32 Cdo 4591/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v
právní věci žalobce K. M., zastoupeného Mgr. Tomášem Tyllem, advokátem, se
sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, proti žalované OVB Allfinanz, a. s., se
sídlem v Praze 4, Michli, Baarova 1026/2, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby
48 04 04 10, zastoupené JUDr. Filipem Hruškou, advokátem, se sídlem v Praze 4,
Táborská 619, o zaplacení částky 742.250,62 Kč s příslušenstvím, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 24/2008, o dovolání žalované proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 2009, č. j. 3 Cmo
336/2008-281, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám
jeho zástupce.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 13. června 2008, č. j. 25 Cm 24/2008-207, kterým Městský soud v Praze uložil
žalované zaplatit žalobci částku 742.250,62 Kč s příslušenstvím a náhradu
nákladů řízení, a žalované uložil zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud po částečném opakování důkazů vyšel z toho, že účastníci uzavřeli
24. května 2004 smlouvu o spolupráci (dále jen „smlouva“), změněnou dodatkem z
9. ledna 2006 (dále jen „dodatek“), jež je nepojmenovanou smlouvou podle
ustanovení § 269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ve které
se dohodli, že žalobce bude vyvíjet pro žalovanou činnost směřující k
vyhledávání zájemců o uzavření smluv v oblasti kapitálových investic,
stavebního spoření a pojištění podle dispozic a pokynů žalované, jakož i
činnost zaměřenou na zprostředkování těchto smluv. Žalobce smlouvu vypověděl
písemně bez udání důvodu 29. května 2007 v souladu s bodem 5.3. smlouvy,
výpověď byla žalované doručena 31. května 2007 a výpovědní lhůta uplynula 30. června 2007. Následné odstoupení žalované od smlouvy přípisem z 10. září 2007
již nebylo platným právním úkonem, neboť smluvní vztah skončil výpovědí. Odvolací soud nepovažoval za důvodnou námitku žalované ohledně tvrzeného
porušení zákazu konkurence žalovaným, a proto neměl za oprávněnou žalovanou
vyúčtovanou smluvní pokutu ve výši 1,000.000,- Kč uplatněnou k započtení v
rámci procesní obrany do výše žalované částky. Podle bodu 3.3. smlouvy není
obchodní zástupce oprávněn bez předchozího písemného souhlasu zastoupeného
vykonávat jinou podnikatelskou činnost nebo podobnou činnost související s
předmětem této smlouvy nebo jakýmkoli způsobem působit v oblasti
zprostředkování pojištění, a to po dobu platnosti smlouvy a dva roky po jejím
ukončení. Nesmí zejména vlastním jménem a na vlastní účet uzavírat obchody, jež
souvisejí s podnikatelskou činností zastoupeného, a to pokud k tomu není
výslovně zastoupeným písemně zmocněn, a dále zprostředkovávat pro třetí osoby
obchody zastoupeného nebo jim podobné obchody. Vykonává-li činnost obdobnou
předmětu smlouvy osoba blízká obchodnímu zástupci, je obchodní zástupce povinen
o tomto zastoupeného bezodkladně písemně informovat. V případě porušení
povinnosti stanovené v tomto bodu smlouvy je obchodní zástupce povinen uhradit
žalované smluvní pokutu ve výši 1,000.000,- Kč za každé jednotlivé porušení. Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 1995, sp. zn. II. ÚS
192/95 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 659/2005 (jde o usnesení ze
dne 12. července 2006) měl odvolací soud takto široce a zčásti i zcela neurčitě
sjednanou konkurenční doložku i pro výkon závislé činnosti, nadto bez
jakéhokoli územního omezení, za neplatnou s tím, že při jejím sjednání došlo k
porušení dobrých mravů, když jí bylo popřeno právo zástupce na svobodné
podnikání, přičemž nevymezení zákazu konkurence na určité území je i v rozporu
se zásadou rovnosti účastníků.
Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel, že žalobci náleží
provize vypočtená žalovanou za období následujících 12 měsíců po skončení
platnosti smlouvy, tj. do 30. srpna 2008, když žalovaná tvrzení, že provize
přestala vyplácet v souladu se smlouvou, neprokázala a bezdůvodným nevyplácením
provizí se dostala do prodlení s jejich úhradou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též
jen „o. s. ř.“), namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvody
podle ustanovení § 241 odst. 2 o. s. ř. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil uplynutí výpovědní
lhůty, neaplikoval-li kogentní ustanovení § 668 odst. 3 obch. zák. ve spojení s
ujednáním v dodatku, v němž si strany sjednaly výpovědní lhůtu šest měsíců ke
konci kalendářního roku. Smlouva tedy neskončila na základě výpovědi podané
žalobcem uplynutím výpovědní lhůty (dne 31. prosince 2007), ale odstoupením
žalované z 10. září 2007 v důsledku porušení zákazu konkurence žalobcem, který
spolupracoval za trvání smlouvy s konkurenční společností. Vzhledem k tomu, že
žalobce spolupracoval ještě za trvání smlouvy s konkurentem, byla uplatněna
oprávněně též smluvní pokuta ve výši 1,000.000,- Kč. Považovaly-li soudy
tvrzení o porušení zákazu konkurence žalobcem za neprokázané, pochybily, když
žalovanou nepoučily podle ustanovení § 118a o. s. ř. o nezbytnosti navržení
dalších důkazů k tomuto tvrzení. Za zásadní pak považuje otázku platnosti
konkurenční doložky za trvání smlouvy. Dovolatelka odvolacímu soudu rovněž vytýká, že se v odůvodnění svého rozhodnutí
nijak nevypořádal s odvolací námitkou, že žalobce si nezasloužil svou provizi
za vedení a „BEPRO“ provizi s ohledem na ujednání v bodě 3.5. dodatku, což
považuje za porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Namítá,
že řízení před soudy obou stupňů bylo postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, protože v hodnocení skutkových zjištění
odvolacím soudem absentuje určitá část faktů uvedených dovolatelkou, aniž by
byly odvolacím soudem zhodnoceny. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil
rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za
nepřípustné. Se zřetelem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení části první zákona
č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a další související zákony, občanský soudní řád ve
znění účinném do 30. června 2009. Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být
přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ
uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání
podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Je tomu tak proto, že závěr odvolacího soudu ohledně způsobu a doby skončení
smlouvy, tedy posouzení, zda smlouva byla ukončena na základě výpovědi podané
žalobcem po uplynutí jednoměsíční či šestiměsíční výpovědní lhůty nebo
odstoupením od smlouvy dovolatelkou, žádnou otázku zásadního právního významu
neotvírá. Tento závěr je významný jen pro určení doby splatnosti provize (bod
5.7. smlouvy), nikoliv pro posouzení vzniku práva žalobce na provizi (článek
IV. smlouvy). Doba splatnosti provize nebyla dovolatelkou zpochybněna. Tvrdí-li
dovolatelka, že délka výpovědní lhůty se měla řídit ustanovením § 668 odst. 3
obch. zák., pak zřejmě přehlédla, že odvolací soud posoudil smlouvu nikoli jako
smlouvu o obchodním zastoupení, ale jako smlouvu nepojmenovanou, v níž si
účastníci výpovědní dobu sjednali. K závěru o přípustnosti dovolání nevede ani námitka dovolatelky, že žalobce
porušil zákaz konkurence dohodnutý v bodě 3.3. smlouvy již za trvání smlouvy, a
proto důvodně odstoupila od smlouvy a uplatnila k započtení pohledávku z titulu
smluvní pokuty. Názor odvolacího soudu o tom, že ujednání o konkurenční doložce
je neplatné, je v souladu se závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl např. v
usnesení ze dne 12. července 2006, sp. zn. 32 Odo 659/2005, na něž správně
odkázal odvolací soud, a dále též např. v rozsudku ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 3859/2009 (jež jsou dostupné na webových stránkách Nejvyššího
soudu). V těchto rozhodnutích dovodil, že konkurenční doložka musí být
dohodnuta v písemné formě, musí být vymezena pro konkrétní území nebo vůči
stanovenému okruhu osob na tomto území a musí obsahovat dostatečně konkrétní a
přiměřeně vymezený zákaz činnosti obchodního zástupce v přímé souvislosti s
ochranou zájmů zastoupeného. Přitom vymezení územního rozsahu, pro nějž je
sjednávána konkurenční doložka a pro které tedy zákaz konkurence platí, je
podstatnou náležitostí konkurenční doložky, jejíž absence způsobuje její
neplatnost. Tyto závěry se uplatní rovněž v těch případech, kdy zákaz
konkurence je dohodnut i v jiné smlouvě, než je smlouva o obchodním zastoupení
uzavřená podle ustanovení § 652 obch. zák. Dovolatelka se mýlí, namítá-li, že
porušením zákazu konkurence za trvání smlouvy se dovolací soud dosud nezabýval. Ve zmíněném usnesení sp. zn. 32 Odo 659/2005 se dovolací soud k této otázce
vyjádřil. Z pohledu náležitostí platné konkurenční doložky je totiž nerozhodné,
zda byla dohodnuta pro dobu trvání smlouvy nebo pro dobu po jejím ukončení. Vzhledem k tomuto závěru je též nevýznamné, zda dovolatelka prokázala porušení
zákazu konkurence žalobcem či nikoliv a v té souvislosti i to, zda byla soudem
poučena podle ustanovení § 118a o. s. ř. Pro úplnost lze dodat, že ze spisu se
podává, že poučovací povinnost podle ustanovení § 118a o. s. ř. ohledně
prokázání tvrzení o porušení zákazu konkurence byla vůči dovolatelce soudem
prvního stupně splněna při jednání konaném 4. dubna 2008 (srov. č. l. 49). Dovolatelka nevymezila žádnou otázku zásadního právního významu ani
prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s.
ř., vytýkala-li odvolacímu soudu, že se nezabýval odvolací námitkou, podle
níž žalobci nevzniklo právo na část provize za vedení a „BEPRO“ provize, neboť
k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(i kdyby byly dány), dovolací soud přihlédne jen v případě přípustného dovolání
(srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Nejvyšší soud však podotýká, že
dovolatelka s touto námitkou přichází v rozporu s ustanovením § 205a odst. 1 o. s. ř. až v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V nalézacím řízení
opakovaně tvrdila, že nezpochybňuje výši žalované částky, ale základ nároku
(srov. protokol z jednání před soudem prvního stupně na č. l. 145 a na č. l. 200). Námitka, že odvolací soud nezhodnotil všechny zjištěné skutečnosti, je
podřaditelná pod dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však přípustnost dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže, neboť z tohoto
důvodu lze podat dovolání jen v případě přípustného dovolání podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto
ustanovení (§ 238 a 238a o. s. ř.). Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo
odmítnuto a vznikla jí tak povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího
řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,-
Kč podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a §
18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z paušální náhrady hotových výdajů ve výši
300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši
2.060,- Kč a celkem činí 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. září 2011
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu