apelace. V důsledku tohoto
závěru odvolací soud umožnil žalobkyni, aby v odvolacím řízení doplnila žalobu. Správně měl odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu
vrátit k dalšímu řízení. Odvolací soud tak porušil ustanovení § 213 odst. 4
věty za středníkem a § 213b odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání proti
prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu za nedůvodné a ve zbývajícím rozsahu
ze nepřípustné. Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení části první zákona
č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve
znění účinném do 30. června 2009. Dovolání v této věci není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních § 237 až 239 o. s. ř.) připouští. Podle ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z
povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je
oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího
soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá
újma na jejich právech - v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání
označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání. Prvním výrokem napadeného
rozsudku, jímž odvolací soud částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně příslušenství a řízení zastavil,
nemohla být žalované způsobena žádná újma na jejich právech, kterou by bylo
možno zhojit v dovolacím řízení. Napadla-li tudíž dovolatelka i první výrok
rozsudku odvolacího soudu, bylo dovolání v tomto rozsahu podáno někým, kdo k
němu nebyl oprávněn. Nejvyšší soud proto dovolání žalované v rozsahu, v němž
směřovalo proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu odmítl podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř.
Dovolání směřující proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a proti výroku, jímž rozhodl o
nákladech odvolacího řízení, není přípustné bez dalšího, když přípustnost
dovolání proti těmto výrokům nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního
řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení ze dne 25. října 2006, sp. zn. 29
Odo 1357/2006). V tomto rozsahu bylo proto dovolání odmítnuto podle ustanovení
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může
být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O
případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost
dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší
soud nemá. Je tomu tak proto, že dovolatelkou zpochybněný právní závěr, který odvolací
soud učinil při posouzení platnosti ručitelského prohlášení, žádnou otázku
zásadního právního významu neotvírá. Závěr odvolacího soudu není rozporný s
hmotným právem (ustanovením § 303 a násl. obchodního zákoníku) ani judikaturou
dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu
2006, sp. zn. 29 Odo 350/2006 a rozsudek ze dne 27. května 2009, sp. zn. 32 Cdo
3165/2007, které jsou dostupné na jeho webových stránkách). Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani
prostřednictvím námitek, jimiž dovolatelka zpochybňuje správnost výše úroků z
prodlení. Dovolatelka jednak patrně přehlédla, že úročení jistiny bylo
věřitelem zastaveno ke dni 8. února 2002, do kdy byl dlužník vyzván k úhradě
celého zůstatku úvěru, a od 9. února 2002 žalobkyně požadovala pouze úroky z
prodlení, jejichž výše je určena způsobem dohodnutým ve smlouvě o úvěru a
odpovídajícím závěrům vyjádřeným ve stanovisku Nejvyššího soudu uveřejněném pod
číslem 39/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jednak zaměňuje
ujednání ve smlouvě o úvěru o úrocích, které byla spořitelna oprávněna podle
bodu 10 smlouvy připisovat k jistině a jistinu úročit podle bodu 7 smlouvy
úroky z prodlení, za ujednání o úrocích z prodlení. Dovolatelka nevymezila žádnou otázku zásadního právního významu ani
prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., namítala-li, že odvolací soud ji nevyslechl jako účastnici řízení, dále
že neprovedl důkaz navrženými svědky, žalobkyni umožnil doplnit žalobní tvrzení
v odvolacím řízení a nevypořádal se řádně se všemi odvolacími námitkami (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS
1464/10, uveřejněné na webových stránkách Ústavního soudu, stanovící požadavek,
aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání
zřetelně formulována).
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že podle ustálené
judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato
povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý
argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž
její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu
(srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. IV. ÚS
997/09, uveřejněné na webových stránkách Ústavního soudu). Jak vyplývá z
odůvodnění rozsudku, odvolací soud se námitkami žalované zabýval a vypořádal se
s nimi v dostatečném rozsahu. Zpochybnila-li dovolatelka závěr odvolacího soudu, podle něhož částečné úhrady
byly v souladu se smlouvou o úvěru započteny na úhradu příslušenství,
zpochybňuje skutková zjištění o tom, že při platbách neurčila, že jde o úhradu
jistiny. Tím však ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž
míří na dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování), který však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. založit nemůže, neboť z tohoto důvodu lze podat dovolání jen
v případě přípustného dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.,
popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a o. s. ř.).
Jelikož dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci
samé není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.
s. ř. rovněž odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř, když dovolání žalované bylo
odmítnuto a vznikla jí povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Ty
sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 5.225,- Kč podle
ustanovení § 3 odst. 1 bodu 4. a odst. 3, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a §
18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z náhrady hotových výdajů za jeden úkon
právní služby ve výši 300,- Kč (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve
výši 1.105,- Kč a celkem činí 6.630,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. září 2011
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu