32 Cdo 4581/2018-74
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobce P. S., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY,
zastoupeného JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Kralupech nad
Vltavou, Riegrova 172/3, proti žalované Autodoprava Hod s.r.o., se sídlem v
Praze 4, Kamýk, Mařatkova 918/2, PSČ 142 00, identifikační číslo osoby
27087646, o zaplacení 353 364,59 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 4 pod sp. zn. 24 C 76/2018, o dovolání žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018, č. j. 68 Co 287/2018-53, ve znění
usnesení ze dne 11. 9. 2018, č. j. 68 Co 287/2018-56, takto:
Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 8. 2018, č. j. 24 C 76/2018-42,
a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018, č. j. 68 Co 287/2018-53,
ve znění usnesení ze dne 11. 9. 2018, č. j. 68 Co 287/2018-56, se zrušují a věc
se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 8. 8. 2018, č. j. 24 C 76/2018-42,
zastavil řízení podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „cit. zákon“) [výrok I.],
nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků [výrok II.] a rozhodl, že
po právní moci usnesení bude žalobci vrácena částka 9 736 Kč, kterou zaplatil
na soudní poplatek [výrok III.]. Soud prvního stupně, vycházeje z § 6a odst. 3
a § 10 odst. 3 cit. zákona, dospěl k závěru, že žalobce svou poplatkovou
povinnost zaplacením částky 9 736 Kč na vyměřený soudní poplatek nesplnil v
situaci, kdy po částečném zpětvzetí žaloby co do částky 158 650 Kč by výše
soudního poplatku činila 10 722,60 Kč. K odvolání žalobce Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil
usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. (výrok pod bodem I.), změnil
ho ve výroku III. jen tak, že výše vráceného soudního poplatku činí 6 202,20
Kč, jinak ho potvrdil (výrok pod bodem II.), a dále nepřiznal právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků (výrok pod bodem III.). Podle odvolacího soudu soud prvního stupně nepochybil, pokud řízení pro
nezaplacení soudního poplatku zastavil v plném rozsahu, neboť poplatková
povinnost má přednost před zpětvzetím žaloby, resp. z důvodu zpětvzetí návrhu
na zahájení řízení lze řízení zastavit jen tehdy, byl-li soudní poplatek
zaplacen. Uvedený postup soudu prvního stupně je v souladu i se závěrem
Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2185/2017 (jež
je – stejně jako i dále uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k
dispozici in www.nsoud.cz) a v něm odkazovaném stanovisku občanskoprávního
kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 7. 1996, sp. zn. Cpjn 68/95, Opjn 1/95, uveřejněném pod číslem 49/1996 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „cit. stanovisko Nejvyššího soudu“),
vyjádřeném v písmenu „i“, podle něhož zastavení řízení z důvodu zpětvzetí
návrhu na zahájení řízení přichází v úvahu jen tehdy, byl-li soudní poplatek
zaplacen, nebo nelze-li řízení zastavit pro nesplnění poplatkové povinnosti
proto, že soud již začal jednat ve věci samé, a který vychází z toho, že
splnění poplatkové povinnosti je podmínkou řízení, bez jejíhož splnění nelze
řízení pro zpětvzetí žaloby zastavit. Odvolací soud se tak neztotožnil s názorem, který Nejvyšší soud zaujal v
usnesení ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2649/2017, a v němž s odkazem na
již cit. stanovisko Nejvyššího soudu (konkrétně písmeno „h“) a své dřívější
usnesení ze dne 2. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1426/2016 (a jimiž argumentoval i
odvolatel), dovodil, že řízení má nadále probíhat pro předmět řízení, v němž
nebyla žaloba vzata zpět a zároveň došlo k zaplacení soudního poplatku. Uzavřel, že Nejvyšší soud posuzoval věc v usnesení ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2185/2017, komplexně i s odkazem na cit.
stanovisko Nejvyššího soudu
vyjádřené v písmenu „i“, a nikoli jen izolovaně s odkazem na jeho písmeno „h“,
které se zabývá pouze snížením již zaplaceného soudního poplatku o část
odpovídající částečnému zpětvzetí žaloby před tím, než soud začal jednat ve
věci samé, a vrácením jeho přeplatku. Vytýkal-li proto odvolatel soudu prvního
stupně, že s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby co do částky 158 650 Kč a
částečnou úhradu soudního poplatku ve výši 9 736 Kč neměl řízení zastavit co do
celého předmětu řízení, ale jen v rozsahu částky 158 650 Kč, a řízení tak mělo
probíhat ohledně zbývající částky 194 714,59 Kč, z níž ve lhůtě stanovené
soudem prvního stupně zaplatil soudní poplatek, není tato jeho námitka
opodstatněná. Odvolací soud neshledal ani tvrzené pochybení soudu prvního stupně, pokud
nerozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobci náklady řízení v rozsahu
nároku vypořádaného po zahájení řízení, neboť to byl žalobce, který
nezaplacením soudního poplatku zavinil zastavení řízení. Konečně věcně správným
(co do základu) shledal i výrok o vrácení zaplaceného soudního poplatku,
nicméně ho změnil ve výši částky, která bude žalobci vrácena, neboť soud
prvního stupně ji opomněl ponížit o 20 % podle § 10 odst. 3 věty první cit. zákona. Odvolací soud tak neakceptoval názor odvolatele, že o ponížení vratky
zaplaceného soudního poplatku nelze uvažovat za situace, kdy v rozsahu
částečného zpětvzetí žaloby soudní poplatek neuhradil, v němž vyšel z úvahy, že
nebyl-li soudní poplatek z určité části řízení zaplacen, nemůže být ani vracen,
a není-li vracen, nemůže být ponížen o 20 % nebo o 1 000 Kč. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Jeho přípustnost opírá o §
237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že odvolací soud
se při řešení otázky procesního práva, na němž napadené rozhodnutí spočívá,
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod
ohlašuje nesprávné právní posouzení věci. Podle dovolatele se odvolací soud nesprávným řešením otázky zastavení řízení
pro nezaplacení soudního poplatku v případě jeho částečné úhrady v souvislosti
s částečným zpětvzetím žaloby ještě před zahájením jednání ve věci samé
odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2649/2017, a ze dne 2. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1426/2016, včetně odkazovaného cit. stanoviska Nejvyššího
soudu. Podle jeho názoru odvolací soud nenapravil pochybení, jehož se dopustil
soud prvního stupně, který neměl zastavit celé řízení pro nezaplacení soudního
poplatku, nýbrž měl na základě částečného zpětvzetí žaloby a částečné úhrady
soudního poplatku řízení zastavit v části a pokračovat v projednání zbývající
části nároku. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nerozlišuje mezi situacemi, kdy soudní
poplatek nebyl zaplacen vůbec a kdy byl v souvislosti s částečným zpětvzetím
žaloby uhrazen pouze částečně v rozsahu odpovídajícím zbývající části žalobního
nároku. Míní, že pouze na první případ dopadají závěry cit. stanoviska
Nejvyššího soudu vyjádřené pod písm. „h“, zatímco druhému případu se nejvíce
blíží závěry uvedené pod písm. „i“ a prosazované v rozhodování Nejvyššího soudu
senátem 23 Cdo (z kontextu vyplývá, že písm. „h“ a písm. „i“ měla být zřejmě
uvedena obráceně). Zatímco v prvním případě se totiž primárně řešila konkurence
důvodů pro zastavení řízení (nezaplacení soudního poplatku a zpětvzetí žaloby),
ve druhém případě šlo o řešení postupu soudu při pouhé částečné úhradě
vyměřeného soudního poplatku. Dovolatel zdůrazňuje, že zatímco jím odkazované a
odvolacím soudem nerespektované rozhodnutí Nejvyššího soudu se přiléhavě
vztahuje k řešení druhé otázky, odvolací soud se nepřípadně přiklonil k
argumentaci vztahující se k řešení otázky první (jiné). V souzené věci však
nešlo o vyřešení otázky, zda řízení zastavit podle § 9 odst. 1 cit. zákona pro
nezaplacení soudního poplatku nebo za aplikace § 96 o. s. ř. pro zpětvzetí
žaloby, nýbrž šlo o vyřešení otázky, jak naložit s řízením, v němž žalobce
uhradil pouze část vyměřeného soudního poplatku a jeho zbývající část
nezaplatil proto, že odpovídala svým rozsahem souběžnému částečnému zpětvzetí
žaloby. Podle přesvědčení žalobce představuje jím kritizovaný postup soudů obou stupňů
extrémně formalistický přístup, v jehož důsledku mu byla odmítnuta
spravedlnost, resp. přístup k soudu v rozsahu, ve kterém řádně splnil svou
poplatkovou povinnost. Tvrdí, že odvolací soud i přes jeho předcházející
upozornění postupoval způsobem, který Ústavní soud označuje za sofistikované
odůvodnění nespravedlnosti a za přehnaně formalistický přístup. Akcentuje, že
se nedopustil žádného vědomého opomenutí, a domníval se, že jedná řádně, když v
souladu se zásadou legitimního očekávání předpokládal, že jeho postup bude
posouzen stejně jako v rozhodnutí, na něž poukazoval.
Více logičtější postup mu
připadalo jím zvolené řešení, kdy nebude nadbytečně hradit soudní poplatek v té
části, která by mu byla posléze soudem vrácena, a zaplatí soudní poplatek z té
části žalobního nároku, která zůstává předmětem řízení. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu
vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení, příp. aby zrušil usnesení
soudů obou stupňů a věc vrátil se závazným právním názorem soudu prvního stupně
k dalšímu řízení. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud
projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných
ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další
zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od
30. 9. 2017. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a odvolací soud se při řešení
otázky zastavení řízení v části, která nebyla částečným zpětvzetím žaloby
dotčena a která byla kryta zaplaceným soudním poplatkem, odchýlil od konstantní
judikatury dovolacího soudu, a je tedy i důvodné. Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho,
jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelem (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.). Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Posoudit správnost napadeného rozhodnutí znamená z pohledu výhrad dovolatele
přezkoumat právní závěr odvolacího soudu o zastavení řízení pro nezaplacení
soudního poplatku. Podle § 4 odst. 1 písm. a) cit. zákona jde-li o poplatek za řízení, vzniká
poplatková povinnost podáním žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení (dále
jen „návrh na zahájení řízení“). Podle § 9 odst. 1 věty první a druhé cit. zákona nebyl-li poplatek za řízení
splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační
stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu
určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném
uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. Podle § 9 odst. 7 cit. zákona nabude-li usnesení o zastavení řízení pro
nezaplacení soudního poplatku právní moci, zaniká poplatková povinnost.
Z obsahu spisu se podává, že žalobce se podanou žalobou (č. l. 3 spisu a násl.)
v řízení domáhal po žalované zaplacení částky 353 364,59 Kč s příslušenstvím s
tím, že ohledně soudního poplatku uvedl, že ho ve výši 17 669 Kč zaplatí k
výzvě soudu bankovním převodem. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 18. 6. 2018, č. j. 24 C 76/2018-36,
vyzval žalobce, aby do 15 dnů od jeho doručení zaplatil soudní poplatek za
žalobu, který činí 17 669 Kč. Součástí výzvy, která byla žalobci doručena dne
21. 6. 2018, je i poučení, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě
zaplacen, bude řízení před soudem prvního stupně zastaveno. Na tuto výzvu žalobce reagoval podáním ze dne 2. 7. 2018 (č. l. 38 spisu), jímž
vzal žalobu zpět v rozsahu částky 158 650 Kč pro chování žalované (pro
zaplacení uvedené částky žalovanou po podání žaloby) s návrhem na částečné
zastavení řízení a současně v něm sdělil, že na základě výzvy k zaplacení
soudního poplatku uhradí soudní poplatek počítaný pouze ze základu 194 714,59
Kč, což činí 9 736 Kč. Tuto částku, jak vyplývá ze záznamu o složení soudního
poplatku (č. l. 37 spisu), bankovním převodem dne 3. 7. 2018 zaplatil. Za této situace, kdy žalobce uhradil soudní poplatek za žalobu z důvodu jejího
částečného zpětvzetí jen zčásti, se podle odvolacího soudu (odkazujícího na
právní závěry Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo
2185/2017, resp. v něm uvedený odkaz na cit. stanovisko Nejvyššího soudu) soud
prvního stupně žalobcem tvrzeného pochybení nedopustil, když řízení pro
nezaplacení soudního poplatku zastavil v plném rozsahu. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 2. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1426/2017 (z
jehož závěrů vyšel ve skutkově mírně odlišné věci i v usnesení ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2649/2017), řešil otázku zastavení odvolacího řízení z
důvodu nezaplacení doplatku soudního poplatku za odvolání v situaci, kdy žaloba
byla vzata částečně zpět v průběhu odvolacího řízení. Nejvyšší soud odvolacímu
soudu vytkl, že právně pochybil, dospěl-li k závěru, že na poplatkové
povinnosti žalobkyně za odvolání nemohlo nic změnit částečné zpětvzetí žaloby a
potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení v celém
rozsahu proto, že žalobkyně ve stanovené lhůtě nezaplatila doplatek soudního
poplatku, aniž by bylo přihlédnuto k částečnému zpětvzetí žaloby v průběhu
odvolacího řízení, omezení žaloby a zaplacení části soudního poplatku, který
byl soudem vyměřen z částky požadované v původní žalobě. S těmito závěry se pak Nejvyšší soud zcela ztotožnil v již cit. usnesení ze dne
27. 6. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2649/2017, v němž jako nesprávný posoudil závěr
odvolacího soudu o tom, že povinnost žalobkyně zaplatit celý soudní poplatek
počítaný z částky uplatněné v žalobě nebyla jejími dalšími procesními úkony
(zejména částečným zpětvzetím žaloby) dotčena, neboť nelze zastavit řízení pro
nezaplacení soudního poplatku v části, ve které vzala žalobkyně žalobu zpět
před prvním jednáním ve věci samé.
Podle Nejvyššího soudu se měl s částečným
zpětvzetím žaloby vypořádat již soud prvního stupně, který se měl následně
zabývat posouzením, zda žalobkyní zaplacený soudní poplatek (představující část
vyměřeného soudního poplatku) byl s ohledem na omezený předmět řízení zaplacen
řádně. Odvolací soud se však v souzené věci s tímto závěrem Nejvyššího soudu, který
vyjadřuje jinými slovy tak, že za shora popsané situace má řízení nadále
probíhat pro předmět řízení, neztotožňuje, neboť má za to, že Nejvyšší soud
nevzal v potaz písmeno i) cit. stanoviska Nejvyššího soudu, a to v rozporu s
právními závěry v usnesení ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2185/2017. Tento
názor odvolacího soudu není správný. V usnesení ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2185/2017, Nejvyšší soud
posuzoval správnost závěru odvolacího soudu o zastavení řízení pro nezaplacení
soudního poplatku v poněkud odlišné situaci (než je tomu v souzené věci), kdy
žalobce vzal žalobu částečně zpět, ale na vyměřený soudní poplatek za žalobu
ničeho nezaplatil. Nejvyšší soud v něm vyšel ze závěru, který zaujal v cit. stanovisku Nejvyššího soudu v písm. i) a podle něhož zastavení řízení z důvodu
zpětvzetí návrhu na zahájení řízení přichází v úvahu jen tehdy, byl-li soudní
poplatek zaplacen, nebo nelze-li řízení zastavit pro nesplnění poplatkové
povinnosti proto, že soud již začal jednat ve věci samé. Uvedený závěr vychází
z toho, že splnění poplatkové povinnosti je jednou z podmínek řízení. Odvolací
soud proto k částečnému zpětvzetí žaloby nepřihlédl a usnesení soudu prvního
stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku potvrdil se
zdůvodněním, že nedostatek podmínky řízení se nepodařilo odstranit a že
poplatková povinnost má přednost před podaným zpětvzetím. V souzené věci však šlo o případ, kdy žalobce na výzvu soudu prvního stupně k
zaplacení soudního poplatku ze žaloby reagoval v soudem stanovené lhůtě
částečným zpětvzetím žaloby a zaplacením soudního poplatku ze zbývající části
žaloby, která nebyla částečným zpětvzetím žaloby dotčena a zůstala tak
předmětem žalobního nároku. Za tohoto stavu měl soud prvního stupně zastavit
řízení podle § 9 odst. 1 cit. zákona v části, v níž vzal žalobce žalobu zpět, a
to pro nezaplacení soudního poplatku, neboť podle konstantní judikatury
Nejvyššího soudu (srov. již cit. stanovisko Nejvyššího soudu a jeho usnesení ze
dne 14. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2185/2017) zastavení řízení z důvodu zpětvzetí
návrhu na zahájení řízení přichází v úvahu jen tehdy, byl-li soudní poplatek
zaplacen, nebo nelze-li řízení zastavit pro nesplnění poplatkové povinnosti
proto, že soud již začal jednat ve věci samé. Pokud však soud prvního stupně
zastavil řízení podle § 9 odst. 1 cit. zákona pro nezaplacení soudního poplatku
i v části, v níž nevzal žalobce žalobu zpět a u níž svou poplatkovou povinnost
v soudem stanovené lhůtě splnil, postupoval v rozporu s právními závěry
Nejvyššího soudu formulovanými v usnesení ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 23 Cdo
2649/2017 (včetně v něm odkazovaného usnesení ze dne 2. 2. 2017, sp. zn.
23 Cdo
1426/2017), od nichž nemá Nejvyšší soud jakéhokoli důvodu odchýlit se ani v
souzené věci. Vytýká-li proto dovolatel odvolacímu soudu, že nenapravil pochybení, jehož se
dopustil soud prvního stupně, který neměl zastavit řízení pro nezaplacení
soudního poplatku, nýbrž měl na základě částečného zpětvzetí žaloby a částečné
úhrady soudního poplatku řízení zastavit v části a pokračovat v projednání
zbývající části nároku, je tato jeho námitka zcela opodstatněná. Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v
§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jinými
vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 druhou větu o. s. ř.), bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.) zrušil napadené usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž
potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení (a v obou
závislých výrocích o nákladech za řízení před soudy obou stupňů a o vrácení
přeplatku na soudním poplatku); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud i je ve výroku o zastavení řízení (a v závislých výrocích
o nákladech řízení a o vrácení přeplatku na soudním poplatku) a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2019
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu